Helpless

20. srpna 2017 v 19:22 | Natalii |  Jednorázovky
Skupina: BTS (Bangtan Boys)
Žánr: Angst






Když umíral, přepadla ho zvláštní vzpomínka. Vzpomínka na to, když se poprvé zamiloval. Vzpomínka na naivního chlapce, který teprve poznával, že svět není ideální. Svět vlastně byl celkem ošklivé místo. Možná by vše dopadlo jinak. Kdyby se jen nezamiloval do nesprávné osoby, tak by třeba nemusel poznat krutost života. Bylo to směšné, tohle vše svést na svou první lásku… a nebo to byla pravda? Možná by se nestal slabým, zranitelným člověkem. Možná by byl silným, sebevědomým mužem, který sklízí snad jen úspěchy. Měl by rodinu, normální život - snad.
Krev se mu pomalu vsákla do bílého trička. Byla mu zima, cítil jak horká je krev tekoucí po jeho rameni. Byla tak příjemně teplá, chtěl jen zavřít oči a vnímat tu horkost, která ho díky tomu objímala. I když vevnitř byl chladný, poslední tlukot srdce se ozýval v jeho uších. Takže tohle je konec? Trapný, zoufalý. Stejně jako on.
Vybavili se mu povědomé jemné rysy obličeje. Kim Namjoon. Byl téměř dokonalý nebo si to myslel a myslí i dodnes. Jeho perfektní sebevědomí mu snad jen dodávalo na přitažlivosti. Mohl mít koho chtěl, kdy chtěl. Možná proto si získal i jeho. On byl jen mladý středoškolák, který se sotva zorientoval. Za to Namjoon v tom už uměl chodit.
Stalo se to na té párty. Byla to jeho první párty. Stupidní nápad jeho rádoby přátel, kterých už nezná ani jméno. Zůstal tam sám jak se dalo čekat. Měl jen jeho drink, který se mu bojácně klepal v rukách. Necítil se dobře, nikdy nebyl ten typ, co by měl rád společnost. Ale nikomu to neřekl, nechtěl být pro smích. Něco v něm mu říkalo, že je to přece skvělá příležitost. Nebo to byla jeho matka, která mu pomáhala vybírat oblečení s hrdou slzou v očích opakující, že její synáček vyrostl tak rychle.
Namjoon ho zahlédl zrovna v ten moment, kdy se už chystal domů. Nebavilo ho to a dusno, které tam panovalo, mu nedělalo dobře. Někdo mu zatarasil cestu svým tělem. Myslel si, že sní, když se mu před obličejem objevila silná hruď. Podle obličeje ho hned poznal. Byl to Kim Namjoon. To byla ta noc, kdy se seznámili. Kdy poprvé ucítil malý ohýnek uvnitř sebe. Cítil se živý. Cítil, že ho někdo potřebuje. A nebo to si snad myslel. Namjoon nehledal nic vážného. Měl ho čistě na zábavu. Ale stejně jako každá hračka, i on ho brzo přestal bavit. Odpálkoval ho vlastně celkem příjemným způsobem. Jak se taky dalo čekat od někoho slušně vychovaného - od někoho kdo vymyslel slova, které působili jako med. Přesto se zařezávali hlouběji a hlouběji do jeho srdce. Čím více nad tím přemýšlel, tím více se nenáviděl. Chybu viděl v sobě. Zamiloval se. A i když mu tvrdil, že to tak není, nevěřil mu. S Namjoonem už se více neviděl. Ale doteď si dokázal vybavit jeho vůni. Jeho slova, jeho dotek.
Byl dlouhou dobu zlomený, trápil se nad tím dny i noci. Svůj žal však nedal najevo okolí. Ani své matce. Ta totiž měla starostí dost, když jeho otec od nich odešel. Dávala to za vinu jemu a on sám doteď neví, jak to vlastně je. Jeho otec se o něj nezajímá a nejspíš se nikdy nezajímal.
Když se dostal ze střední a jeho puklé srdce se dalo dohromady, poznal další zklamání. Bylo to jednu noc, kdy měl prostě chuť na alkohol. Jeho matka ho stejně nechtěla vidět. Cítil se trapně, zoufale. Schoval si modřinu na svým předloktí bundou. Do očí se mu nahrnuly slzy. Cítil se jako slaboch. Jeho matka začala pít a když pila, byla agresivní. Nechal se bít, občas musel své modřiny skrývat make-upem.
Proto hledal svoje uvolnění v baru. Byla to chyba. Neměl se tam vydat, jeho divný pocit v podbřišku mu to říkal. Jenže to už seděl ve špinavém, zapáchajícím baru. Ve své ruce svíral nechutný alkohol. Obracel se mu žaludek, ale domů se vrátit nechtěl.
Najednou před ním přistál koktejl. Tázavě se podíval na barmana. Ukázal na muže, který mohl být o něco starší než on sám. Měl příliš nóbl oblečení na tenhle podnik. Ale on není ten typ, co by soudil. Pokýval na něj hlavou, ale koktejlu se ani nedotkl. Doufal, že muž pochopí, že nemá zájem. Neměl zájem o nic, ani o obyčejný mezilidský kontakt. Ani o pár hřejících slov, i když věděl, že to potřeboval. Jeho duše byla smutná, opuštěná.
Ovšem později toho večera se dozvěděl, že ten luxusně oblečený muž je Kim Taehyung, který bude brzy dědit spoustu společností po jeho otci. Přisedl si k němu po asi půl hodině. To už se toho koktejlu napil, snad ze slušnosti.
Kim Taehyung se zdál jako něco hřejivého, zářícího uprostřed toho zapadákova. Byl zvědav, co tam někdo jako on může hledat. To taky později zjistil.
Nešel tam kvůli známosti na jednu noc a sexu. Nechtěl to. Ale ta myšlenka byla v mžiku pryč. To už v sobě měl asi šestou skleničku nějakého alkoholu. Zatuchlý bar se najednou proměnil na luxusní, hotelový pokoj. Taehyung ho svlékal a on mu pomáhal. Ještě se tomu chichotal. Taehyung se zdál jako hodný muž. Jednal s ním tak jemně, cítil se po dlouhé době tak dobře - dokud ho ovšem nezačal škrtit. Snažil se ho ze sebe sundat, ale bylo to marné. Byl silnější než on. Smál se mu, nadával mu. Ty slova, ten chladný hlas, ty oči, které ho sledovali s ponížením.
Chtělo se mu plakat. Taehyung se neobtěžoval s přípravou.
Neměl žádný intimní kontakt dlouho a tak to bolelo. Kromě nadávek o tom, jak špatný, jednoduchý a škaredý je, si tolik nepamatoval. Škrtil ho a rýhy na jeho krku zůstaly dlouho. Připomínali mu ty slova. Tu noc byl donucen si myslet, že nemá žádný právo. Že není nic. Nic podstatného v tomhle světě. Vlastně jen dokončil Namjoonovu práci.
Byla to jen známost na jednu noc. Jsou takové všechny známosti? Zažívá tohle každý? Byl přesvědčený, že ne. Jen měl smůlu. Jako celou dobu v jeho mizerném životě.
Když se situace zdála nejhorší a zbytky jeho srdce se tříštily na zem, objevilo se malé světlo. Když seděl v knihovně a snažil se učit s Taehyungovým ostrým hlasem v hlavě, přisedl si k němu kluk. Vypadal o mnoho mladší než on, v ten den si ho moc neprohlížel. Byl nádherný, i vevnitř. Byl to ten typ člověka, kterého vždy hledal ve všech. Jmenoval se Jeon Jungkook.
Byl nevinný kluk, který si k němu sedl vždy kdykoli ho viděl v knihovně. Jejich vztah byl čistě formální, byli jen dva kluci v knihovně. Přesto se ve vzduchu vznášelo vždy něco víc. Neuměl si tu atmosféru vysvětlit a Jungkook nejspíš také ne. Po nějaké době ho sledoval všude, seděli spolu na obědech, doprovázel ho na zastávku. Vše bylo téměř beze slov.
Zvykl si na to, dokud se ho nezeptal na jednu věc.
"Jak se jmenuješ?"
Byl to téměř měsíc, co se tímhle podivným způsobem scházeli. Jungkook si ho vždy našel. Věděl, kde má skříňku, věděl, jaké má hodiny, věděl jaké má testy, jakým autobusem jezdí domů, v kolik přijíždí. Věděl o něm víceméně více než jeho vlastní matka. Ale jméno mu celou dobu chybělo.
"Min Yoongi..."
"Já jsem Jungkook. Jeon Jungkook," řekl mu s mírným úsměvem. Oplatil by ho, ale neměl sílu, stále se cítil emočně vyčerpán, ale úsměv nebyl ani očekáván.
Jungkook se poté rozmluvil, to jak trávili čas nebylo už tak tiché jak předtím. Především mluvil Kook, zatímco on poslouchal. Vlastně se dozvěděl hodně věcí, od toho co dnes měl na snídani až k tomu která holka se mu líbí.
Yoongiho zasáhla jakási bolest, když básnil o Solji. Ani nevěděl proč. Byl to jen další člověk, který jen prošel jeho životem - nebo to si myslel.
Ovšem když už Jungkook se Solji po překonání své stydlivosti chodil, stěžoval si. Nastala ta situace, kdy necítil nic když ji držel za ruku, dával ji pusu nebo ji líbal. Vysvětloval to jako takové jemné šimrání v podbřišku, ten pocit radosti a nadšení… to vše chybělo. Tehdy seděli na opuštěném místě za městem a dívali se jak vše pomalu upadá do tmy. Yoongi byl unavený, vlastně moc nepřemýšlel nad svými činy, a tak se stalo, že Jungkooka políbil jemně na rty.
Neví proč. Možná to udělal protože prostě chtěl aby byl zticha a nebo snad protože to chtěl od toho dne, co se ho zeptal na jméno.
Jungkook tu noc nepromluvil a Yoongi ho dál se Solji neviděl.
Yoongi neví doteď co byli. Měli vztah? Nebo byli jen kamarády? Nikdy to neřešili, byli tam prostě jeden pro druhého. Ať už jeden potřeboval utěšit, vyslechnout a nebo pomoct s erekcí v kalhotách.
Avšak nespal s ním. Stále se moc bál, kdykoliv na to jen mělo dojít, cítil ty pevné, chladné ruce okolo svého krku. Jungkook se neptal a Yoongi byl rád.
Bylo to to nejvíc, co ve všem životě zažil.
Největší důvěra, kterou kdy měl.
Troufá si i říct, že miloval.
Miloval Jeon Jungkooka.
Cítil se šťastný.
Proto tak spěchal, když v telefonu slyšel, že se Jungkook stal obětí. Yoongi mu vždycky říkal, že ta práce v tom baru je nebezpečná. Chtěl tam s ním zůstávat, ale on to nechtěl. Říkal, že se o sebe umí postarat.
Nemohl tomu uvěřit, nemohl si nechat vzít jediného člověka, který o něj měl zájem.
Přidal na plyn, musel se dostat do té nemocnice včas.
Poté si jen pamatuje záblesky světla, silnou ránu a bolest.
Teď jen cítí krev, která pomalu chladne. Po tváři mu tekly slzy.
Z dálky slyšel sirénu.
Pomalu zavíral oči, bolest ustávala.

Takže takhle umře? To je opravdu konec? Poslední otázku, kterou si položil byla: Proč?



Drobné info: Zdravím přátelé po dlouhé době :D, trochu deprese ke konci léta?:D Doufám, že jsem nebyla až moc zlá a i tak jste si povídku užili! Mějte se. ^^
 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 20. srpna 2017 v 21:29 | Reagovat

Deprese? To nevím, co znamená, protože jsem jí nikdy neměla. To spíš jsem tak nějak naštvaná, jak sis s Yoongim krutě pohrála.
Ale jinak to bylo moc hezky napsané...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.