Painful Memories - 28. část

28. června 2016 v 12:00 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Žánr: Yaoi / Angst






Yoongiho pohled:


"Vážně už tam musím?" zamručel jsem a koukal na svůj odraz v zrcadle. Vypadám stále stejně. Hrozně.
"Ležel jsi doma dva týdny, Min Yoongi!" zakřičela máma a já se neubránil obrácení očí.
"No a?"
"Nebreptej a pojď dolů na snídani!"
Z úst mi utekl malý povzdech. Vážně se mi nikam nechtělo, bylo tak pohodové jen ležet v posteli, nechat se obskakovat. Mámino jídlo bylo tak strašně dobré, že se celkem bojím stoupnout na váhu. Kdo ví jestli jsem nepřibral jednou tolik mou váhu. Po cestě dolů jsem si vzal kabelu s učivem a mikinu. U jídelního stolu seděl otec, četl si noviny. Pozdravil jsem ho unaveným hlasem a čekal, než se mi donesou palačinky.
"Jez, nechci vidět ani drobek na tom talíři."
"Ale mami, víš, že nesním víc než dve," podíval jsem se na velký kopec palačinek na sobě.
"Mlč." Jakmile přijde na jídlo, moje máma je bestie, co do všech nutí tolik jídla, dokud neprasknou. Věřil bych, že Jungkook taky odcházel s břichem jakoby čekal trojčata. Pomalu jsem se pustil do jídla, neměl jsem proč spěchat. Samozřejmě, když je tu máma, vstávám asi dvě hodiny před tím, než začne škola. Takže nebylo kam spěchat, škola beztak není ještě ani otevřená.
"Dneska jedu stejným směrem, jako je tvá škola. Chceš hodit?" ozval se můj otec. Přikývl jsem nadšeně. Čím méně chůze, tím lépe.
Během chvíle palačinky byly ve mně a já seděl v autě. V pozadí hrála klidná píseň. Začalo pomalu sněžit. Brzo budou Vánoce.
"Budete tu na Vánoce?" optal jsem se zvědavě s nadějí v hlase. Občas se stalo, že na Vánoce jsem byl u tety bez mých rodičů. Táta se usmál.
"Vlastně...vlastně ne, ale pojedeme na služební cestu do Miami. Není to bezva? A tak jsme se s maminkou domluvili, že bys...že bys tam jel s námi. Víš? Nemám ti to říkat, má to být překvapení, ale..."
"Vážně? Vážně bych mohl s vámi?" vykřikl jsem nadšeně a vykulil oči. Otec se na mě koutkem oka podíval s úsměvem na rtech.
"Samozřejmě, na celý tvoje vánoční prázdniny jestli budeš chtít."
"Že váháš!" Cítil jsem se tak úžasně. Moje malé já vždy toužilo cestovat s mými rodiči, ale nikdy mi to nebylo dovoleno. Vztekal jsem se pak několik dní, málokdo mě dokázal uklidnit. Je to jako splněný dětský sen.

Ve škole se to překvapivě nezměnilo. Stejná nuda, stejná otrava. Min Yoongi sem, Min Yoongi tam. Dopiš si ten test, vyzkouším tě z tohohle, nauč se tohle. Stále dokola, až mi třeštila hlava. To mi však nebránilo, abych lehce zmlátil Taehyunga, který se mi vedle mě smál.
Nastal oběd. Taehyung mi řekl, že si něco ještě musí zařídit, že hned dojde. Jungkook se na mě usmíval a mával mi sedící už u stolu. Pohnul jsem si a sedl si za ním. Pro mé překvapení jsme však neseděli sami. Taehyung sice nebyl k nalezení, ale jeho místo obsadil někdo zcela jiný. Namjoon. Jungkook se stydlivě usmíval do svého talíře. Namjoona jsem znal, ale kvůli jakési formalitě jsme se znovu představili. Nijak jsem se Jungkooka neptal, ale nenápadně jsem na něj házel pohledy. Jungkook jen červenal.
"Měl by sis nabit mobil, snažím se ti už několikátý den dovolat..." začal jen tak zničehonic po dlouhém trapném tichu. Uvědomil jsem si, že celé dva týdny nebylo na mobil ani pomyšlení. Ani dnes ráno. Nejspíš leží někde vybitý pod mým polštářem.
"Promiň...jaksi jsem na to nemyslel."
Namjoon vypadal klidně. Nemusel jsem být zrovna dvakrát pozorný, abych viděl s jakou láskou v očích Jungkooka sleduje. Bylo to roztomilý a já měl pocit, že on by se o Kooka uměl postarat.
Do konce oběda se Taehyung už neobjevil. Všichni tři jsme pomalu šli do svých tříd.
"Já… já teď půjdu doprovodit Yoongiho, dobře? Hned se vrátím," začal Jungkook stydlivě k Joonovi. Namjoon mu rozcuchal vlasy, usmál se a s tím, ať se vrátí brzo, odešel. Hned jak nebyl v dohledu, okamžitě se mi na obličeji rozlil široký úsměv.
"Vidím, že tady se konečně někdo odhodlal!"
"Ale-ale Yoongi. To není tak jak to vypadá!" zašeptal Jungkook a snažil se mě tišit.
"A jak to tedy je?"
"Nechodíme spolu, víš. Jen...jen si všiml, že sedávám sám. Tys nebyl ve škole a Taehyung...nevím, kde bývá, ale nebyl na obědě už takovou dobu. A prostě...když jsme si volali, tak mi nabídl, že se mnou bude sedávat. To je celý!"
"Ah, nečervenej se," cvrnk jsem ho přes nos, "Taehyung nechodívá na obědy?"
"Ne… nevím, kde je. Vlastně ho vůbec nevidím poslední dva týdny..." zatvářil se trochu smutně.
"To je teď jedno. Teď máš Joonieho, tak utíkej ať na tebe dlouho nečeká!"
"Ale...on na mě nečeká… Yoongi!" zoufale červený Jungkook se dětinsky vztekal. Usmál jsem se a dal se na odchod. Čekalo mě ještě několik hodin, tak vzhůru do toho.

Taehyung seděl klidně na svém místě. Nedalo mi to, musím se zeptat.


Proč jsi nebyl na obědě?


Hodil jsem po něm papírkem se vzkazem. Podíval se na mě a pak začal psát odpověď.


Trochu se to protáhlo, učitel mě tam držel celou věčnost!


Nevím, jestli to byla výmysl, ale upřímně, Taehyung nikdy před tím ani nevěděl, kde učitelský kabinet je. Nepatří tam, je pilný, poslušný žák, učitelé ho mají rádi.


Kookie říkal, že jsi na obědě nebyl už dobrý dva týdny.


Odpověděl jsem a hodil to po něm. Sledoval jsem jeho reakci. Oči mu nervózně lítaly po textu. Dlouho trvalo, než se pustil do psaní odpovědi.


Okay, máte mě. Prostě se jen v době obědu chodím najíst někam jinam. Oběd tady už mi nechutná


Další výmysl.


Nejbližší restaurace je tak daleko, že bys nestihl dojít zpátky, Tae. Nelži.


Slyšel jsem, jak si hluboce povzdech. Opět uběhlo aspoň pět minut, než mi přišla odpověď.


Dobře. S někým se scházím.


Vykulil jsem oči nejdřív na text, pak na něj. Taehyung byl celý červený, vrtěl se nervózně na místě. Koukal pod sebe, ani očkem se nepodíval na mě. Byl jsem tak zvědavý. Ale pokud s tím dělá tajnosti, říct to nejspíš nechce.


Nebudu tě nutit, ale vadilo by, kdybys mi to řekl?

Čekal jsem, že to po mě hodí až zase po pěti minutách, ale během dvaceti sekund mi na lavici už ležela odpověď.


Ano, vadilo.


Tak to bylo definitivní. Moje zvědavost mě přímo sžírala zevnitř. Chtěl jsem tak moc vědět, kdo to je! Ale jen jsem se usmál. Vypadá to, že moji dva nejlepší přátelé si našli svoje štěstí.



Pomalým krokem jsem vyšel ze školy. Byla fakt pěkná zima, ale po ranním sněhu nebylo ani stopy. Jen nepříjemný, mrazivý vítr, co mě šlehal do tváře. Najednou jsem u brány zahlédl, že tam někdo stojí. Silueta byla až příliš podezřele podobná Hoseokovi. A taky to byl Hoseok. Neměl jsem sílu se s ním vidět. Vím, že to dopadne špatně. Vím, že mi řekne, že to prostě nejde. Vím to. Jen to nechci ještě slyšet. Nechci ani tu poslední naději takhle nelítostně zabít.
Ale jiná cesta asi nebyla. Dlouhý černý kabát mu tak strašně slušel, jeho narudlé tváře schované v béžové šále byly roztomilé. Jako vždy, vypadal dokonale. My bychom ani nemohli být spolu hlavně skrz tenhle rozdíl. On je úžasný a hezký. Já jsem jen jakýsi omyl přírody.
"Ahoj Yoongi." Nepodíval se mi do očí, jen měl pohled skloněný dolů.
"Ahoj..." vydechl jsem.
"Měl jsem strach, když jsi se tu tolik dní neobjevil. Mohl jsi mi odpovědět aspoň na zprávy," začal zpříma. U srdce mě příjemně zašimralo, protože se o mě staral.
"Promiň...proč...proč jsi vůbec tady?"
"Já...ti chtěl říct, že je to těžký...," odmlčel se na chvíli, než znovu začal, "já nevím, co k tobě cítím, co vůbec cítím. Víš, moje srdce je tak zmatené, kdykoliv tě vidím, tak buší. Kdykoliv...bych jen pomyslel na to, že by si v mém životě již nebyl, jsem smutný. Ne smutný je slabé slovo. Deprimovaný, nedokážu si to představit. Ale...já to nedokážu. Nedokážu s tebou být Yoongi."
Wowow, to byly trochu kruté slova. Zasáhlo mě to do srdce jako ostrá dýka. Jakoby mi věnoval právě sto ran do toho jednoho, zraněného místa. Bylo ticho, neměl jsem slov. Do očí se mi tiskly otravné slzy, mé ruce se třepaly ať už ze zimy nebo kvůli situaci.
"Nenutím tě do ničeho Hoseoku, to víš. Ale…proč se zapíráš? Proč nechceš prostě přijmout to, že mezi námi možná něco je, že kdybychom tomu dali čas, možná by to vykvetlo. Nechceš být šťastný Seokie? Znám tě nejlépe ze všech lidí, vím, co potřebuješ, vím, jak ti udělat radost, vím o tobě naprosto všechno. Dej mi šanci a já se pokusím být to nejlepší v tvým životě. Jen...jen mi dej šanci." Kdykoliv kdy příjde na Hoseoka, stane se ze mě nějaká hlavní postava z romantického románu pro opuštěné ženy, které sní o někom, kdo bude básnit jak moc je milují. Nevím, kde se ty slova ve mně berou, ale kdybych měl psát slohovou práci ve škole, rozhodně bych na něco takového nepřišel.
Hoseok se na mě nedíval a měl nejspíš těžkou chvíli. Přemýšlel, šlo to vidět.
"Omlouvám se...nemůžu-"
"Hoseoku...chyběl jsi mi," začal jsem a i přes náš výškový rozdíl jsem ho objal. Vím, že měl co dělat, aby mě neodstrčil. Ale neodstrčil.
"Rozumím, pokud to se mnou nechceš zkusit, protože ve mně nemůžeš vidět nikoho jiného než přítele. Tomu rozumím. Ale já i ty víme, že to tak není."
Nevím, kde se ve mně bralo to nehorázný sebevědomí, že mu doslova do hlavy cpu to, že mě má rád. Nejspíš mi opravdu teklo do bot a já dělal vše hlavně abych to zachránil. Rozpojil jsem naše objetí a Hoseok měl zarudlé oči od slz.
"Hlavně nebreč. Je to to poslední, co bych chtěl na tvé tváři vidět..."
"Proč-proč mě tak strašně mateš?!" vykřikl mezi vzlyky a okamžitě se otočil k útěku. Než bych stihl zareagovat, už byl pryč. Nestihl jsem ani natáhnout ruku. Opřel jsem se o zeď, u které před chvíli stál. Možná jsem to posral ještě víc, než to bylo. Najednou k mým uším dolehlo překvapené písknutí.
"Wow, to bylo...kruté?" ozval se ten otravný hlas, který bych v téhle situaci chtěl slyšet nejméně. Zvedl jsem pohled a opravdu tam stál překvapený Park Jimin.
"Vypadni, jsi ten poslední člověk na koho mám právě teď náladu," zavrčel jsem.
"V klidu Min Yoongi, jen procházím. Nechtěl jsem rušit vaši dojemnou chvilku."
"Jasně, nech si toho a odejdi."
Dal se na odchod, ale než úplně odešel, cítil jsem jak mě pohladil po rameni.
"Bude to v pohodě," řekl optimisticky. Setřásl jsem jeho ruku a odstrčil ho. Musel jsem vypadnout. Utíkal jsem a nevěděl, ani kam. Byla zima, mé tělo bylo promrzlé.

Miluju ho tak moc. A strašně moc to bolí...




Drobné info: Máme tu zase angst, jako vždy se brečí. Nojoo, kdy toho Yoongina přestanu trápit? xD No, ale doufám, že jste si to užili. ^^
 


Komentáře

1 Shadow Shadow | Web | 28. června 2016 v 14:39 | Reagovat

Vy mě vážne dneska chcete zabít. Už jsem se snad po dvacáté praštila do mého super naraženého malíčku. Nevadí nevadí, ale už by si Yoongiho mohla přestat trápit. Jen tak mimochodem, doufám že Tae se schází s tím koho mám na mysli. XD Těším se na další dílek^^

2 Hatachi Hatachi | Web | 28. června 2016 v 20:42 | Reagovat

Bože...Hoseok je takový blbec. Jen doufam, že dostane rozum a přeci jenom to s Yoongim zkusí.
Tae se tajně s někým schází? Proč mam takový pocit, že to je...ani nevim, jestli mam vyslovit jeho jméno. Ale necham si to pro sebe, schválně jestli mam pravdu...
A líbí se mi, jak si Kook nechce přiznat, že mu na Namjoonovi záleží. Že se do něj taky zamiloval.
Těšim se na další díl...

3 Surka Surka | 29. června 2016 v 13:05 | Reagovat

Ak to ostatný nevyslovia, vyslovím to ja.. schádza sa s Jiminniem, že? Tae, schádza sa s ním, však mám pravdu? :D :3
Ojoj, môj úžasný Yoongi, čo ti to ten zlý Hoseok robí? T-T Netráp mi ho príliš dlho.. ale podľa mňa sa trápi aj Seokie, pretože tak ako povedal Yoongi, on si uvedomuje, že má Yoongiho viac než rád, len si to nechce priznať ˘^˘
A Kookie a Joon sú sweet, nič viac sa k tomu nedá povedať :3
Nehorázne sa teším na ďalší diel :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.