Painful Memories - 22. část

3. května 2016 v 17:16 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Žánr: Yaoi / Angst






Jiminův pohled:

Sakra! Akorát je pondělí ráno, brzo ráno. Asi kolem půl páté. Nemůžu spát, zase další noční můra. Zase další noční můra kvůli Taehyungovi. Jak já toho idiota nesnáším. Proč? Proč se mi stále opakují ty věty v mé hlavě. Proč to tak strašně bolí? Nechci tak trpět. Ne znovu, ne po tom, co jsem si řekl, že už se nikdy kvůli nikomu nebudu trápit.
Snažil jsem se opravdu čímkoliv vyhnat všechny starosti z hlavy. Na víkend jsem si sem pozval nějakou holku, ale ani to nedopadlo dobře, protože brečela po nějakém klukovi, ale nakonec jsem ji nějakým způsobem umluvil, aby se se mnou po tom nekonečném fňukaní vyspala. Ne, že by to nebylo dobré, bylo to skvělé, možná lepší než kdy jindy, ale nepomohlo to. V ten moment jsem na něj zapomněl, ale hned na to mi zase do hlavy naskočil jeho hluboký hlas, jak mi říká, že nikdy nepoznám, co to je láska. Bojím se. Strašně se bojím, že má pravdu.
Byl zvláštní…jak mě mohl tak lehce odhalit? Nechce se mi tomu věřit, ale děsí mě to. Takhle jsem přemýšlel od toho výletu každý večer, každé ráno a celé odpoledne. Dnes ani nemám v plánu jít do školy. Nechce se mi. Stejně bych celou dobu koukal jen z okna a ještě bych uviděl Taehyunga ve třídě, to nepotřebuju. Ne po takové ostudě, co mi způsobil. Nesnáším ho. Doslova ho nesnáším.
Ale proč? Možná že mi ukázal, jak moc se sám sobě vlastně hnusím. Ale co jiného mám dělat? Chtěl bych vidět, co by on dělal na mém místě, když je tak chytrý.
Byl jsem znovu naštvaný, zatnul jsem pěst, ale zhluboka dýchal, snažil se uklidnit. Nakonec jsem se zvedl a šel se osprchovat. Máma už nejspíš byla pryč, podle toho, co jsem slyšel, takže by tam mohla být snídaně. Po sprše jsem se oblékl do džínů a košile, přes mokré vlasy jsem si nechal ručník. Snídaně ležela na jídelním stole, jako vždy. Pustím se do toho dřív, než mě přejde chuť.
Po snídani byly asi další tři hodiny ztracené u televize při nějakých nudných animovaných seriálech pro děti. Ne že bych se na to díval, zase byl v mé hlavě Taehyung. Ale jiný moment. Vybavily se mi ty pocity, co jsem měl, když jsem se probouzel vedle něj. Bylo to příjemné. Bylo to jiné, než když máte nějakou jednorázovku na jednu noc. Tohle bylo takové to probuzení, kdy víte, že byste ho chtěli zažít každé ráno. Taehyung měl velmi příjemnou vůni vlasů, celkovou vůni měl skvělou. Je pravda, že kdyby mi nedal do držky den před tím, možná bych ho tam nechal o trochu déle. A nevím zase, proč uvažuju o něm v takovým světle. Nechápu se, jsem zmatený. Zase a znovu.
Projel jsem si vlasy rukou a vypl televizi. Bylo asi po deváté. Rozhodl jsem se, že se půjdu flákat někam ven. Bylo čím dál větší chladno, ještě štěstí, že mám tu šálu. Asi půl hodiny jsem jen tak chodil, než jsem šel směrem k tomu hřišti, kde proběhlo první setkání s Yoongim. Jenže než bych tam stačil dojít, můj zrak zaujal někdo nedaleko ode mě. Šlo vidět, že je opilý, v ruce měl zapálenou cigaretu, v druhé poloplnou velkou vodku. Nevypadal starší než já. Byl mi povědomý. Je z naší školy, má stejnou uniformu. Jen uniformu, nic víc. Na co myslí? Chce zmrznout?
Chtěl jsem to nechat plavat, ale najednou se ozvala rána. Spadl na zem, vodka se roztříštila na zemi a on měl ruku od krve. No nemůžu ho tam nechat jen tak. Jenže čím blíž jsem šel, tím povědomější dotyčný byl.
"Jsi v pohodě?" sklonil jsem se k němu, měl skloněnou hlavu, v obličeji vlasy, ale i tak byly dost viditelné slzy kapající na zem. Když se nedostavila žádná odpověď, vlasy z obličeje jsem mu odhrnul.
"Taehyungu?!" vykřikl jsem a trochu se vzdálil. Ten chlapec z mých nočních můr je právě teď tady a úplně na mol. A ještě k tomu…je to nejpilnější student z naší třídy, proč by chodil za školu? A je s alkoholem a s cigaretou v ruce, to je tak moc…ne jako Taehyung.
"Yoongi? Jsi to ty Yoongi?" Šlo mu celkem rozumět, asi ani nepoznal můj hlas. Otočil se na mě a snažil se zaostřit, aby poznal, kdo jsem
"Ty nejsi Yoongi…" zamumlal. Pokusil se zvednout, ale bez mé pomoci by zase spadl. Jeho ruka ošklivě krvácela.
"Achbože… co s tebou budu dělat?" zamumlal jsem pro sebe a podpíral ho. Nemůžu ho tady nechat, je úplně v háji.
"Ty nejseš Yoongi, chcu Yoongiho…" začal zase opilým hlasem. Boha, kdo by tohle čekal od nejlepšího ze třídy? Právě ve mně probíhal vnitřní boj. Nechci u něj být, ale zase je mi ho líto. Takže nakonec vyhrálo to, že ho vezmu k sobě. Tu ruku mu musí někdo ošetřit, navíc takhle opilý na ulici neschopný se ubránit není dobrý nápad. Takže i přes jeho protesty a kňučení, že chce Yoongiho, jsem ho nějak dotáhl domů. Vážně, co on s tím Yoongim má? Nikdy jsem neviděl někoho tak ukňučeného. Ani ta holka z víkendu neteskla po tom svým, se kterým se rozešla. Kolem krku jsem mu obmotal mou šálu, přes něj dal mou bundu, nepotřebuji, aby ještě nachladl.


Posadil jsem ho do koupelny, kde furt stále něco žvatlal. Vzal jsem kysličník a pinzetu, kdyby tam náhodou měl střep. Došel jsem k němu, na tváři měl přiblblý úsměv.
"Co ti přijde tak směšný?" zamumlal jsem si spíš pro sebe. Jenom se zachichotal. Bylo to hodně divné, neobvyklé, ale mě to přišlo…roztomilé. Boha. Myslím, že i já potřebuju hodně alkoholu, abych na tohle zapomněl. Naštěstí neměl v ruce žádný střep, takže to stačilo jen vyčistit. Viděl jsem, jak se mu trochu zkřivil obličej. Ale pak se zase usmál a opřel si o mé rameno hlavu.
"Miluju Yoongiho, víš to?" vyhrkl ze sebe najednou. Přestal jsem šokem čistit jeho ruku, ale hned začal znovu, kdyby si náhodou všiml.
"A on mě ne…" pokračoval, "on si stále myslí, že ho jednou Hoseok bude milovat. Je tak naivní, tak tupej. Nesnáším ho…"
Smál se a do toho vzlykal, cítil jsem, jak moje košile nasákla slzami. Z nějakého důvodu to ve mně vyvolalo lítost. Jeho ruka už byla vyčištěná, ale on stále brečel na mém rameni.
"Hej, je to v pohodě…" zašeptal jsem mu.
"Nic není v pohodě, nikdo mě nemá rád, ani vlastní rodina. Nemůžu bejt ani sebou, nesnáším to tu…" křičel šeptem. Ne, nečekal jsem, že se mi přímo svěří do mého ramene. Šokem jsem ani nemrkal. Byl asi hodně opilý nebo hodně zoufalý. Protože mně by nikdy tohle neřekl. Z nějakého reflexu se ho má ruka snažila utěšit hlazením po zádech. Po chvíli se uklidnil, oddechl jsem si. Ale hned na to zjišťuju, že vlastně usnul. A co teď s ním?
Nezbývalo mi nic jiného, než ho vzít jak mimčo do náruče a odnést do mé postele. Vysvlékl jsem ho do košile a kalhot. Ještě než jsem úplně odešel, díval jsem se na jeho sladkou tvář. Spal tak klidně, na tvářích byly ještě cestičky od slz. Pohladil jsem ho po vlasech a jakoby vše ve mně zapomnělo, jakou bolest mi způsobil.
Zvedl jsem se, srdce mi tlouklo jako o život. Seděl jsem na pohovce, trochu se snažil vstřebat, co mi vlastně řekl. Jméno Hoseok mi utkvělo v paměti. Hoseok…kde jsem to jen slyšel? Nemluvila ta holka Yoona z víkendu o něm? Nejspíš jo, takže jsem nejspíš pokazil další vztah. Jindy bych měl radost. Radost z jiného neštěstí, ale dnes…dnes se ta nechutná radost nedostavila. Spíš mi to jen přitížilo. Kdy se ze mě stalo takový monstrum?



Taehyungův pohled:

Probral jsem se s odpornou bolestí hlavy. Jen jsem zaskučel bolestí a chytl se za hlavu. Zamžoural jsem po pokoji. S údivem jsem koukal na bílý strop, ale neřešil to. Víc jsem se zachumlal do peřin, měl jsem pocit, že se pozvracím. V mém nose mě zašimrala povědomá vůně. Kde jsem jenom tu vůni cítil? Je tak příjemná. Ještě více jsem se zachumlal, jen co to šlo a cítil, jak znovu usínám.

Probral jsem se znovu, ale tentokrát už vím, komu ta vůně patří. Rychle jsem vyletěl a sedl si na postel. Porozhlížel jsem se po pokoji. Tohle není můj pokoj! Co to je sakra za pokoj! Co když mě někdo unesl! Podíval jsem se do dveří, kde stál on. Kde stál Park Jimin. Okamžitě jsem šokem rozevřel oči. Moje ruky automaticky začaly osahávat mou hruď. Díky bohu, jsem oblečený. Jimin si jen odfrkl a šel do pokoje, kde se opřel o stůl.
"Nemysli si tak moc o sobě, nejsi ani můj typ," vyštěkl na mě drze. Jen jsem protočil oči, ale to mi jen připomnělo, jak moc mi třeští hlava. Chytl jsem se za ni a bolestně vzdechl. A on se zničehonic sbalil, odešel. To mi ani neřekne, co tu dělám? Proč tu vůbec jsem?
Ale moje obavy se hned vytratily, když se vrátil s práškem a vodou. Díky bohu.
"Vem si to, bude ti líp…" řekl tiše a hned zase odešel ke stolu.
"Díky," můj hlas byl chraplavý, unavený. Vzal jsem prášek a zapil ho vodou. Jen to, že v mém hrdle konečně nebylo sucho, byla úleva. Bylo ticho, nedokázal jsem se ani zvednout, jen jsem seděl a koukal pod sebe. Vtom jsem ale uviděl koutkem oka, že si ke mně přisedl. Zase bylo ticho, ale ne tak dlouhé. Prolomil ho.
"Je to opravdu tak špatné?" optal se. Tázavě jsem zvedl svůj pohled.
"S Yoongim a tak…"
Poprvé v životě jsem snad v jeho obličeji něco jiného než jen provokaci. Byla to…lítost? Ale hlavní věc je, že ani nevím, co jsem mu řekl! Jak ví o Yoongim?!
"Hej, je to v pohodě…" řekl mi a chytl mě za ruku. Asi viděl, jak panikařím.
"Můžeš mi to říct…chápu tě."
To mě trochu naštvalo…
"Jak ty to můžeš chápat? Víš o takových věcech hovno…" vyštěkl jsem.
"Chápu jaký je to být nepochopený…"
"Ale prosímtě! Ty? Celá škola tě vidí jako největšího frajera pod sluncem. Máš cokoliv si přeješ."
"Tak to není, myslíš, že by se mnou byli, kdyby se mi nepovedlo dostat do postele nejpopulárnější holky ze školy? Jsou se mnou jen kvůli tomu, že jsem známý mezi holkama…to je vše."
V jeho hlase bylo trochu zklamání. Trochu mi ho bylo líto. Nevím proč, ale něco ve mně změklo.
"Ale nikdo nevidí, co je vevnitř. Nikdo to nechce vidět, radši to přehlíží…"
Nevím, co se stalo, že se mi najednou svěřuje, ale trochu jsem ho chápal.
"Stále tomu nerozumíš. Dokážeš jen tak ublížit lidem. Ublížil si Yoongimu!"
"Já vím…omlouvám se…ale on zase ublížil tobě."
Tím mě zasáhl, ví to na mě. Teď mě určitě potopí ve škole, bože. Můj život je zničen. Ještě pokud se to dostane k mé rodině. Nedokážu si to představit. Měl bych už přemýšlet o tom, že se odstěhuju někam daleko, změním jméno a celkovou identitu.
Z přemýšlení mě ale vytrhlo, když mě pohladil po rameni.
"Je to v pohodě, Taehyungu. Rozumím ti. Já tě chápu."
Koukal jsem na něj s pootevřenou pusou. Tohle není ten Park Jimin, který se ukazuje ve škole. Tenhle Jimin je jiný…
"Děkuju…" řekl jsem šeptem. Cítil jsem, jak se mi derou do očí slzy. Nikdo pro mě nikdy neudělal něco takového. Nikdo mě nikdy nic takového neřekl. Nikdo. A teď si sem nakráčí jeden z lidí, co nejvíce nenávidím a zasáhne mě takhle do srdce. Tohle není fér.
"Hele, půjč si moji uniformu, než půjdeš domů, ta tvá smrdí po kouři a alkoholu. Taky tvoje školní sako je od krve, takže…určitě by se rodiče zbytečně ptali…" řekl a hodil po mě uniformu. Achjo, proč se o mě tolik stará? Vůbec mě nezná.
"Děkuju…opravdu nevím, co bych bez tebe dělal…"
Usmál se. Byl to rozdílný úsměv, než který věnuje každému ve škole. Byl to jen malý úsměv bez zubů, co působil mile. Působil jako pravý.
Poté odešel, asi aby mi nechal prostor na převlečení. Je opravdu jiný. Ten Park Jimin, kterého znám, je arogantní idiot, co by to na mě zkoušel i když se cítím mizerně.
Pomalu jsem se oblékl do jeho uniformy, byla mi trochu větší, ale toho si snad nikdo nevšimne. A kam mám dát tu mojí? Sedl jsem si na postel, chvíli čekal. Nepřicházel. Takže jsem si vzal mou uniformu do rukou a šel ho hledat.
Hned, co jsem vyšel, byl jsem omámen. Je to tu větší než u nás. Na to, že tu asi žije jen Jimin s jeho matkou...wow. Hned jsem ho uviděl na konci chodby, kde je balkón. Byl opřený o zábradlí, kouřil. Nejdřív jsem zaváhal, ale nakonec jsem se přidal. Uniforma byla položena na malou stoličku. Otevřel jsem dveře, ani se na mě nekoukl. Díval se před sebe do dálky. Musím uznat, že je tu krásný výhled.
"Chceš?" Rukou mi nabídl krabičku od cigaret.
"Ne...tvoje uniforma by znovu začala páchnout, pak už nevím, co bych dělal…"
Jimin jen zamumlal něco, že mi dává za pravdu. Bylo to tu opravdu příjemné. Studený vzduch mi sice doslova šlehal do tváře, ale cítil jsem se volný.
"Co bude s mou uniformou? Domů ji vzít nemůžu…"
"Dám ji do čistírny…" odpověděl hned, "budeš ji mít doma hned, co to půjde, neboj."
"Ale co ty? Do školy bez uniformy nemůžeš."
"To je v pohodě…je to jen škola. Pár dní bez ní mě nezabije…" usmál se a popotáhl z cigarety. Opřel jsem se rukami o zábradlí a o ně hlavu.
"Neměl by ses tak flákat," povzdechl jsem si, "takhle propadneš."
"Staráš se snad?"
Touhle otázkou mě trochu zaskočil, zrudl jsem ve tvářích.
"Ne…samozřejmě, že ne! Je mi po tvých známkách nic…je to tvůj problém…" vyštěkl jsem. Snažil jsem se, aby neviděl mé rudé tváře, ale nejspíš si toho stejně všiml.
"Začíná být pozdě, měl bys jít domů…"
"Jo, asi měl…už tak bude dost otázek…"
Zasmál se a podíval se na mě.
"Doprovodím tě aspoň na tvou ulici…"
"To nemusíš Jimine, už jsi toho udělal víc než dost za dnešek."
"Ne, opravdu…kdyby se ti náhodou udělalo blbě…"
Nakonec jsem teda povolil. Mlčeli jsme celou cestu, ale nebylo to nijak divné ticho. Bylo to zvláštní ticho, ale nevadilo mi. Opravdu jsem si přál, aby Jimin jen nekecal. Aby to, co mi řekl, myslel vážně. Abych se s ním takhle mohl bavit dál. Možná, že ublížil Yoongimu, ale každej děláme chyby, ne? I když on jich nadělal víc než dost.
Myslím, že bych byl schopný mu dát další šanci se napravit a být můj kamarád. Vzbudilo to ve mně zájem, sice jen malý zájem, ale opravdu v tom něco musí být, co ho takhle nechutně změnilo.



Drobné info: Ookay!:D Doufám že se vám dnešní část líbila. :3 Mě jo xD, vmin bylo moje první otp!:D Takže chápete, srdcová záležitost.. :3 A jinak se omlouvám, že nevydávám bratříky, ale jsem ted uplně mimo z Fire.. takže.. :D ale v neděli je tu už máte!:3 Děkuju za přečtení a komentáře ^^
 


Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 3. května 2016 v 19:04 | Reagovat

Takže Jimin není tak špatný, jak se dělá. Je to jen maska, za kterou schovává svoje trápení.
A Yoona se rozešla s Hoseokem? Kdy? Ani jsem to nepostřehla. Ale zase je volný pro Yoongiho. Doufam, že jim to teď vyjde...
Těšim se na další díl.

2 Shadow Shadow | Web | 3. května 2016 v 19:27 | Reagovat

To se mi líbí... Vážně tenhle díl byl zvláštní, ale krásný zároveň. Těším se na další ^.^

3 Surka Surka | 4. května 2016 v 8:08 | Reagovat

No boží :O
Tak ale to som od Taeho nečakala, že sa takto, no.. zotne :D Ale som rada, že tam bol Jiminnie a postaral sao neho. Ešte by dostal do tej zranenej ruky infekciu, teľa jedno --" :D
A čo to s tou Yoonou a tým Hoseokom? Nech sa, prosím, nedajú zas dohromady :D
Tak sa teším veľmi veľmi na ďalší diel :3 *psie oči* TwT

4 Ami Ami | 10. května 2016 v 16:41 | Reagovat

Som rada že sa Jimin postaral o Taeho. Naozaj ma mrzí ako sa Jiminnie spravá, dúfam že sa viac zblížia. Teším sa na pokračovanie^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.