Záblesk minulosti

1. dubna 2016 v 13:06 | Natalii |  Jednorázovky
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: Jimin x JungKook / Jimin x V / V x RapMonster
Žánr: Shounen-ai(?)





Sedím na vlakovém nádraží ve tmě. Na obličej mi občas posvítí lampa, která má časté výpadky, a tak tu chvílemi sedím jen tak v úplné tmě. Slyším se, jak si povzdechnu. Už dávno jsem měl sedět ve vlaku a jet domů. Pípne mi SMS.

"Jsi v pořádku, zlato?"

To je od něj. Od JungKooka. Od mého přítele. Jsem s ním tak šťastný. Je tak starostlivý. Možná, že by tu seděl se mnou, kdyby mohl. Avšak je nemocný a já ho jel navštívit. A teď tu sedím sám v noci na pochybném, opuštěném vlakovém nádraží. Nechci si lhát, bojím se. Rychle naťukám odpověď něco jako že jsem. Schovám mobil zpět do své kapse. Pohlédnu nad sebe, na tabuli. Je to teprve několik minut, co má ten vlak zpoždění. Ale každá minuta mi připadala jako věčnost.
Všechno to ticho kolem mě však něco vyrušilo. Hlasy. Dva hlasy. Jeden stále něco mluvil a smál se. Druhý jen občas něco doplnil. Opřel jsem se o opěradlo lavičky. Napětím nedýchám. Kdo to může být? Mám se bát?
Z rohu někdo vyšel. Prohlížím si je ve tmě. Někdo vysoký a někdo menší. I tak poznám, že jsou oba větší než-li já. Drželi se za ruce. Nevšimli si mě. Oddechl jsem si. Ovšem ten menší je mi povědomý. Ten hlas. Znám ho.
"Jimine?" slyším, jak mě někdo oslovil. Tím známým hlasem. Šli ke mně. Srdce mi vynechalo jeden úder. Bojím se.
"Jimine!" pisklavým hlasem opět vyslovil mé jméno. Přiběhl jsi ke mně. Objímáš mě. Cítím ten zápach. Snažíš se to přerazit nějakou vůni. Ale ten smrad nepřerazí nic. Poznávám tě. Mé oči zalívají slzy. Jsi to opravdu ty?
"Taehyungu..." v mém hlase je radost i zklamání zároveň. Sedneš si vedle mě. Chytneš mě za ruku a díváš se hluboko do mých očí s velkým nadšením.
"Jak dlouho jsme se neviděli!" vykřikneš najednou. Ten chlap, který je tu s tebou na mě jen pohrdavě kouká. Bojím se ho, i když vím, že je tu s tebou. Zapálil si cigaretu, zatímco ty mi povídáš všemožné. Ptáš se mě na otázky, na které ti jako robot odpovídám. Nevnímám tě, nevnímám se. Občas když na tvůj obličej posvítí lampa. Vidím, že jsi se tolik nezměnil. Je možné, aby ses za těch šest let nezměnil ani o píď? Dokonce vypadáš lépe než já. To mě možná trochu štve. Měl bys vypadat hrozně. Máš být troska.
Stále nevím, co tu děláš. Nemáš tu být. Nezmínil ses o tom, že se někdy vrátíš. Nechal jsi mě tu. Šest let. Cítím v sobě pořádný vztek.
"Měl si se ozvat, hned jak jsi se vrátil," skočil jsem mu do řeči. Můj hlas byl tak zlomený a šokovaný. Zmlkl jsi.
"Promiň Jimine..."
Cítím v tobě tu vinu, ale nemám v plánu ti někdy prominout. Povídáš dál. Jsi tak veselý. Chováš se, jakoby se nic nestalo. Nenápadně se kouknu na tvé ruce. Hledám cokoliv, co by mi napovědělo, jak to vlastně teď vše je. Ty mi o tom neřekneš. Vždy jsi přede mnou měl nějaké tajnosti. I když jsi mě miloval a já miloval tebe.
"Jinak, tohle je NamJoon."
Konečně jsi mi představil tohohle chlápka, co na mě podivně civí. Jako by mě nenáviděl, jen co mě uviděl.
"Já jsem Jimin..." skoro jsem nešel slyšet. Nadzvedl své obočí a potáhl ze své cigarety. Tak to je teď tvůj přítel? Se mnou jsi se ani nerozešel. Prostě si zdrhl. Protože láska k tomu svinstvu byla větší.
Všimnu si, že v dlani něco svíráš. Soustředím se na to. A pak jsi udělal tu chybu. Nechtěně jsi mi to ukázal. Věděl jsem to. Nezměnil ses. Nic tě nikdy nezmění. Nikdy tě nic nedonutí, aby ses toho vzdal. A ten NamJoon v tom určitě jede s tebou. Propíchávám ho pohledem.
"Musíme jít," začneš na mě smutně a já slyším, jak přijíždí vlak. Můj vlak.
"Nejedeš náhodou stejným vlakem?" optáš se mě s nadějí.
"Ne ne… mně jede až za chvíli..." slyším se jak lžu. Můj další spoj je až ráno. Nevadí mi to. Více chvil po tvém boku už nezvládnu.
"Nevadí! Ještě se určitě uvidíme, Jimine, zatím se měj!"
Zvedneš se a odcházíš. Chci se natáhnout, chytit tě a obejmout tě. Ujistit se, že vše bude v pořádku. Že vše zvládneme i bez drog. Ale neudělám nic. Nemůžu. Každý stojíme na jiné straně. Nechávám po svých tvářích stékat slzy. Proč? Ptám se sám sebe proč. Proč jsem kdysi nechal dopustit to, že jsi mi utekl? Byl jsi se mnou přece šťastný...nebo ne? Proč jsi začal být závislý na něčem, jako jsou drogy?
Nemůžeš vědět jaký to bývalo, když jsem došel za tebou a ty jsi ležel na zemi, kolem sebe jsi měl spoustu injekcí a smál ses. Všemu, vše ti připadalo vtipné. Byl jsi v jiným světě. Nevnímal jsi mě, ani věty, co ti říkám.
Stále si vybavuji, jaký to byl zápach. A to jsem cítil dnes z tebe. Vzlykám nahlas a lituji dneška. Nikdy se mi nepovede na tebe zapomenout. A přes to vše, co jsi mi udělal a kolik let uběhlo...

Miluji tě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.