Schizophrenia - NamGi

1. dubna 2016 v 13:19 | Natalii |  Jednorázovky
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: NamJoon x YoonGi
Žánr: Shounen-ai




NamJoon a YoonGi chodili do stejné třídy na střední škole. Joon byl obyčejný mladík, který by se dal nazvat mladým géniem. YoonGi byl jen podivín kterého nemá nikdo rád. Nikdo by si nikdy nemyslel, že oni dva se stanou přáteli. NamJoon měl rád záhady. A záhada jménem YoonGi byla pro něj absolutní novinka. Chtěl o ní vědět víc, a tak se jednou rozhodl, že obsadí místo vedle něj.
"Jsi reálný?" optal se ho hned Gi, aniž by na něj obrátil svůj pohled. NamJoon se musel pousmát.
"Samozřejmě."
"Proč bych ti měl věřit?" podíval se na chlapce vedle sebe.
"Nevidíš mě snad?"
Na tohle už YoonGi nereagoval, odvrátil svůj pohled na původní místo a dále nemluvil. On ho vidí, ale proč potom vidí věci, které ostatní nevidí. Proč když tam teď vedle něj seděl JungKook, sedí NamJoon? Kam šel JungKook?
"Seděl tu někdo, obsazuješ mu místo..."
"Neseděl, pokud vím, sedíš sám." I když se to zdálo divný a NamJoon musel uznat, že už chápe, proč se ho všichni bojí, ale ani tak to nijak nesnížilo jeho zájem. Spíše naopak. Začala hodina a celou dobu už byl YoonGi zticha. Joon schytával celý den zvláštní a pohoršené pohledy. Nevěnoval jim však pozornost. Jeho pozornost patřila jen a jen blonďatému chlapci v jeho lavici. Dokonce i učitel mu věnoval jeden nehezký pohled.
"Opravdu to vypadá, že ho tu nikdo nemusí..." pomyslel si pro sebe. Stále to nechápal. Gi je přece normální chlapec jako každý jiný. Bylo to neférové.

Čas ubíhal, YoonGi si začal zvykat na společnost NamJoona. Dokonce by se dalo říct, že se z nich stali přátelé. Gi se poprvé cítil volně. Mohl mluvit o čemkoliv, teda co mu dovolil JungKook. Možná mu to až tak nevadilo, byl docela rád. Jen mu vadilo to, co mu stále říká JungKook. Proč ho nenávidí za to, že si našel kamaráda? Nechápal to, ale bál se ho.
"Takhle to prostě nejde! Nejsi můj rodič, abys mi říkal co smím a nebo nesmím dělat!" rozkřičel se najednou Gi směrem ke Kookovi, který se opíral o železné školní skříňky. Na obličeji měl klidný výraz a oči měl jemně zavřené. Již bylo po zvonění, a tak nejspíš dojde YoonGi pozdě do hodiny, ale to ho stejně nijak nezajímalo. Ani učitele to nezajímalo, byl pro všechny něco jako vzduch.

Budeš dělat to, co říkám.

"Nebudu!"

Budeš nebo tě zabiju.

"Nebojím se tě!"

Zabiju NamJoona.

Na tohle YoonGi slyšel. Uviděl děsivý úsměv na rtech Kooka. Z oka mu ukápla slza. Nevěděl, co dělat. Spustil se v hysterický pláč.

Nefňukej. Smiř se s tím, že tě nikdo kromě mě nemá rád. Nikdo. Jsi jen na obtíž. Všichni tě nenávidí. Jsem tu jen já a ty
to víš. Beze mě jsi nikdo, ale když budeš se mnou, nikdo ti neublíží. Rozumíš?

YoonGi jen přikývl a zastavil svůj pláč. Aspoň se o to pokusil.
"Rozumím..." zamumlal.
"YoonGi?" ozval se povědomý hlas hned za ním. Byl to NamJoon. Slyšel většinu toho, co se tu odehrálo. Zpozoroval již před tím, že něco není opravdu v pořádku. Když začal YoonGi vodit Joona k sobě, promluvil si jednou jedno odpoledne s jeho matkou, která mu vše povyprávěla. A NamJoon o ní musel říct to, že je to opravdu silná žena, která svého syna miluje i přes to, co se mu děje.
YoonGi si měl brát své léky, které mu měli pomoct. Ale nechtěl, protože mu to prý nějaký JungKook zakázal. I když se pokusila mu to dát násilím, nepomohlo to. Většinou to skončilo někde vyplivnuté v záchodě. Gi věděl, že když si dá ten prášek, Kook se ztratí, ale bál se. Nechtěl být úplně sám. A navíc mu stejně JungKook vyhrožoval, a tak ho raději poslouchal.
"Co se děje, YoonGi?"

Jestli mu něco řekneš, zabiju vás oba teď hned.

"Nic..."
"Řekni mi to." NamJoonův hlas byl přísný. Nikdy takový na Giho nepoužil.

Ublíží ti.

"NE!" zakřičel YoonGi, ale směrem k JungKookovi. Znovu se mu po tváři spustilo pár slz. Joon šel blíž k chlapci a chytl ho za rameno.
"Jsi v pořádku?"
"On to vidí NamJoone..." odpověděl mu a schoval se tváří do jeho hrudi. Mladší chlapec byl chvíli v šoku, ale nakonec mu objetí opětoval zpět. Hladil Giho konejšivě po zádech.
"Kdo to vidí?" optal se, až se druhý uklidnil.
"JungKook." Při zaznění tohoto jména NamJoon trochu znejistil. Ale snažil se zachovat chladnou hlavu.
"Není tu."
"Stojí tam u skříněk. Vím to, je tam. Ublíží nám. Ublíží ti..." zašeptal YoonGi hlasem plným strachu. Joon věděl, že tam nikdo nebude, ale i tak se tam podíval. Snažil se porozhlédnout, ale jak si myslel, nikdo tam nebyl.
"Je pryč, YoonGi..." zašeptal mu do vlasů.
Chlapec se vyprostil z jeho objetí a podíval se za sebe. Ale hned se natiskl zpět na jeho tělo a vypustil ze sebe další zoufalé vzlyky.

Jsi opravdu slaboch, YoonGi. Stejně tě jednou opustí, nikdo s tebou nevydrží, jen já.

"Drž hubu," zamrmlal starší do hrudi NamJoona, který se to snažil ignorovat. Tak nějak cítil, že právě nemluví s ním.
Joon pustil chlapce z objetí a trochu se k němu sklonil, jelikož byl menší. YoonGi ho jen sledoval, a tak mu věnoval jeden ze svých utěšujících úsměvů. Sklonil se ještě víc, až se jejich nosy dotýkaly. Oboum bušilo srdce jako šílené, až se
mladší chlapec ještě více naklonil a jejich rty se jemně dotkly.

JSI ODPORNÝ!

YoonGi se rychle odtrhl, až spadl na zem.
"Přestaň křičet!!" Seděl na zemi a zacpal si uši. NamJoon se k němu sklonil a snažil se ho uklidnit. Po chvíli jakoby se Gi probral ze záchvatu. JungKookův hlas v jeho hlavě ustal. Podíval se na chlapce před ním a v jeho obličeji byli vepsané starosti.
"V pořádku?" ozval se po chvíli ticha. YoonGi jen nepřítomně přikývl, stále zmatený koukal jakoby skrz Joona.
Mladší chlapec pomohl druhému na nohy a hned ho objal.
"Ublíží nám..." vydal ze sebe přidušeně menší blonďatý chlapec.
"Nikdo nám neublíží, ne dokud budu s tebou..."
"Zabije nás..." vydal ze sebe znovu po chvilkové odmlce.
"Ty mě opravdu neposloucháš, viď že ne?" pousmál se NamJoon. Odtáhl se a podíval se chlapci do obličeje.
"Říkám, že dokud tu jsem, nikdo ani nic ti neublíží. Jasné?"
"Ale-" Než by stačil cokoliv říct, Joon ho umlčel dlouhým polibkem. YoonGi byl v šoku, ale nemohl říct, že se mu to nelíbilo. Jenže věděl to, že to krásné není moc na dlouho. Ne v jeho případě. Cítil, že už za jeho zády opět on stojí a má nechutný úšklebek na tváři.
"Vidí nás..." zamumlal do polibku.
"Tak ať..." usmál se na něj NamJoon se stále zavřenýma očima.
"Nelíbí se mu to..."
"Co je nám po tom? Pojď'!" Plný energie chytl YoonGiho za ruku a běžel s ním pryč ze školy. Bylo mu jasné, že JungKookovi tímhle způsobem Gi neuteče, ale třeba na něj aspoň přestane myslet. Věděl, že to se starším chlapcem bude ještě těžká, dlouhá cesta, ale nebál se jí. Zvládne ji, protože YoonGi za to stál.
 


Komentáře

1 magical-miracles magical-miracles | Web | 21. října 2016 v 0:48 | Reagovat

Chudinka moje mala :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.