Painful Memories - 8. část

4. dubna 2016 v 23:22 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Žánr: Yaoi



"Ahoj YoonGi..."

Co? On mě zná? Začínám se bát. Říkal jsem, že tohle místo bývá opuštěný, že? Asi by mě nikdo neslyšel, kdybych náhodou volal o pomoc. Spolkl jsem knedlík v krku a snažil mu nějak odpovědět.
"Ahoj." Znělo to opravdu zvláštně, hlas mi poskočil a zněl nervózně.
"Proč jsi tak nervózní?" optal se se smíchem, když zpozoroval, že si kousám svůj spodní ret a koukám pod sebe.
"Ehh, kdo jsi?" vysoukal jsem ze sebe. Zvedám svůj pohled. Chlapci přede mnou padla šokem čelist. Proč vypadá tak překvapeně?
"Ty mě neznáš?" Oči měl stále široce otevřené.
"Měl bych?"
"Ty mě opravdu neznáš?" zpražil mě trochu chlapec přede mnou a stále mi nevěřil. Snažil jsem si jeho obličej někam přiřadit, ale i tak se mi zdálo, že ho vidím opravdu poprvé.
"Jméno Park Jimin ti nic neříká?"
Pohlédl jsem zrakem nad sebe, klepám si na tvář a usilovně přemýšlím. Park Jimin, Park Jimin…
"Ne, myslím, že tě vidím poprvé..." usoudil jsem nakonec s nevinným pohledem. Šokované otevřel pusu.
"Chodíme do stejné školy YoonGi..." procedil skrze zuby po chvíli.
"Opravdu? No nemůžu znát všechny, viď že ne..." Snažil jsem se svým omluvným úsměvem zlepšit atmosféru, co tu panovala.
"Dva roky ve stejné třídě YoonGi..." pronesl ještě více naštvaně.
"Ooh opravdu? Nepleteš si to?" Stále nemůžu uvěřit, že jsem si ho nevšiml. Vypadá v mých očích docela...atraktivně? I tak si ho stále nevybavuji, měl bych se podívat na školní fotku, jestli ho tam najdu.
"Jasně že ne!" vykřikl trochu nahlas, asi víc než by chtěl. Zhluboka vydechl. Vypadalo to, že tohle docela dost poškodilo jeho ego. Ale i přes to, že jsem čekal, že mě tady povalí na zem a začne bezhlavě mlátit, na jeho tváři se usadil zářivý, milý úsměv.
"Stane se, máš pravdu. Nemůžeme znát všechny..."
Je tenhle člověk opravdu v pořádku? Chvílemi to vypadá, že by zavraždil každou žijící bytost a náhle se tváří jako zlatíčko světa.
Přišel ke mně a objal mě kolem ramen. Ucítil jsem příjemnou vůni.
"Nechceš si zahrát basketbal?" Aniž by čekal na odpověď, začal mě vést blíže k hřišti. I když jsme byli jen dva, trefovat se do koše stále můžeme. Navíc je čas ukázat i někomu jinému, než jen Seokovi, že basketbal opravdu umím. Přikývl jsem s patrným úsměvem na rtech.
"Proč nejsi ve škole?" optal se mě se zvědavostí v hlase během cesty.
"Mohu se tě ptát na to samé..."
Nejsem zrovna ten typ, co by vyžvanil všechno všem a navíc...doteď jsem si ani nevzpomněl, co se vlastně stalo. Díky neznámému Park Jiminovi se mi opět připomněl ten moment s Taehyungem. Děkuji velmi pěkně.
"Heh, máš pravdu..." usmál se na mě zářivým úsměvem. Dorazili jsme na hřiště. Naše snaha trefit se do koše druhého započala a já...já jsem se cítil tak nějak živý. I když mi to připomínalo chvíle s HoSeokem.


Jiminův pohled:

"A je to tam!" vykřikl jsem, když míč konečně prošel jiným síťovaným košem, než tím mým. YoonGi byl opravdu dobrý. Zrovna byl skloněný a zhluboka oddechoval. Po tváři mu tekl pot. Bože, umí být sexy. A to už dlouho vím. Vlastně je to má další oběť nebo aspoň byla.
Jak mě sakra nemůže znát? Mě, Park Jimina, playboye školy? Jen si na to vzpomenu a krev se ve mně začíná vařit. Mě zná každý. Musí mě znát každý, tak to přeci je. Kdo by mi taky odolal? Kdo by o mně nemluvil?
Poprvé jsem si opravdu myslel, že je to nějaký blbý vtip. Ale teď...když vím jistě, že si srandu nedělal...mi vlastně připadá ještě více přitažlivý než-li předtím. Tohle bude opravdu ještě zábava. Není nikdo, kdo by se do mě nezamiloval. A tenhle chlapec nebude vyjímkou. Pohraju si s jeho city, dostanu ho do postele jako každého a zlomeného ho odkopnu. Jsem docela necitelný, huh?
Ale proč bych neměl být? Všichni jsou stejní. Se mnou se také nikdo nikdy nemazlil. Vždy zničený, vždy sám. Proč bych tohle měl snášet dál? Ale možná už rozumím. Možná rozumím tomu, proč to každý dělá. Je to vlastně docela zábava.
I když v mé hlavě kolovaly nechutné myšlenky, přátelsky jsem se na chlapce usmál.
"Pojďme se někam najíst, YoonGi..."


Zkoumal jsem každý jeho pohyb, každou křivku jeho obličeje, jeho jemné a hebce vypadající rty, to jak důkladně vložil každé sousto do svých úst. Už se nemohu dočkat, až je jednou políbím.
Dojedli jsme své jídlo, já zaplatil jako správný gentleman a doprovodil ho domů.
Rozloučili jsme se a i když bylo teprve kolem dvanácté dopoledne, vyrazil jsem domů. Možná že se máma bude ptát proč jsem doma tak brzy a pak započne nekonečné kárání o tom, že do školy chodit musím a podobné blbosti. Ale pro mé štěstí, doma nikdo nebyl.
Zalezl jsem si do pokoje, lehl do pohodlné postele. Zavřel oči a zjevil se mi obraz YoonGiho. Pousmál jsem se sám pro sebe.
"Však počkej," zamumlám, než se vydám napospas svých snů.

"Proč mě opouštíte? Co jsem udělal špatně?" Klek jsem na kolena se slzami v očích. Sotva jsem viděl osoby před sebou.
"Jimine...prostě to neřeš, nemůžeme být dále přáteli...neptej se proč." A s tímhle tři osoby odešly pryč z mého dohledu.
"Proč?!" křičel jsem i když vím, že mě nikdo neslyší, "Proč..." už slabě jsem zamumlal. Slzy mi tekly v plném proudu po tvářích. Proč mě každý opouští? Proč já mám tu smůlu?
Po chvíli klečení na zemi jsem se zvedl. Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Došel jsem až domů…pomalu otevřel dveře.
"Mami?" zakřičel jsem. Právě teď jsem potřeboval objetí, abych se mohl schovat před všemi problémy v teplém sevření.
"Mami?!"
Najednou ze tmy vyšla postava, ale nevypadalo to jako máma. Byl to můj nevlastní otec, jeden z dalších nevlastních otců, co jsem zažil.
"Proč brečíš jako nějaká malá holka?!" vykřikl najednou přede mnou. Nevěděl jsem, co říct. Nebydlel tu moc dlouho. Šel z něj cítit alkohol. V tom jsem ucítil štiplavou bolest na mé tváři. Bylo to tak silné, že jsem spadl na zadek dolů na zem.
"Zbytečný malý parchant," odfrkl si, zatímco mi nadělil kopanec do břicha. Zaskučel jsem bolestí…



Probral jsem se na posteli, pot mi stékal po obličeji. Jak moc se snažím zapomenout na minulost, tím víc se mi snaží vnutit do mé mysli v podobě snů. Zajímalo by mě, kdy mě tyhle noční můry přestanou pronásledovat.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.