Painful Memories - 7. část

4. dubna 2016 v 23:17 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: BTS (Bangtan Boys)
Pár: YoonGi x HoSeok
Žánr: Yaoi




Bylo ráno a my s JungKookem jsme mířili do naší školy. Již nebyl tak smutný, dokonce jsem viděl jeho drobný úsměv na rtech. Těšilo mě to. Cítil jsem se jako po úspěšné misi. Pomohl jsem příteli...i když pozdě, ale přeci. Už jsme vcházeli do budovy a šli rovnou k našim skříňkám stále se bavíc o všem možném. Cítil jsem se vlastně v jeho přítomnosti hodně dobře, dřív jsem si to ani trochu neuvědomoval.
Ale vše bylo moc pěkné a růžové na to, aby to trvalo dlouho. U skříněk na nás čekal on. Taehyung. Viděl jsem, jak najednou Kookieho úsměv povadl, oči plné slz.
"Někdo se tu baví beze mě…" Byl opřený o skříňky, ruce zkřížené na hrudi. Zpražil nás pohledem. JungKook vypadal, že se každou chvíli hlasitě rozpláče. Chtěl něco říct, ale zastavil jsem ho tím, že jsem ho chytl za ruku a silně stiskl.
"JungKookie, běž prosím do své třídy..." požádal jsem s úsměvem na rtech. Chlapec jen přikývl a aniž by zvedl svůj pohled, prošel kolem Taehyunga směrem ke své třídě. Zvonek oznamoval, že začínají vyučovací hodiny, avšak ani jeden z nás se nechystal do třídy.
"Co si myslíš, že děláš?" chladně jsem k němu pronesl, až otravné zvonění ztichlo. Sledoval jsem jeho obličej.
"Co bych měl dělat..."
"Ublížil jsi mu, idiote..." procedil jsem skrze zuby. Někdy mi opravdu dokáže lézt na nervy.
"Já? Já mu neublížil..."
"Odmítl jsi ho."
"Ale co mám dělat, když ho nemám rád? Nemůžu s někým chodit jen z lítosti!" rozkřičel se najednou.
"Ty jsi vážně idiot...posloucháš se občas? Co ti na něm vadí?! Je roztomilý, je hodný, staral by se o tebe. Umí si věcí a lidí vážit, není jako někdo..." odmlčel jsem se a odvrátil svůj pohled.
"Vím, že je takový...já to o něm sakra vím!"
"Tak pak nechápu, co máš za problém!" vykřikl jsem. Svůj pohled směřuji k němu, křiví svůj obličej zlostí… A poté…
"Co si kurva myslíš, že děláš?!" řval jsem na něj, když mě přitiskl k nejbližší skříňce celou svou vahou. Chvíli jen koukal pod sebe, na naše boty. Vypadalo, že mu to v hlavě šrotuje, možná sám neví, co dělá. Ale než bych ho stačil od sebe odstrčit, podíval se na mě pohledem, jako by viděl přímo do mě, do mé hlavy. Bylo to hodně nepříjemné, ale náš kontakt očí se nepřerušil. A v tom se to stalo…
Taehyung se začal přibližovat, své oči zavřel a najednou jeho rty byly na těch mých. Nevěděl jsem, co mám dělat. Stál jsem tam jak opařený, neschopný jakéhokoliv pohybu. Neodpovídal jsem mu na polibky, prostě jsem nemohl…
Po chvíli nás rozpojil. Opřel si své čelo o mé. Zavřel pevně své oči, snad aby zabránil slzám, které se derou ven. Zatímco já jen vyděšeně koukal. Taehyung mě...políbil?!
Po chvíli ticha se narovnal a přiblížil se k mému uchu tak, že jsem cítil jeho lechtavý dech.
"Můj problém jsi ty..." zašeptal a poté se sbalil, odešel směrem ke třídám. Mě nechal za sebou. Stále jsem měl ten vyděšený pohled. Svezl jsem se zády na zem. Dotkl jsem se prsty svých rtů. Tohle nemůže být možné…

******

Chodím městem. Nejsem schopný se vrátit do školy, do třídy a sedět poblíž Taehyunga...ne po tom, co se stalo. Všechny ty zmatené pocity, myšlenky se proháněly mým tělem. Prostě to nemůže být pravda. Nevěřím tomu, co jsem slyšel nebo zažil. Musí to být jen nějaký špatný sen. Nemůže to být realita. Nesmí.
Potřebuji přítele. Potřebuji někoho, kdo by mě v těchto chvílích utěšil. Někdo, kdo by mě objímal, hladil po zádech a šeptal utěšující slova. To je vše, co potřebuji a chci v této chvíli. Ale nikdo tu není. Ty tu nejsi.
Kde jsi HoSeoku?


FLASHBACK

"Cože?" vydal jsem ze sebe přidušeně po několika minutách ticha.
"Je to tak jak jsem řekl, YoonGi...můj otec si nepřeje, abych šel na tu školu s tebou..." HoSeok smutně svěsil hlavu, upíral zrak na své boty.
"Ale...Proč?!"
"Podle něj není tak dobrá. Chce, abych šel na lepší školu s lepší úrovní...asi mě pošle na nějakou soukromou."
"Vysrat se na něj, na idiota..." odfrkl jsem si. Čekal jsem, že HoSeok bude souhlasit, ale bylo ticho. Stále svůj pohled nezvedl. Nepodíval se na mě.
"Neříkej mi, že mu nebudeš odporovat?!"
"YoonGi já to zkoušel! Opravdu! Hádal jsem se s ním dny a noci, ale nepomohlo to..." Konečně se naše oči střetly. Jeho byli plné slz, mé plné vzteku.
"Takže to vzdáš?! Necháš mě tam…úplně samotného?"
"Nechci YoonGi..." Jeho hlas byl zlomený, po tváři mu stekla první slaná kapička vody.
"Ale uděláš to..." hlesl jsem. Bylo ticho. Sedl jsem si na mou postel, celý vyčerpaný. Bylo toho moc. Nedokážu si představit, že bych byl někde bez něj. Patřím k němu a on patří ke mně. Nemůžeme být bez sebe. Takhle to přeci nejde.
"Vím, že se nerad seznamuješ a kamarády si děláš těžce...ale...můžeme se scházet mimo školu! Neboj! Naše přátelství to neohrozí!" Snažil se být pozitivní, viděl jsem to v jeho pohledu, který mi dával. Přisedl si ke mně, začal jemně hladit mé rameno.
"Vše bude v pořádku, YoonGi..."

KONEC FLASHBACKU



Nic není v pořádku, HoSeoku.
Od té doby je vše jen a jen horší. Nezvládám to. Vím, že jsem si tě od sebe odehnal, ale...asi jsem věřil, že mě nenecháš odejít, že mě neopustíš.
Zamířil jsem k basketbalovému hřišti, kam jsme vždy chodili. Bývá opuštěné. Ideální místo se vyplakat. Nikdy nepláču. Ale dnes...jakoby nebyla jiná možnost.
Blížil jsem se, ale už teď vidím, že hřiště někdo okupuje. Zamračil jsem se. Tohle místo je jen naše, nikoho jiného.
Rázně jdu blíž. Ale po chvíli se zastavím. Byl to chlapec. Chvíli jsem koukal, jak trefuje koše. Ani jednou neminul. Byl vlastně docela dobrý. Poté si mě všiml. Už z dálky šlo vidět, že se usmívá od ucha k uchu. Rozešel se ke mně, basketbalový míč měl v ruce. Stále se usmíval, jakoby mě znal. Najednou stál metr nebo dva ode mě. Jeho úsměv se stále nevytratil z tváře, spíše naopak...rozšířil se o to víc.
"Ahoj YoonGi..."



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.