Painful Memories - 5. část

4. dubna 2016 v 23:14 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: YoonSeok
Žánr: Yaoi



YoonGiho pohled:

Celý den jsem byl tak mimo z toho, co se stalo, že jsem si nechal všechny své učebnice v lavici. A to jsem to zjistil až doma…
Povzdechl jsem si ještě před tím, než jsem odešel zpět do školy. Celou cestu přemýšlím o JungKookovi. Opravdu by mě zajímalo, co se stalo. Proč mi to Taehyung nechtěl říct? Říká mi přece vše.
Byl jsem tak moc zabraný do mých myšlenek, že jsem ani nepostřehl, že stojím před bránou školy. Pomalým krokem jdu dovnitř. Třídu mám až v posledním patře. Už teď jsem z toho pohybu unavený (this is so me xD).
Očekával bych, že chodby budou tiché, bez života, avšak uslyšel jsem nějaké hlasy. Chtěl jsem to ignorovat, jenže se ozvalo bouchnutí skříňky. Jako by spíš někdo do ní praštil něčím...nebo někým. Zastavil jsem se a poslouchal. Šlo to od skříněk (nečekaně) a někdo dostával pěknou sadu ran. Ještě více jsem se přiblížil, jen abych uslyšel, co nebo kdo to říká.
"Jsi odporný!"
Ten hlas rozeznávám, myslím, že patří Jacksonovi. Ten se vždy vyžíval v šikanování druhých. Měl tu určitý respekt. Ale já slovo respekt opravdu neznám. Ne k někomu, jako je on. Jdu až k nim, vidím celkem slušný počet, ale ne natolik, abych jim dovolil někoho šikanovat.
"Nechte ho!" zakřičel jsem. Odvrátili ke mně svůj zrak. Ví moc dobře, že já nejsem ten, který by se jich bál. A taky to, že nemá smysl mi něco dělat.
"Nebo co?" zkusil to však jeden z jeho kamarádu. Zpražil jsem ho pohledem. Nikdo ani nedutal, když v tom jsem uviděl, kdo že to vlastně je ten šikanovaný. Přiběhl jsem k němu. Byl to JungKook. Z roztrženého rtu mu tekla krev. Zdálo se, že je mimo. Stiskl jsem jeho studenou ruku.
"JungKookie?" Žádná odpověď. "JUNGKOOKIE?"
"Co se to tady děje?" Ozvalo se za mnou. Ten hlas nepoznávám. Otočil jsem se ve strachu, že by to snad mohl být někdo další, co by mohl jít Jacksonovi a spol. pomoct.
"YoonGi?" zamumlal během toho skoro bez života JungKook.
O skříňku opřený stál nějaký chlapec. Měl blonďaté vlasy, byl vysoký. O mnoho vyšší než já. V obličeji měl celkem flegmatický výraz. Očima si skenoval celou situaci.
"NamJoon hyung..." začal jeden z těch se strachem v hlasu a v očích. Takže to vypadá, že se nemusíme bát.
"Co tady zase kurva děláte? Zase obtěžujete druhý?"
Okay, teď se ho bojím i já.
"My…my jim nic neudělali," začal je hájit Jackson.
"A proč tomu klukovi teče krev ze rtu?"
"Provokoval nás!"
"JungKook není takový. Nikdy by nikoho nevyprovokoval," zastal jsem se chlapce ležícího stále trochu mimo svět na zemi.
"Zmizte," zamručel ten NamJoon a oni jak na slovo se opravdu začali vypařovat se strachem v očích. Co on je zač?
"Jak je mu?" optal se mě, když si kleknul nad JungKooka.
"Vypadá to, že ztratil vědomí, ale už je v pohodě."
"Radši ho vezmeme do nemocnice," a začal ho brát do náruče. Přikývl jsem a chtěl mu pomoct.
"Ne, do nemocnice nechci!" začal se vrtět JungKook tak, že málem spadl zpět na zem.
"Uklidni se," jemným hlasem k němu promluvil. Šli jsme směrem k východu.
"Vezmeme tě tedy domů," zašeptal jsem.
"Ne! Nechcu dom!" začal se zase svíjet.
"Hej!" NamJoon se trochu naštval. Viděl jsem, že má co dělat, aby ho neupustil.
"Kam s ním teda?" optal se mě po chvíli, když jsem mu otvíral velké dveře od školy.
"Vezmeme ho ke mně, ale bydlím docela daleko…"
"Nevadí…" vydechl. Před školou stálo velké, černé, lesklé auto. Věřím, že v tomhle jezdí třeba prezidenti nebo nějaké hvězdy. My však k němu mířili. Zničehonic z místa řidiče vyšel jakýsi chlap v černém obleku, obešel auto a otevřel z dveře z naší strany. NamJoon mu pokývl a položil JungKooka dovnitř. A teď vážně, co je zač?
Posadil jsem se ke Kookovi, jeho hlava byla v mém klínu. NamJoon si sedl vedle řidiče.
"Kam to bude?" optal se pán za volantem. Joon se na mě podíval. Koktavě jsem mu nahlásil mou adresu. V tichosti jsme se rozjeli. JungKook se vrtěl. Viděl jsem, že má pootevřené oči. Nejspíš už je v pohodě. V tom mi NamJoon podal kapesníček.
"Utři mu tu krev…a slzy." Beze slov jsem příjmul kapesník a začal se starat o JungKooka, který se bez problémů nechal opečovávat. Během deseti minut jsme byli u mého baráku. Joon vylezl ven a začal mi pomáhat s JungKookem, který stále byl malátný. Podpírali jsme ho, než jsme se dostali ke dveřím.
"Pane NamJoone," zavolal ten pán z otevřeného okénka, "nastupte si prosím."
"Ne, dojdu pěšky," opáčil mu bez zájmu.
"Ale vaše matka-"
"Dej mi s ní pokoj, není to moje matka a teď vypadni, dojdu po svých."
Byl jsem zaskočený jeho chováním. Ale neřešil jsem to. Není to moje věc. Podržel ho sám, když jsem otevíral dveře. Opravdu by mě zajímalo, proč to dělá? Proč mně/nám pomáhá?
Položili jsme ho do mé postele. JungKook se přitulil k peřince a pevně ji stiskl. Nechali jsme ho tak a vyšli společně za dveře.
"Uh…d-děkuju…" zamumlal jsem. Usmál se na mě a odhalil své ďolíčky. Roztomilé.
"V pořádku."
"P-proč jsi nám pomohl?"
Přestaň koktat YoonGi nebo si bude myslet, že máš nějakou vadu řeči!
"Vím, že Jackson a jeho kamarádi rádi šikanují, jsem s němi ve třídě, stejně jako s JungKookem. A on je jejich nejoblíbenější oběť. Radši jsem je měl celý den na očích, ale ztratili se mi. Našel jsem je ale pozdě."
"Uh…aha." JungKooka šikanují už dlouho? Proč to sakra nevím? Avšak stejně mi tu něco nesedí...
"Ty jsi o tom nevěděl?"
Jemně jsem zakroutil hlavou. Byl jsem v šoku.
"Asi už raději půjdu, postarej se o něj." Otočil se a odcházel. Jakmile se za ním zabouchli dveře, opřel jsem se o zeď a zhluboka vydechl. Co mi to děláš, JungKookie?
Vešel jsem potichu do mého pokoje. Byla tu celkem tma. A to proto, že já miluji tmu. Můžu tak spát jak v noci, tak i ve dne. I tak ale nějaké světlo skrze okna prosvítalo. JungKook stále ležel ve stejné poloze s přitisknutým polštářem na hrudi. Sedl jsem si k němu a začal ho hladit ve vlasech. Viděl jsem, že má mokré tváře od slz.
"Nechceš mi říct, co se stalo?"
Kookie jen zavrtěl hlavou. Utřel jsem mu stékající slzu po tváři. Najednou se zvedl a podíval se na mě. Sleduju, co se chystá udělat. Položil si hlavu do mého klína a popotáhl.
"Tak moc ho miluju, hyung…" začal po chvíli, co jsem mu hladil vlasy. Koho?
Mlčel jsem a snažil se ho uklidnit vískáním vlasů.
"A on nikdy mé city nebude opětovat." Proč?
"Protože miluje tebe, hyung…" odpověděl, jako by mi četl myšlenky. Začínám být zmatený.
"Kdo, Kookie?" zašeptal jsem. Ne, že bych mu nevěřil, ale mě přece nemiluje nikdo.
"Taehyung…"


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.