Painful Memories - 4. část

4. dubna 2016 v 23:12 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: YoonSeok...
Žánr: Yaoi




Probudil mě zvuk budíku. Zamručel jsem a snažil se probrat, ale mé tělo mě stále nutilo v to, abych pokračoval dál v hlubokém spánku. Tak strašně bych rád. Ale nemůžu. Zvedám se, poslepu nějak beru školní uniformu a mířím do koupelny.
"Dobré ráno," pozdravím, když jdu ze svého pokoje. Vím, že mi nikdo neodpoví, protože tu nikdo není, ale i tak pro svůj lepší pocit zdravím takhle každé ráno svůj prázdný dům. Rodiče odjeli na služební cestu do zahraničí. Každý měsíc mi posílají nějaké peníze a takhle už nějak vycházím rok. Nebyli tu, když jsem celé dny a noci proplakal. Nebyli tu, aby mě uklidnili, aby mě vítali do nového dne sladkou snídaní. Nechci znít jako nějaký sobec. Každý den si snažím opakovat, že jim to za vinu nedávám a že je miluji. Ale to jsou jen prázdné věty, o kterých jsem vnitru věděl, že nejsou pravdivé. Sprchuji se. Horké kapičky vody tekoucí ze sprchy smývá ty slané z mých očí. Nesmím brečet. Snažil jsem se uklidnit a vyšel z koupelny do kuchyně, abych si udělal snídani. Avšak zjišťuji, že jsem ve sprše strávil trochu více času, než jsem měl.
"Nestíhám, do háje!" nadával jsem během toho, co jsem si obouval boty. V ruce jsem držel nakousnutou housku. Na záda si hodím batoh a rychlým krokem se vydávám směrem školy.


Už jsem byl u brány. Avšak ozval se zvonek oznamující, že vyučovací hodiny akorát začali. Povzdechl jsem si. Šel jsem již klidněji do školy a mířil ke skříňkám. I když by chodby měly být tiché, ozýval se hlas. Právě od skříněk. Plížil jsem se, abych je nevyrušil. Žjišťuju, že jsem vlastně docela zvědavý...
Schoval jsem se za roh a nahlídl, kdo to mluví.
"Taehyung a Kookie? Co tady sakra dělaj?" zašeptám si pro sebe potichu tak, aby mě neslyšeli. Netuším, o čem mluví.
"...když víš, že tě nikdy milovat nebude!"
Zaslechl jsem podrážděný hlas JungKooka. Konečně jsem trochu rozuměl.
"Ty to nechápeš, Kookie," promluvil k němu klidně Taehyung.
"Chápu. Chápu to až moc dobře Taehyungu!" A v tom se JungKook otočil a šel pryč, k hlavním dveřím vedoucím ven.
Všiml si mě. Věnoval mi jen prázdný pohled, v jeho očích se začaly tvořit slzy.
"Hej kam jdeš JungKooku?!" zakřičel jsem po něm, když pokračoval dál ve své cestě pryč, "škola právě začala," hlesl jsem. Pohoršeně kouknu po Taehyungovi, který na mě zírá celkem překvapeným výrazem.
"Snad si nemyslí, že bude meškat hodiny, achjo," povzdechnu si. Šel jsem k Taemu. Je podezřele klidný.
"Co se tady stalo? A proč nejste ve třídě?" vyzvídám.
"A proč tam nejsi ty?"
Okay, tuhle reakci jsem opravdu nečekal.
"Zaspal jsem..."
"Pojďme do třídy, už tak meškáme," ukončil to Taehyung. Šel k naší třídě. Co on je za kamaráda? Chytl jsem ho za zápěstí a otočil k sobě.
"Co se sakra děje, Tae?!"
"Nic, hyung."
"Proč se nestaráš o Kookieho? Je snad tvůj nejlepší kamarád, ne?!"
"Stejně tak ty, YoonGi."
Strašně mě štvalo, že se Taehyung choval tak klidně. Jeho hlas byl klidný, stejně tak i jeho obličej.
"JungKook je důležitější," namítl jsem.
"Ne, není."
A s tímhle odešel do třídy. Nechal mě za sebou. Nechápal jsem nic z toho, co se stalo.



JungKookův pohled:

Proč jsem vždy odmítnutý? Proč mě nikdy nikdo nechce? Proč právě já musím být ten nejhnusnější odpad celé společnosti?

Do očí se mi hrnuly slzy. Nevěděl jsem, kam jdu. Slané kapičky vody mi rozmazávaly cestu před sebou. V tom jsem do někoho vrazil.
"Omlouvám se," zamumlal jsem a pokračoval. Dotyčný si jen odfrkl, šel si dál svou cestou. A tohle byla reakce všech, kteří na mě jen pohlédli. Rozhodl jsem se, že půjdu domů. Moje máma nejspíš už odešla do práce a táta… Kde je táta? Nemám tušení. Nikdy jsem toho člověka nepoznal. Nejspíš ani nechci.
Došel jsem domů. Otevřel jsem dveře. Jdu do koupelny a zavřu se.
"Konečně ten pocit," vydechnu. Ze svého tajného místa ve skříňce najdu tu ostrou věcičku. Vyhrnu si svůj rukáv svetru. Usměji se ještě před tím, než se mi žiletka zaryje do mé už tak zjizvené kůže. Užívám si toho pocitu. Jediné uspokojení, kterého se mi dostane. Říznu ještě jednou, pak ještě jednou, než mám několik krvavých, otevřených rán, ze kterých teče rudá krev. Nikdy jsem to nepřeháněl nebo se o to aspoň snažil, ale dnes...dnes to bylo hlubší než obvykle. Do očí se mi hrnula další vlna nekonečných slz.
Svezu se na zem se vzlykem. Jsem odporný. Prohlédl jsem se v dlouhém zrcadle naproti sobě. Nenávidím se. Kapičky krve kapaly na zem.
Jak by mě vůbec někdo někdy mohl milovat?

Byli tři hodiny odpoledne. Stále jsem seděl na studené zemi koupelny. Rozhodl jsem se, že si udělám úkoly do školy. Těžce jsem se zvedl a zamotala se mi hlava. Opřel jsem se o vanu a podíval se na zem. Malá, skoro už zaschlá loužička krve. Zazmatkoval jsem. Rychle jsem vzal nějakou hadru a začal leštit zem. Když se zdála být čistá, nastal další problém. Hadra byla nasákla krví. Strčil jsem ji pod horkou vodu, ale moc to nepomáhalo. Vzdávám to. Mámě řeknu, že jsem se pořezal a nevím...prostě něco vymyslím. Uvěří mi. Ona ano.
Sedím v pokoji a zjišťuji, že se do školy stejně budu muset vrátit. Do knihovny. Taehyung i YoonGi už dávno jsou doma. Nemám šanci je potkat. Naštěstí. Zvedl jsem se, upravil v zrcadle, skryl své jizvy a vyšel směrem ke škole.


Už jsem se vracel zpět z knihovny, ale bohužel jsem si uvědomil, že můj potřebný sešit leží ve skříňce. Šel jsem k té své, avšak uslyšel hlasy Povědomé hlasy. Patřily těm, kteří mě šikanují. Nikdo o téhle šikaně neví, nikdy jsem se nesvěřil. Ani Taehyungovi. Nevím, jak se mi povedlo tohle skrývat celý rok. Asi proto, že si mě vždy našli, když jsem byl sám a nikdo nás nemohl vidět, ve škole si mě nevšímali, protože tam bylo o mnoho víc zajímavých obětí, než jsem jen já. Nebo se prostě báli YoonGiho, občas z něj strach opravdu jde. Ale vypadá to, že dnes to peklo začne znovu.
"Kohopak tu máme?"
Všimli si mě, je se mnou konec.
"Naše buznička, copak tu děláš, co Kookie? Kde máš svého přítele Taehyunga, huh?" ozval se druhý hlas. Bylo jich tam plno. Mám utéct?
Avšak než bych stihl něco vymyslet, jeden z nich mě přitiskl k plechové skříňce a chytl za krk. Zavřel jsem oči a modlil se, ať mě nechají. Nebo ať už to aspoň skončí.
Dal mi pěstí do břicha. A věnoval mi další a další rány. Sykal jsem bolestí. Stisk na mém krku se zdál čím dál silnější. Ztrácel jsem vzduch. Začínalo mi být nevolno. Před mým obličejem bylo jen černo. Pomalu ztrácím vědomí. V tom mě pustil a já se sesunul na zem. Cítil jsem se slabě.
"Ty se řežeš?" optal se jeden z hlasů, ani nevím, komu už patřil. Někdo mi vzal ruku a odhrnul ještě víc rukáv. Prosím ne.
"Jsi odporný!" vykřikl někdo další. Stále moc nevidím, když v tom ucítím pálivou bolest na obličeji. Pod náporem plesknutí se mi pootočila hlava. Už ani nedoufám, že to někdy skončí. Pomozte mi někdo, prosím.
"Nechte ho!" ozvalo se najednou někde vzadu, vzdáleně. Nerozeznal jsem hlas, ale začal jsem mžourat. Rozmazaně vidím jen to, co se děje. Chvílemi jen černo. Černočerná tma.
"JungKookie? JUNGKOOKIE?!"
Ozývalo se přede mnou. Uviděl jsem povědomého, blonďatého chlapce.

"YoonGi?"


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.