Painful Memories - 3. část

4. dubna 2016 v 23:10 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: YoonSeok
Žánr: Yaoi




"YoonGi? YoonGi!!"
To. Snad. Ne.

"Ah, HoSeoku," nasadil jsem svůj falešný, hraný úsměv, který jsi ale vždy prokoukl. Než bys ho však stihl vidět, sevřel jsi mě do pevného objetí. A mě se již dnes po několikaté zastavil čas. Po tváři mi utekla slza. Je toho na mě moc. Znovu cítit tvé teplo tak, jako kdysi. Odlepil ses ode mě. A už mi to začíná chybět.
"Wow, vypadáš jinak. Ale sluší ti to. A copak tady děláš, s kým tu jsi?"
"S Taehyungem a JungKookem, ze školy."
"Ahá, jo kdysi jsi mi o nich říkal...než…" zmlkl jsi a tvůj úsměv, kterého nemám nikdy dost, se vytratil. Nastalo divné a nepříjemné ticho.
"Vlastně jsi mě ani svým novým kamaradům nepředstavil, pojďme teď. Rád bych je poznal," odzbrojil si mě opět svým sladkým úsměvem. Začínám zmatkovat.
"Ne, to by nešlo HoSeoku," posmutněl jsem. Nemyslím, že představovat je v tom stavu, v kterým jsou, je dobrý nápad. Kookie možná už usnul na stole a Taehyung…kdo ví, co by na něj spustil, když má odvahy až až a o Seokovi ví víc, než dost.
"Proč by ne?"
"Neřešme to, hele musím jít." Chci být s tebou.
"Zavolej mi nebo mi napiš." Nevolej mi, nepiš mi.
"A třeba se domluvíme a sejdeme se." Nesmíme se už nikdy setkat.
"Dobře, tak se zatím měj YoonGi." Objal mě na rozločenou a odešel. Stojím v davu a sleduji ho jak odchází. Znovu. Přitulil se k té slečně, co dřív a věnoval jí jeden ze svých zamilovaných pohledů a úsměvů. Můžu jen závidět. Mé zmatené pocity vypluly napovrch. Chci, ale mít nemůžu. Vím, že mi nezavolá. Dělám si falešné naděje. Ale kdyby zavolal, napsal mi…co bych udělal? Nebudu lhát, vím, že ho miluji. Mé srdce bilo jako o závod jen co se ozval jeho hlas. Když mě objal, vznášel jsem se v oblacích. Proto bude lepší, když na to hned teď zapomenu.
Obrátil jsem se a mířil zpět ke stolu. Rozrážel jsem davy lidí, ignorujíc všechny nadávky na můj účet.
"Jdeme," hlubokým hlasem jsem zahučel do těch dvou. Taehyung viděl můj obličej a raději beze slov se zvedl. JungKook stále celý posmutnělý si také stoupl. Během toho mě chytl Tae za zápěstí. Táhl mě za sebou. Ale Kookie se rozhodl, že asi půjde druhou, vlastní cestou. Šel směrem k těm stromům.
"Počkej Tae." Ale Taehyung mě ne a ne pustit, zatímco si JungKook vykračoval pryč od nás. Tak jsem se vzepřel a tahal ho na druhou stranu. Ale byl silnější. Pro naši smůlu jsme byli na místě, kde jsme byli viděni zřetelně všem.
"Do prdele Taehyungu!" Začal jsem se vztekat. Svou ruku už jsem zvládl vyprostit z jeho sevření.
"JungKookie, kam jdeš?" Přiběhl jsem k němu a zastavil ho. Byl jsem k němu jemný. Nevím proč, ale cítím se vůči němu špatně.
"Domů," a pokračoval svou cestou.
"To je na druhé straně." Vzal jsem ho za ruku a táhl ho směrem, kde už stál Taehyung vyčkávajíc, než se připlazíme my. Hned jak jsme došli k němu, Kookie se mi vytrhl. Pokračoval, už správnou cestou, sám. Před námi. Zatímco Tae si povídal spíš sám se sebou, než se mnou. Nemám chuť mu odpovídat.

Již jsme šli po polní cestě do města. Byla úplná tma. JungKook stále šel v tichosti před námi. Ani se nemotal, ne tolik jako Tae, který byl zavěšený na mně. Jakmile klopýtl nebo nějak ztratil rovnováhu, málem jsem s ním spadl. Cesta i tak probíhala celkem v pohodě. Než JungKook svým směrem zamířil k čerstvě vysázeným stromům. Neměl jsem čas ho hlídat, ale bylo mi hned jasné, co se stalo. Ozvala se rána, zašustění těch pár listů na stromku a JungKookovo zaskuhrání.
"Kookie, jsi v pořádku?" optal jsem se. Chlapec se vrátil zpět na cestu a mnul si čelo s bolestným úšklebkem. V tom Taehyung vybuchl v hlasitý smích. Uznávám, že to bylo vtipné, ale i tak se to nehodilo. JungKook pokračoval uraženě v cestě, což Tae vedle mě ani nepostřehl. Mluvil na mě, ale já ho ignoroval. V hlavě jsem měl jen jednu otázku. Co se děje s Kookem?
Celou dobu jsem byl tak zabrán do svých myšlenek, že jsem ani nepostřehl to, že stojíme před JungKookovým barákem. Dnes spíme u něj, což byla nejlepší volba. Barák byl volný a přísní rodiče Taehyunga by určitě neradi viděli svého slušného, pilného syna v takovým stavu. Kook nám konečně odemknul a my se dostali dovnitř.
"Budete muset spát spolu v pokoji bratra," zamručel ještě, než se sám vytratil do tmy svého pokoje. Choval se opravdu divně.
"Tak pojď," kývl jsem na Taeho, který už byl polovičně ve světě snů. Konečně je trochu klidný. Odebrali jsme se společně do pokoje. Taehyung sebou plácl hned na postel.
"To by nešlo," zamumlal jsem a zavřel za sebou dveře. Věděl jsem, že ho nejspíš budu muset vysvléknout, uložit a pak se sám dostat nějak do postele. Začínam mu rozepínat pásek od tmavých džínu, když v tom se zvedne do sedu. Šibalsky se na mě usměje. Protočím oči. Dneska ten kluk má v hlavě opravdu samé hříšné věci.
Svlékl jsem mu kalhoty a zvedl se. Tae jen smutně zamrčel a opět sebou plácl na postel. Opravdu, co s těma dvěma dnes je?
Sám jsem se svlékl a zůstal jen v triku a spodním prádle.
"Taehyungu, trochu se posuň," šeptám. Opravdu je rozvalený přes celou postel.
"Až mě poprosíš," provokatérsky pronesl ke mně. Povzdechl jsem si. Třeštila mi hlava a co nejméně jsem teď chtěl je to, že bych se s ním dohadoval.
"Prosím."
"Já tě neslyším," zahihňal se, "zopakuj to."
"Prosím!" zněl jsem již dost zoufale.
"No dobře," mumlal. Posunul se pomalu ke zdi. Díky bohu za velké postele. Lehl jsem si vedle něj a přehodil přes nás peřinu.
"Dobrou YoonGi."
"Dobrou," usmál jsem se do tmy. Vlastně zněl dost roztomile a na něj se nikdo nedokáže zlobit dlouho. Po chvíli již spal. Hlasitě oddechoval. Pohladil jsem ho ve vlasech. Sice cítím únavu, ale spát nemohu, to vím už teď. Než bych se však pokusil o hluboký spánek, chlapec vedle se přitulil, objal mě kolem pasu a přitiskl se ke mně. Zamumlal něco ze spánku a hlavou si lehl na mou hruď. Neříkám, že by to zrovna pro mě bylo pohodlné, ale rušit jsem ho nechtěl. Hrál jsem si s jeho vlasy a přemýšlel. Matně se mi vybavil každý dnešní moment. Proč jen tě mám na každém kroku HoSeoku?

******

Probral jsem se. Z okna svítilo slunce. Taehyung byl ode mě odvrácen ke zdi. Hleděl jsem na jeho záda. Hned se mi vybavilo jeho včerejší chování. A vlastně celá noc. Zajel jsem si prsty do vlasů, pevně zavřel oči. Že já nezůstal doma. Lituji celého večeru. Vzpomněl jsem si na HoSeoka. Hned jsem vstal, až se mi zamotala hlava a hledal jsem mobil po kapsách kalhot. Byla to doba, než jsem ho nahmatal, ale povedlo se. Sedám si už klidně na postel. Napětím ani nedýchám. Pomalu stisknu tlačítko, rozsvítí se displej. A…nic. Žádná zpráva, žádný hovor. Zklamaně hodím mobilem na postel a skloním svou hlavu. Proč jsem zklamaný? Měl bych být rád.
Najednou mě objali ruce ze zadu, za pas a dotyčný se ke mně přisunul.
"YoonGi," oslovil mě Taehyung. Jeho hluboký, chraptivý hlas mi vyvolal husí kůži po celém těle.
"Omlouvám se," znovu promluvil. Že by si něco ze včera pamatoval? Podíval jsem se na něj. Hladím ho po vlasech. Jemně se usmál. Opravdu se na něj nedá zlobit.
"Kde je Kookie, kde jsme my?" Zamžoural po pokoji. Pravda, nikdy nespal v pokoji JungKokoovýho bratra. Vždy jsme se střídali, jednou jeden spal ve velké posteli s JungKookem, druhý na zemi, na nafukovací matraci. Ale většinou jsem nechal Taeho spát na posteli. Nevím proč, pak jsem mohl spát klidněji. Navíc pohled na ty dva mazlící se ve spaní je až neuvěřitelně roztomilý.
"Jsme v pokoji bratra JungKooka, Kook je u sebe," skoro jsem šeptal.
"Aha." Držel se za hlavu. Kocovina, huh?
"Půjdu domů." Zvedl jsem se, začal se oblíkat. Taehyung mě mlčky sledoval.
"Tak zítra ve škole, zatím ahoj," usmál jsem se před odchodem. Ještě než jsem odešel úplně, zaklepal jsem na dveře JungKooka. Neozývalo se nic, takže vcházím dovnitř. Kookie stále spal, a tak jsem se otočil, odešel. Už jsem byl obut, ale když jsem hmatal po kapsách džínů, zjišťuji, že mi chybí mobil. Hluboce jsem si povzdechl, znovu se vyzul a mířil k pokoji, kde by měl být. Otevřel jsem dveře. Taehyung již seděl, leknutím nadskočil a odhodil mobil na postel. Můj mobil. Tvářil se zvláštně a dělal vše pro to, aby se mnou nenavázal oční kontakt.
"Nedošlo mi něco? Zpráva nebo tak?" optal jsem se, než jsem došel k posteli. Tae jen zavrtěl hlavou, stále se dívajíc kamkoliv, jen ne na mě. Vzal jsem svůj mobil, kterému svítil displej. Otevřené zprávy. Pohlédl jsem ještě na chlapce sedíc na posteli. Naprázdno polkl, hrál si se svými prsty. Beze slov jsem odešel z domu JungKooka.
Proč mám divný pocit? Proč mám pocit, že mi Taehyung něco zatajoval?
Ještě jednou jsem projel zprávy, ale ani tak jsem nenašel žádnou nově příchozí. Stále se však nemohou zbavit toho nepříjemného pocitu.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.