Painful Memories - 16. část

6. dubna 2016 v 17:11 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Žánr: Yaoi / Angst







Taehyungův pohled:

Byl jsem opravdu hladový, takže jsem dojedl celou večeři i přes to, že to chutnalo tak, jakoby to někdo snědl, vyzvracel a dal to na talíř. Ani jsem si nevšiml, že se Yoongi někam vypařil. Co mě ale víc znepokojilo bylo to, že stejně tak zmizel i Jimin. Nevím, o co se snaží, ale celkem mě iritují ty jeho provokativní pohledy, co mi stále věnuje. Možná si myslí, že nějakým způsobem nade mnou vyhrává, ale...já moc dobře vím, že nevyhraje. Nikdo si nezíská Giho srdce. Nikdo. To už prostě tak nějak patří HoSeokovi.
Chtěl jsem co nejrychleji dojíst a utíkat k pokoji Yoongiho, ale zrovna jako schválně byla řada. Všichni zrovna teď museli odevzdávat své talíře. Čekal jsem nejméně deset minut. Poté jsem se musel prodírat houfy spolužáků. Najednou jich bylo nějak moc. Měl jsem už chuť je všechny od sebe odstrčit, nadat jim, avšak cítil jsem na sobě pohledy učitelů. Takže jsem se tak nějak musel chovat slušně.
Avšak trvalo mi to, když už jsem vylezl schody, Jimin už zalézal do pokoje holek s nějakým svým kamarádem. Což znamenalo, že Yoongi je teď sám. Trochu jsem si oddechl a ještě si skočil na záchody. Musel jsem se trochu upravit v zrcadle. Taky jsem si zašel pro nějaké bonbóny, co mám s sebou. Do kapes jsem dal i nějaké pro Giho, kdyby náhodou chtěl.
Přímo jsem vtrhl do pokoje. Ale byla tu úplná tma. Světlo z chody osvítilo nějakou postavu opřenou o zeď. Rozsvítil jsem, ze strachu, že by to mohl být duch. A hned mi došlo, že je to Yoongi. Jeho tělo se třáslo.
"Co se děje?" nechtěl jsem křičet, ale nějak to ze mě vyšlo samo. Yoongi mi neodpovídal, moje starostlivost jen rostla. Má ruka mu jemně vjela do hebkých vlasů, snad aby ho utišila. Neřekl mi nic. Sedl jsem si vedle něj a chvíli nevěděl, co vlastně dělat. Nakonec jsem si ho k sobě přitáhl, nechal jeho hlavu ležet na rameni. Zvědavost mi nedala. Podíval jsem se na něj. Mé srdce téměř prasklo, když mé oči spatřily napuchlé, červené oči, mokré tváře od slz a další valící se slzy. Zvědavost, starost ve mně stále rostly. Ale stejně se otázka zadrhla někde v hrdle. Má máma vždy říkala, že od smutku pomáhá sladké. Pak mě to trklo, v kapsách mám přece bonbóny. Mlčky jsem je vytáhl z kapes. V dlani byly jahodové, citrónové, karamelové a peprmintové bonbóny. Giho pozornost se na ně upřela.
"Vem si, pomůže to." Sice nemám čokoládu jako Lupin v Harrym Potterovi, ale předpokládám, že Yoongi právě neprodělal útok mozkomorů. I když Jimin je schopnej z někoho doslova vysát život nebo aspoň náladu. Sakra, nad čím to zas přemýšlím.
Blondýn vedle mě si vzal jahodový. Neubránil jsem se našpulení rtu, protože to je zrovna můj oblíbený!

Soustřeď se Taehyungu! Teď to není o tobě.

"Chceš mi říct, co se stalo?" zašeptal jsem po chvíli. Neubránil jsem se pohledu na Yoongiho. Stále vypadal tak smutně, ale štěstí, že slzy již přestaly téct po tvářích. Přikývl mi, ale zvedl se. Šel k posteli a sedl si. K bradě si přitáhl kolena. Bylo těžké ho sledovat, jak trpí, ale stále dokázal být hrozně roztomilý.
Podíval se na mě a já to pochopil tak, že si k němu mám sednout. Pomalým krokem jsem došel až k němu a opatrně si sedl. Pozorně jsem sledoval jeho obličej.
"Byl to Jimin, že jo? Co udělal ten bastard?" Tak nějak na to jméno Jimin nebo spíš celkově na něj dostávám alergii. Co si myslí? Nejenže mi vezme možnost být tři dny poblíž Yoongiho, ale ještě mu i ubližuje. Navíc jen na mě si dovolil sahat u stolu, kde byli moji rodiče. Kdo ví, kam to dotáhl až tady. Ale uklidňoval jsem se tím, že oba jsou oblečení.
Yoongi měl chraplavý hlas od toho plakání. Lámalo mi to srdce, snažil jsem se slyšet každé slovo, ale bylo to těžké. Mé srdce trochu zabolelo, že se Gi ani nedokázal ubránit. To, že ho Jimin políbil ještě nebolelo tak, když mi řekl, jak ho osahával. Doslova se ve mně vařila krev. Po tom, co k mým uším dolehlo to, že se dotkl jeho intimní částí, aniž by to Yoongi chtěl, tak jsem přestal slyšet co dál říká. Ne, že bych chtěl, ale nepřítomně jsem koukal do zdi a ta věta se mi stále ozývala v hlavě. Okamžitě se mi vytvořil nechutný obrázek v hlavě. Nezvládl jsem to...zvedl jsem se beze slov a doslova vyletěl z jeho pokoje. Nejspíš jsem ani nenechal Yoongiho dokončit všechno, ale stačilo mi to, co řekl. To je dostatečný důvod k tomu, co jdu udělat. Vlítl jsem do toho pokoje, kde zapištělo pár holek, které byly jen v podprsence, hned se začaly nějak krýt. Odfrkl jsem si. Ale proto tu nejsem. Zabloudil jsem pohledem k Jiminovi, který na mě překvapeně zíral. Avšak pak se jen ušklíbl a stoupl si. Opřel se o zeď, jeho zrak na mně. Čekal. Čekal, co udělám. Všichni v téhle místnosti to čekali. Nezajímal jsem se, přiřítil jsem se k němu.
"Ty jsi takovej...kretén!" vykřikl jsem a zatnul pěst. Nedokázal jsem se uhlídat, prostě jsem mu vrazil. Poté už se ozvalo jen pištění holek a pár zahvízdnutí. Nikdy jsem nevěděl, že bych mohl mít v pěsti takovou sílu. Jimin ležel přede mnou, držel se za tvář. Koukl jsem se na svou pěst, potom na něj. Hned k němu přiběhlo pár lidí z pokoje a ptali se ho, jestli je v pořádku. Drze je od sebe odehnal a vyhoupl se na nohy.
"Co si myslíš, že děláš?!"
Wow. Nikdy jsem ho neviděl tak naštvaného, stejně tak nikdo jinej. Ale stále jsem byl tak dopálenej z toho, co udělal Yoongimu, že jsem nepřemýšlel nad tím, co by se mi mohlo stát.
"Co já dělám?! To ty jsi úplně mimo! Co si o sobě kurva myslíš?!"
Nikdo nechápal, nikdo kromě nás. V tom se zase ušklíbl i když ho to bolelo skrz bolest v čelisti díky mé pěsti.
"Yoongi si stěžoval?"
Zase se to ve mně vařilo.
"Opovaž se přede mnou vyslovovat jeho jméno..." sykl jsem naštvaně. Krátce se zasmál.
"Nebo co?"
Chtěl jsem po něm zase vystartovat, ale tentokrát mě z obou stran někdo chytl za ramena.
"Ty jsi takovej chudák Jimine...je mi tě fakt líto. Musíš si nějak tu lásku vynutit, když se ti od nikoho nedostaví huh?!" poslední větu jsem zakřičel. Všichni měli tázavé pohledy na obličejích kromě Jimina.
"Nechápu o čem to mluvíš..." řekl, ale tiše, slabě. Sklopil pohled a buď se mi to zdálo nebo jsem opravdu viděl smutný obličej.
"Samozřejmě...někdo jako ty totiž nic takového nepoznal a nepozná!"
Není to tak, že bych o něm něco věděl. Jen mi to bylo jasné. Znám takovéto typy. To že láme všechny okolo je jen kvůli tomu, že samotnému se mu lásky nikdy nedostalo. A co jsem tak slyšel doma…měl pěkné problémy, když byl dítě. Ale teď si hraje na někoho, kdo může ovládat cizí city a těla. Štve mě. Strašně mě štve.
Vytrhl jsem se těm, co mě drželi za ramena a dal se na odchod.
"Trochu se nad sebou zamysli..." řekl jsem jen, než jsem za sebou silně zabouchl dveře.
Šel jsem zpět na pokoj za Yoongim a doufal, že můj jakýsi výlev nebyl zbytečný. Pokud se Jimin nezlepší, tak aspon ať už nesahá na Giho...


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.