Painful Memories - 15. část

6. dubna 2016 v 17:08 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Žánr: Yaoi, Angst (15+)





Vzal jsem si svoji tašku s věcmi a tahal ji za sebou jako vězeň kouli. Nebyl jsem od toho až tak daleko. Za druhou ruku mě tahal Jimin a říkal něco jako "Pojď YoonGi, najdeme si nejlepší pokoj!"
Jak může být tak nadšený? Neví, že tu budeme trčet několik nekonečných dní?
Našel pokoj někde až na konci dlouhé chodby s pokoji v prvním patře. V přízemí byla obří jídelna. Moc jsem si to nestihl prohlédnout, ale už teď vím, že se mi tu nebude líbit. Bylo to na mě až moc v přírodě. Nedej bože, pokud bude na pokoji někde v rohu nějaká havěť…pak bych opravdu zvažoval, že dojdu domů pěšky.
Momentálně sedím v pokoji na své posteli, po žádném hmyzu zatím ani stopy. Jimin si začal už horlivě vybalovat věci. Zatímco ja zvažoval, že si je ani nevybalím. Pozoroval jsem ho znuděným výrazem. Pokud je opravdu takový playboy, tak doufám, že nečeká, že si sem bude na večery někoho vodit. Miluju spánek a nenechám nějakého přitažlivého tupce, aby mi ho rušil.
"Co tak stále zíráš?" otočil se na mě s tím svým úsměvem. Můj kamenný výraz se však nezměnil. Beze slov jsem si lehl a začal zírat do stropu.
"Vadí to?" optal jsem se po chvíli ticha.
"Ne, jen se budu převlíkat, ale jestli chceš koukat, mě to nebude vadit…" řekl až příliš nevinným hlasem. Až se mi chtělo zvracet. Neodpověděl jsem a jen s povzdechem zavřel oči.
Po chvíli se mlčky vypařil z pokoje. Byl tu klid, ticho. Na rtech se mi vytvaroval malý úsměv. Jenže netrvalo to dlouho, do pokoje přímo vtrhl Taehyung. Chtěl jsem dělat, že spím, ale on skočil ke mně na postel a s chichotáním mě začal lechtat na břichu. Neubránil jsem se smíchu. Jak moc mě začíná mrzet, že na pokoji nebudu s ním…
Chvíli bylo ticho, Tae se rozhlížel po našem pokoji.
"Hyung, vy máte i koupelnu?!" vykřikl a šel k malé místnosti u dveří od pokoje. Pomalu jsem ho následoval. Rozsvítil.
"Tomuhle říkáš koupelna?" odfrkl jsem si při pohledu, který se mi naskytl. Bylo tam úplně malé umyvadlo, malý záchod a malý sprchový kout. Žádný luxus, ale nakonec jsem byl rád po tom, co mi Tae řekl, že nejspíš bude muset na společné sprchy.
"Víš budeš klidně moct chodit sem," nabídl jsem po chvíli, co stále nepřestal mluvit o tom, že se nehodlá koupat někde, kde mu může například spadnout mýdlo a následky by mohly být opravdu…špatné. Celkem ho chápu, ale nemáme ve třídě takové perverzáky, ne? O jediném, o kterém se ví, je přece se mnou na pokoji a má vlastní sprchu. Tak nevím, jestli by se neměl bát spíš tady…


Po našem rozhovoru o společných sprchách nás učitel zavolal všechny ven. Bylo celkem chladno i když jsem měl svou koženou bundu. Hned jsem si všiml Jimina, který byl obklopen svou partou. Hned mi věnoval ten svůj slavný, zářivý úsměv. Hned jsem s ním ztratil kontakt očí. Ne, že bych proti němu něco měl, ale dnes jsem nenaspal zrovna dost a tak na nikoho nemám náladu, kromě Taehyunga.
Po všech možných aktivitách, při kterých jsem měl chuť zaškrtit učitelé, co to vymysleli, jsme konečně měli volno a hlavně večeři!
Pokud se moc nevyspím, jsem nepříjemný. Ale pokud mě drží bez jídla tak jsem…na to ani slovo neexistuje. Divím se, že to moje kňučení a stěžování Tae tak statečně vydržel.
Jenže chuť mě hned přešla, jakmile jsem to jídlo viděl. Předpokládám, že se stejně moc nenajím. Šli jsme společně s Taehyungem hledat místo k sezení, ale tak nějak pro naši smůlu byly všechny stoly obsazené.
"Hej YoonGi!" uslyšel jsem najednou. No kdo jiný, než Park Jimin. Velmi vesele na mě mával a zval mě k jeho stolu. Byl plný jeho pochybných kamarádů a hlavně…bylo tam volné jen jedno místo.
"Jen běž," slyšel jsem za sebou Taeho. Podíval jsem se na něj, ale on mě jen popostrčil blíže k tomu stolu. Už by bylo divné vycouvat, takže jsem to vzdal. Sedl jsem si vedle Jimina, který mi věnoval zase ten úsměv, ale hned na to se ohlédl na Taehyunga. Zase ten jeho provokativní úšklebek. Taehyung na něj jen vražedně koukal od stolu naproti, kde se zrovna uvolnilo místo pro něj. Tak nějak mi přišlo, že tu o něco jde. Je možné, že by se potkali už před tím?
Ale neřešil jsem to. Spíš jsem ani neměl čas to řešit, znervózňovali mě všechny ty pohledy, které směřovali ke mně. Nebudu lhát, nesnáším to tady. Už abych byl doma ve své posteli a nejlépe v náruči HoSeoka. Chyběl mi.
Trochu jsem to jídlo prohrabal, do úst si strčil pár kousků. Chuť byla ještě horší než vzhled. Takže hladný půjdu i do postele. Co může být horší?
Beze slov jsem se zvedl od stolu těch nechutně očumujících kamarádů Jimina. Odevzdal jsem téměř plný talíř a rychlostí blesku mířil k pokoji.
Už jsem šel po chodbě, pokoj téměř na dosah. Když v tom mě zastavil někdo zezadu rukami kolem mého pasu. Překvapeně jsem vyskočil a měl co dělat, abych i trochu nezapištěl. Vždyť tu byla tma!
Cítil jsem, jak ten někdo položil svou hlavu na mé rameno, teplý dech na mém krku.
"Moc vtipný, Tae" snažil jsem se uklidnit tím, že Taehyung měl tu svou umazlenou náladu. Když mi však odpovědí bylo jen hluboké uchechtnutí, které určitě nepatří Taemu, polil mě horký pot. V tom mě dotyčný prudce otočil, přitiskl na studenou zeď. Trochu jsem vyjekl a koukal před sebe. I když byla celkem tma, mé oči už si zvykly, tak jsem celkem jasně viděl, kdo to přede mnou je. Samozřejmě, že Park Jimin. Na rtech měl ten připitomělý úšklebek, který naznačuje to, že si myslí že mu nejspíš patří celý svět. Zatnul jsem pěst, můj strach tak nějak povadl.
"Co to děláš, nech toho...není to vtipný," začal jsem, když na mě zíral, v očích něco neznámého. Snažil jsem se mít můj kamenný, možná až znechucený výraz, ale tak nějak pochybuju, že mi to šlo. Najednou se nahnul k mému uchu a jemně skousl můj lalůček. Šokovaně jsem rozevřel oči, husina mi projela celým tělem.
"Bojíš se?" zašeptal svůdně do mého ucha. Nedokázal jsem v ten moment nějak poskládat větu. Jen jsem koukal před sebe, pusa pootevřená šokem.
"Netěšíš se na dnešní noc? Bude to zábava..." To už mi koukal přímo do očí, v těch jeho stále byl to něco nepopsatelného. V mých nejspíš jen strach. Co to má být? Kdykoliv jindy bych ho prostě jen od sebe nějak dostal, nějakými slovy...ale byl jsem jaksi...beze slov. Jeho úšklebek se jen rozšiřoval, přitiskl se na mě víc svým tělem. Pod jeho váhou jsem zhluboka vydechl můj zadržovaný dech. Ani jsem nevěděl, že jsem ho kdy zadržel.
"Měli bychom tohle pokračovat v našem pokoji, nemyslíš?" zašeptal mi u krku, na který následovně vlepil malé polibky. Husina opět přímo proletěla mým tělem. Nedokázal jsem nic namítnout, ani když mi vzal silně zápěstí a vlekl mě k našim dveřím. Ani když prudce za námi zabouchl a hned mě přitiskl na jednu ze zdí obklopující náš pokoj. Nemohl jsem. Stále mě propaloval jeho pohledem. Bylo mi...zvláštně. Nic z toho, co se dělo nebylo dobře. Vše bylo špatně. Avšak nedokázal jsem se bránit. Ničím, ani slovy. Jsem opravdu takový slaboch?
Viděl můj nepřítomný výraz a pousmál se sám pro sebe. Přibližoval se k mému obličeji. Než bych stihl ze sebe vymáčknout nějaké slovo, nějak se ubránit, jeho rty už byly na těch mých. Jako vážně? Tak strašně rád bych můj polibek věnoval konečně HoSeokovi a ne, aby mi je stále někdo kradl.
Probralo mě to natolik, že jsem se ho pokusil odstrčit, ale nepovedlo se. Odpovědí mi bylo to, že mě silně kousl do spodního rtu. Ať už trest za moje vzpírání nebo za to, že mu neodpovídám na polibky. V ústech jsem cítil nechutnou chuť po vlastní krvi.
"Chceš zlobit? Víš, že zlobivý kluci si zaslouží trest?" jeho hlas byl tak temný, až mně přejel mráz po zádech. Kde je ten otravnej Park Jimin, co mi vždy věnoval zářivý úsměv a zdál se jako nevinný kluk? Toho mám radši. Že jsem se od něj nedržel dál, jak mi tvrdil Taehyung. Někdy fakt lituju toho, že ho neposlouchám. Dokážu být tvrdohlavý.
Jimin mi mezitím jazykem tvořil mokrou cestičku na krku až k uchu. Skousl jsem si spodní ret, abych ze sebe nevydal žádný slastný sten. Nechci, aby věděl, že je mi to celkem příjemné. Ale hned na to jsem sykl bolestí. Zapomněl jsem, že mě již trestem obměnil a rána na mém rtu stále byla otevřená. Našel si mou klíční kost, silně nasál kůži. Následně ji skousl, ale hned přes ni přejel jazykem. Poté mě znovu políbil. Do očí se mi hrnuly slzy. Ale vážně, co se mnou je? Proč stále brečím skrz blbosti? Pevně jsem zavřel oči a doufal, že to brzy skončí.
Jazykem mi přejel přes spodní ret žádajíc si o povolení do mých úst. Ale já nijak neodpovídal, stejně jako celou dobu. Proto jej znovu skousl, zuby se mi přímo zaryl do otevřené rány. Vzdechl jsem bolestí, což mu umožnilo přístup. Jeho jazyk doslova šmejdil v mé puse, přejížděl mi přes patro. Jak to říct. Líbat asi uměl, o tom žádná...ale ne...necítil jsem nic. Ani trocha vzrušení. Jen jsem byl v takovém transu, že jsem nedokázal nijak odporovat. Jako bych stejně věděl, že tohle dopadne tak, jak to dopadne i kdybych se pokusil bránit.
"Pokud se budeš vzpírat, bude to bolet," začal mě varovat, jakmile nás odpojil. Opět se všechny slova, co jsem chtěl namítnout, zadrhla v mém hrdle. Když jsem nic neodpověděl, tak mi až bolestně začal mnout můj rozkrok kolenem. Lekl jsem se a až šokem zasténal. Sklonil jsem hlavu, opřel ji o jeho rameno. Slzy mi tekly po tvářích, nedokázal jsem je udržet. Cítil jsem jak se pousmál. Nedoufal jsem ani trochu, že by mi někdo mohl v téhle situaci pomoct. I kdybych se pokusil vzpírat, možná by mě dokázal svázat k posteli páskem a kdo ví, co by bylo pak. Takhle to může být aspoň...trochu něžné. Ale pochybuju.
Už teď jsem se cítil využitě, nechutně...špinavě. Proč sakra nic neudělám? Prober se, Min YoonGi!
"Hele, Jimine, musíš jít k holkám na pokoj, jsou tam-" najednou nás někdo vyrušil, když vtrhl do našeho pokoje. Nejspíš se mu naskytl pohled na nás dva, jelikož ihned zmlkl. Díky bohu, ať je to kdokoliv. Třeba to skončí. Min dal pryč koleno z mého rozkroku a otráveně si odfrkl.
"Co jsem říkal, abyste mi sem nelezli?" skoro křičel. Zatímco já měl stále sklopenou hlavu, skrze slzy jsem ani neviděl na koberec pode mnou. Nedokázal jsem se podívat na toho, kdo mě viděl v takovém stavu.
"Ale tohle si nenechám ujít, ať je to cokoliv." V jeho hlase jsem zase slyšel ten otravný úšklebek.
"Promiň mi to YoonGi,necháme to na jindy, ale neboj, nedovolím, abys o to přišel..." zašeptal mi do ucha. Než bych zase stačil vstřebat, co mi vlastně řekl, byl pryč. Byl jsem v našem pokoji úplně sám. Sklouzl jsem po zdi zády až jsem dopadl na tvrdou zem. Hned jsem se pustil do vzlyků, které se mnou třásly. Trvalo to asi pět minut, než se dveře znovu silně rozrazily.
Ne, už prosím ne...hlavně ať to není Jimin.
"YoonGi?" uslyšel jsem starostlivý hlas Taeho. Najednou místnost osvítilo ostré světlo. Jak moc rád jsem slyšel jeho hlas...byla to jako symfonie po tom, co se stalo.
"Co se děje?" téměř vykřikl, sklonil se ke mně, cítil jsem jeho ruku ve vlasech. Jak mu to můžu říct? Jak mu můžu říct, že jsem se téměř nechal znásilnit?



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.