Painful Memories - 14. část

6. dubna 2016 v 17:05 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Žánr: Yaoi, Angst






"Takže příští týden jedete na třídenní výlet..." začal učitel na naši třídu. Neposlouchal jsem ho dál. Položil jsem hlavu na lavici a koukal z okna. Chyběl mi. Chyběl mi HoSeok. Chtěl jsem tak moc za ním. Je pravda, že od toho co jsem u něho jakousi náhodou přespal, jsme stále v kontaktu aspoň přes SMSky. Vytáhl jsem nenápadně svůj mobil z kapse a projížděl si naše zprávy. Nad nějakými jsem se musel trochu culit, bylo to roztomilé.
"Pokoje budou po dvou, aktivity budou hlavně o tom, aby jste si zlepšili vztahy mezi sebou." Zaslechl jsem náhodou.
"A pane učiteli?" začala jedna otravná dívčina ze třídy, co ráda všem leze do prdele, "Pojedou i ostatní třídy?"
Hned jsem si vzpomněl na JungKooka, byl bych rád kdyby tam byl i on. S Taehyungem se mi tam moc nechce být i když...od toho, co jsem mu nejspíš zlomil srdce, nechová se ke mně nijak špatně. Vlastně jako vždy, jako kluk bez žádných starostí.
Porozhlédl jsem se po třídě, když jsem zpozoroval, že na mě někdo zírá. A ten někdo je Park Jimin. Když si všiml, že koukám na něho zpět, usmál se na mě s úsměvem odhalujícím jeho zuby. Věnoval jsem mu drobný úsměv a vrátil svou pozornost zpět na svůj mobil. V tom mi přišla SMS.

HoSeokie: Nudím se:p. Co máte?

Pousmál jsem se. Začal jsem psát odpověď, že nám zrovna učitel vypráví o nějakém otravném výletě, co proběhne příští týden.
V tom mě učitel okřikl, že nesmím mít mobil v hodině...a podobné blbosti, no znáte to, ne?
Obrátil jsem jen oči v sloup, avšak poslechl ho.

******

"Tak jo, ještě než odjedeme, chci abyste jste se rozdělili do dvojic po pokojích. Trojice nejsou povoleny a nikdo nezůstane sám," začala učitelka. Otráveně jsem obrátil oči v sloup. V ruce držím nejméně tunovou tašku zbytečností a jsem unavený. Proč nás sakra nutí vstát už v 6? Jsem celkem rád, že jsem se sem vůbec doplazil. Začíná svítat. Porozhlídnu se po okolí, hned vedle mě stál Taehyung, který napůl taky spal, stejně tak celý houf mých spolužáků vedle nás. Nikdo z tohohle výletu nebyl extra nadšený. A taky proč? Možná že většina by brala raději tvrdnutí na zadku, poslouchání těch nudných výkladů. Popravdě, já taky.
Prvních pár aktivnějších dvojic se přihlásilo k sobě na pokoj. Už jsem cítil jak Tae chytá mou ruku a chtěl ji zvednout, zakřičet i za mě naše jména, čímž by nás dal k sobě. Stále jsem se sice vedle něj cítil jako blbec, ale bylo by rozhodně lepší být na pokoji s někým, koho znám. Jenže nejspíš byl moc pomalý. Kde se vzal, tu se vzal, najednou vedle mě stál Jimin.
Všiml jsem si jeho podivného chování poslední dobou. Velmi hlasitě mě zdravil pokaždé, co mě potkal. Občas mě objal až příliš intimně kolem ramen, jako bychom se znali léta. Jeho úsměvy odhalující zuby věnoval vždy jen mně. Opravdu jen mně. Nechci se chvástat, ale už mi to nedalo. Musel jsem ho pozorovat. Nikdo jiný se toho opravdu nedočkal.
Moje druhá ruka byla stisknuta a prudce zvednutá nahoru. Vylekalo to jak mě, tak i Taeho, který už pomalu zvedal naše ruce. Koukl jsem se na Park Jimina vedle sebe. Na jeho tváři zářil sebevědomý úsměv, zatímco já měl dost zděšený výraz.
"Park Jimin a Min YoonGi!" zakřičel. Všechen zrak se upřel na nás. Bylo mi to dost nepříjemné, do tváří se mi hrnula růž. Učitelka, která to zapisovala, vypadala taky dost překvapeně. Ovšem nepokládala žádné otázky a než bych se stačil bránit, už jsme byli zapsaní jako spolubydlící na ty tři dny. Nemohl jsem tomu uvěřit, stejně tak Taehyung, který na Jimina stále zíral s otevřenou pusou. Jimin se na nás podíval. Jakmile uviděl Taehyungův výraz, jeho úsměv se rozšířil v provokativní úšklebek.

"Nemohu tomu uvěřit!" rozčiloval se Tae sedící vedle mě. Seděl jsem u okna autobusu a koukal, jak krajina ubíhá přímo před mýma očima. Jeli jsme už dobrých dvacet minut a chlapec vedle mě se opravdu nedokázal smířit s tím, že spolu nebudeme na pokoji.
"Už na to kašli, stejně u mě budeš furt zalezlej..." řekl jsem s trochou hravostí v hlase. Odfrkl si, ale nakonec to vzdal. Dal si sluchátka do uší, což byl znak, že konečně můžu dospat to, co mi chybí. Věděl jsem už teď, že tenhle výlet bude katastrofa. Nejenže se bojím o Kooka, aby se neutopil nebo se nepokoušel o nějaké jiné způsoby sebevraždy, ještě ani Taehyung se mnou nebude. A podle toho, co se říká o Jiminovi, nějak se bojím vůbec sám sebe ptát, co má v plánu. Snažil jsem se vyhnat všechny tyhle až nechutné myšlenky pryč a konečně zavřel oči. Jediné co si přeji je, abych byl už doma...vedle Hoseoka.
Boha, jak on mi chybí. Neskutečné pocity se ve mně mlely. Pokud jsem si myslel, že jsem zamilovaný po celou tu dobu, tak teď je to opravdu něco. Prahnu po tom, abychom spolu byli každou minutu našeho života. Aby každou jeho minutu trávil se mnou, ať už třeba psaním SMSek. Začínám být jako nějaká závislá stíhačka. Popravdě...kdykoliv se jen zmínil o nějakém spolužákovi, okamžitě jsem cítil tu trpkou bolest žárlivosti. Neubránil jsem se nikdy odfrknutí. A proto už Hoseok své spolužáky moc nevytahuje. Přece se mezi námi ale něco změnilo…nevěří mi. Nevěří mi tak jako kdysi, což je celkem pochopitelné. Nakonec jsem to byl já, kdo ho potopil.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.