Painful Memories - 13. část

5. dubna 2016 v 17:54 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Žánr: Yaoi, Angst




FLASHBACK

Nemůžu, už prostě nemůžu...vím to. Je to na mě moc. Jdu ulicí, přímo k HoSeokovi. Je chladný večer, nohy mi selhávají, slzy mi skoro přetékají přes víčka. Je to tak těžké. Nedokážu sám sobě uvěřit, jak moc jsem sobecký. Opravdu jen kvůli takové blbosti to udělám? Opravdu? Vůbec si nezasloužím někoho, jako byl HoSeok. Vůbec. Ještě teď si pamatuju, když přestoupil k nám do školy. Do mé třídy. Nikdy jsem neměl zájem o přátele. Ani jako malý spratek, ale na HoSeokovi bylo něco, co mě k němu táhlo. Musel jsem. Musel jsem se s ním začít bavit. Už v ten moment, kdy se na mě usmál, neodsoudil mě a stal se z něj můj přítel, jsem věděl, že je něco se mnou špatně. Vyvolával ve mně pocity, které by on vyvolávat neměl. Ale neřešil jsem to, byl jsem malý.
Dokud to nezačalo přerůstat v něco víc. Nebylo to už jen to, že se mi líbil, že jsem ho měl možná trochu víc rád. Zamiloval jsem se. A to bylo to, co je v háji. Nedokážu si představit jeho reakci, kdyby se to dozvěděl.
Utřel jsem své oči od slz. Zazvoním, čekám než příjde HoSeok. Otevřel. Měl na sobě tepláky, vytahané triko, vlasy jakoby právě vstal. Mnul si oko a druhým na mě koukal.
"Copak tu chceš YoonGi?"
Vtrhl jsem dovnitř, aniž by mě pozval. Stáli jsme uprostřed chodby. Jeho pohled byl stále tázavý. "Promiň, už nemůžeme být dál přáteli," zašeptám.
"Jak jako Yoongi?" ptáš se mě udiveně. Nechci ti odpovídat. Nemá smysl to řešit. Otáčím se a odcházím pryč.
"Yoongi." Chytneš mě za ruku a otáčíš k sobě. Nemám sílu ti pohlédnout do očí. Srdce mi buší jako o závod. Najednou ztratíš slova a pouštíš mě. Po mých tvářích se spouští slzy. Nejvyšší možná slabost. Nikdy bych si nemyslel, že ti něco takového ukážu. Cítím se trapně. Jako největší slaboch světa. Otáčím se a odcházím z tvého baráku, z tvé ulice, z tvého života. A ty mě necháš. Nestěžuju si. Tak jsem to přeci chtěl.

KONEC FLASHBACKU

Ze vzpomínek na onu noc mě vytrhlo další zmáčknutí mých dlaní. Podíval jsem se na něj. Opravdu to chtěl vědět. Ale já prostě nevěděl, co mu mám říct. Nemůžu mu jen tak říct, že ho miluju. To nejde.
"Bylo to kvůli...kvůli mé orientaci," usoudil jsem, že tohle říct, bude nejlepší. Není to ani lež, avšak ani úplná pravda.
Jeho obličejem se mihl překvapený výraz, který ale hned zase skryl.
"Jen kvůli tomu…?" zněl tak zlomeně. Nemohl jsem se na něj dál dívat. Sklopil jsem pohled. Dalším krokem mě však překvapil. Silně mě objal.
"Už to nikdy nedělej, jasný?" zašeptal mi u ucha. Téměř neznatelně jsem přikývl a natiskl se k němu ještě více. Po druhé za svůj život jsem mu to ukázal. Tekly mi po tvářích slzy. Nevěděl jsem, jestli být šťastný nebo smutný. Mátlo mě to celé čím dál více. Jedinou věc, kterou jsem určitě cítil byla nenávist. Nenávist k sobě. Byl jsem tak sobecký…

Seděli jsme vedle sebe na jeho posteli. Mohla být skoro půlnoc. Nechystal jsem se však domů. Cítil jsem teplo, bylo mi dobře. HoSeok měl položenou hlavu na mém rameni, naše prsty byly stále propletené. Bylo úplné ticho, nemluvili jsme. Nemuseli jsme mluvit. Mé srdce tlouklo neskutečnou rychlostí kdykoliv, kdykoliv jsem si uvědomil jeho blízkost. Možná že tu bylo takové ticho, že i on to slyšel.
Byl jsem tak strašně unavený, všechny ty emoce, které propluly mým tělem za dnešní večer, mě zcela zničily. Nevěděl jsem, co bude dál, tak stejně asi ani Seok, ale na tom teď nezáleželo. Na ničem jiném teď nezáleží. Jen na tom, že jsme spolu. Že jsme zase spolu. Zavřel jsem oči a pomalu se nechal unášet do říše snů. Momentálně mi bylo opravdu všechno jedno. Možná jsem se snažil celý ten rok se mu vyhýbat, ale láska je slepá, že je to tak?
Zavedla mě zase zpět k němu. Aniž bych to věděl, jsem zase tu. Leží vedle mě chlapec, kterého miluju. Možná to zní pěkně, ale už teď moc dobře vím, že jsem zase ztracený. Je zbytečné v něco doufat. Jak dlouho tohle bude pokračovat? Jak dlouho se budu snažit sám sebe zničit? Do konce života? A řeknu mu vůbec někdy celou pravdu?
Tolik otázek a já nevím nic…
Jediné co vím je to, že si přeju, aby někdo zastavil čas. Kdokoliv...jen ať tenhle moment přetrvává. Ať prosím neskončí.
Slyšel jsem, jak HoSeok šeptá mé jméno.
"Nech mě prosím spát..." zašeptal jsem zpět, ať už mi chtěl říct cokoliv. Byl jsem tak ospalý, chci jen spát. Chci spát vedle něj. Slyšel jsem jak se potichu sladce chichotal. Vykouzlilo mi to malý úsměv na rtech. Poté co jediné vím, že mě jemně vzal s sebou dolů. Ležel jsem na jeho hrudi, jeho ruce kolem mého pasu. Slyšel jsem jeho klidný tlukot srdce, který mě začal uspávat čím dál více.
"Dobrou YoonGi," slyšel jsem jen, než jsem úplně usnul v jeho náruči.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.