Painful Memories - 11. část

5. dubna 2016 v 17:50 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Žánr: Yaoi






Taehyungův pohled:

Koukal jsem na YoonGiho, než mi úplně zmizel z dohledu. Když už se opravdu ztratil, povzdechl jsem si a koukl nad sebe. Nebe dnes bylo tak pěkné…
Ještě chvíli jsem zasněně koukal a pak se vydal domů. Bylo těžké se udržet, udržet všechny ty pocity zlomeného srdce ve mně. Vždyť mě odmítl. A co jsem čekal? Celou dobu se tvářím jako největší hetero na světě a pak...najednou tohle. Úplně jsem počítal s tím, že JungKook nebude držet jazyk za zuby. To mi bylo jasné hned. Ale i když je to blbec, bolí mě to, že jsem mu ublížil. Ani jsem nebyl schopnej se mu omluvit. Co jsem to vlastně za kamaráda?
YoonGi má pravdu, nezasloužím si někoho jako je JungKook. Stejně tak si nezasloužím ani YoonGiho. Ale YoonGiho si zase nezaslouží HoSeok. A tak tu můžeme mluvit ještě dlouho, je to jen začarovaný kruh.
Kopl jsem do kamínku, co mi vlezl do cesty. Ani trochu se netěším domů, nevím proč. Budou tu zase otázky, co ve škole a podobně. Jakoby se mi na něco takového chtělo odpovídat. Jakoby tu nebyli důležitější a vážnější věci než jen škola. Ještě když jsem dostal dnes 2- z testu. To budou zase poučky.
Nejraději bych se ještě prošel, ale zima mě odradila. Došel jsem domů, otec doma ještě nebyl, v kuchyni jsem slyšel mámu jak vaří. Podíval jsem se na mobil na čas, byli teprve čtyři. Slyším pozdrav, ale neodpovídám. Místo toho jsem hned přímo zaplul do svého pokoje. Rozplácl jsem se na posteli obličejem do polštáře. Měl bych se učit, zítra bude zkoušet z chemie. Vím, že mě nikdy nevyzkoušela ještě. Ale pro jistotu. Nechtěl jsem další lekci od svého otce. Vzdychl jsem do polštáře, do očí se mi hrnuly slzy. Zadržel jsem je. Zavírám pevně oči a usínám…chemie nejspíš počká.


Probudil mě moje máma, která se mnou jemně zatřásla. Viděl jsem její úsměv, koutky mi utekly taky do malého úsměvu.
"Pojď zlato, už je večeře..." zašeptala. Kývl jsem a pomalu se začal zvedat.
"A trochu se uprav, máme návštěvu..." řekla, ještě než odešla.
Trochu jsem se podivil, ale nechal jsem to plavat. Všude již byla tma, na hodinách už šest hodin. Zívl jsem si. Na zítra naučený prostě nejsem. Budu doufat v mé štěstí. Když procházím chodbou ke koupelně, slyším hlasy. Neznámý ženský hlas. Ne, že by mě moc zajímalo, kdo to je, ale jedno to znamenalo určitě. Žádné poučování, žádné otázky o škole. To mi trochu pozvedlo náladu.
Opláchl jsem si obličej a poté se prohlédl v zrcadle. Žádná sláva, ale ani nic hrozného. Ještě jsem si trochu uhladil svou školní košili, nebyl moc dobrý nápad v ní spát, a šel jsem dolů.
Hned z dálky jsem poznal, že tam nesedí jen tři lidé, nýbrž čtyři. Taky to, že ten kdo tam sedí navíc je chlapec v mém věku, z mé školy, z mé třídy. Park Jimin. Proč ze všech lidí tam sedí on?
Bez otázek, bez pozdravu jsem si sedl na volné místo. Jimin byl hned vedle mě. Celý stůl najednou ztichl. Cítil jsem propalující pohled mého otce. Nejspíš už na mě ve své mysli řve něco jako "nemáš vychování?!". Ale neřešil jsem to, bez dalších slov se pouštím do jídla. Po chvíli tak udělali i ostatní. Bylo to docela tiché, občas něco prohodila předpokládám Jiminova matka. Zajímalo by mě, kde má manžela? Avšak do těchto věcí mi nic není.
Co jsem tak pochopil z rozhovoru, co měli, byla to šéfová mého otce. Celkem zajímavé, jaké to asi je být pod ženskou? Divím se, že to někdo, jako je můj otec, zvládne. Má až moc velké ego.
Naštěstí se poté atmosféra celkem uklidnila. Podíval jsem se jen tak kolem. Byly na mě dva pohledy. Jeden od Jimina, který asi zrovna koukal kolem a zarazil se na mě. Ten druhý od matky, měla starostlivý pohled na obličeji. Vždycky pozná, když nejsem ve své kůži. Stejně jako jsem teď. Odvracím svůj zrak znovu na své jídlo. Zbývala mi jen trocha, pak se omluvím a odejdu. Nemám důvod tu být. V tom se však stalo něco, co jsem nečekal. Cítil jsem ruku na svém stehnu. No od koho jiného by to mohlo být než od toho blbce vedle? Ale no tak...to jsem si myslel, že zbytek dne bude už pohodový.
Pomalu mě na tom stehnu hladil, krouživé pohyby. Podíval jsem se na něj koutkem oka. Usmíval se se sklopeným pohledem. Provokativně se usmíval. Věnoval jsem mu vražedný pohled, aniž by ho viděl. Chvíli jsem ho ještě nechal na mém stehně, ať si myslí, co chce. Dojedl jsem poslední kousek, odložil své hůlky. Jiminův úsměv se snad ještě rozšířil, ale neodvážil se na mě podívat. Taky jsem se sám pro sebe usmál, když jsem ho celkem hlasitě pleskl přes tu ruku tak, aby tam chvíli měl načervenalé místo. Všechny oči se upřely na nás dva. Bylo mi to celkem jedno. Zvedl jsem se, zamumlal jsem 'omluvte mě' a odešel. Nikdo se neodvážil říct ani slovo. Ale já věděl, že mě čeká pořádné seřvání od otce další den. Jakoby mě to zajímalo. Nevěděl jsem sám, co se to se mnou. Procházím snad pozdní pubertou nebo tak něco? Nikdy jsem nedělal takové věci.
Zavřel jsem se v pokoji a nechal sebou prásknout na postel. Nic se nedaří tak, jak by se mělo. Cítil jsem znovu ty otravné slzy v očích. Proč?
Mohl jsem se sebe ptát jak dlouho bych chtěl. Proč jsem se zamiloval do někoho jako je YoonGi? Od začátku jsem věděl, že nemá šanci. Bylo to jasné jako … facka. I kdyby nebyl zamilovaný do HoSeoka, stále bych neměl žádnou šanci. Jsme jako voda a oheň. Jednoduše se k sobě nehodíme.
Za asi patnáct minut mého usilovného přemýšlení se otevřeli dveře. Čekal jsem, že to bude otec a bude na mě křičet. Ale jaký kámen ze srdce mi spadl, když jsem zjistil, že to byla jen máma.
"Copak se děje Taehyungie?" Její hlas byl jemný, ani malý náznak naštvání. Sedla si na mou postel a pohladila mě po rameni. Podíval jsem se na ni, ale nic neřekl.
"Jsi zamilovaný?" optala se najednou zvědavě, tentokrát šla slyšet škádlivost. Neměl jsem důvod jí lhát, důvěřuji jí.
"Možná..." řekl jsem a zvedl nad sebe ruku. Prohlížel jsem si svou dlaň, své prsty.
"A kdo je ta šťastná?"
Samozřejmě, 'ta šťastná'. Nikdo by nepředpokládal, že se ze mě stane něco tak hříšného jako homosexuál. Můj otec by nejspíš nepřežil, kdyby se to dozvěděl. Nebo bych nepřežil já. Ale mamce jsem prostě věřil a byl jsem tak na dně, že jsem to prostě vzdal. Vzdal jsem se nějakého skrývání.
"Není šťastná, to rozhodně není. A co kdyby to byl spíše 'šťastnej'?" optal jsem se a podíval se na ni, ruka stále ve vzduchu nad sebou.
Její výraz trochu ztuhl, jakoby přestala dýchat. Obličej jí trochu zbělal.
"Jak to myslíš, Tae?" její hlas se třásl. Věděl jsem, že tohle byla blbost.
"Ale nic, neřeš to..." Otočil jsem se na bok, zády k ní.
Po chvíli jsem cítil, že se zvedla a odcházela.

"Hlavně to neříkej otcovi, Tae..." slyšel jsem, jak zašeptala. Poté odešla. Jasně. Vždycky zakřiknutý Kim Taehyung, který nemůže být sám sebou. Asi se s tím budu muset smířit...



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.