Painful Memories - 10. část

5. dubna 2016 v 17:47 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Žánr: Yaoi






YoonGiho pohled:

Už je to nějaká doba, co se udály ty věci. A vše jakoby se vrátilo do normálu. Až se divím, jak se až děsivě rychle uklidnily všechny ty pohromy…
Taehyung se po tom polibku chová úplně normálně. Jakoby mě nepolíbil, neublížil JungKookovi. A vlastně neudělal vůbec nic. Byl to zase ten zářivý Tae, kterého všichni máme rádi.
JungKook...ten sice chodí vedle nás, ale je zbytečné na něj mluvit. Buď má sluchátka a nebo se usmívá do mobilu. Nevnímá nás a občas mě to dokáže docela vytočit. Jakoby ten někdo na mobilu, komu píše byl důležitější než my.
Zrovna jsme byli na obědě. Co asi dělal JungKook? No samozřejmě, že hleděl do mobilu, svého jídla se ani nedotkl. Taehyung si teprve vyzvedával oběd, takže jsme tu byli jen my dva. A tak jsem se rozhodl jednat. Nenápadně jsem se koukl směrem k jeho mobilu. Hned jsem uviděl zprávu. Zprávu od neznámého čísla.

Neznáme číslo: Nekoukej do toho mobilu furt, radši se pořádně najez. Cutie. :p"

Bylo jasné, že ten dotyčný je někde tady mezi námi a JungKooka přímo sleduje. Což došlo i chlapci vedle mě. Svůj pohled zvídavě odtrhl od obrazovky, koukal po celé jídelně. Hned jsem svůj vlastní zrak zaměřil na jídlo na mém podnosu. Vypadalo to, že Kook nenašel někoho podezřelého a rychle začal odepisovat. Tentokrát jsem se podíval po místnosti já. Hned jsem svůj zrak zaměřil na NamJoona, který nás oba dva hypnotizoval. Hned jak si všiml, že na něj koukám, usmál se. Provokativně se usmál. Bylo to divné. Byl to snad on, kdo vypisuje JungKookovi?
Neřešil jsem to a dal se do jídla. Avšak sledoval jsem svým zrakem nenápadně NamJoona. Do konce oběda už svůj mobil v ruce neměl, ale stejně tak i chlapec vedle mě. Nechtěl jsem to řešit, ale...zvědavost je mrcha.
Šel jsem společně s JungKookem a Taehyungem zpátky na hodinu. Stále mi to vrtalo hlavou.
"Hyung?" vytrhl mě z toho přemýšlení hlas. Byl to Taehyung. V očích měl starost.
"J-jo? Říkal jsi něco?"
"Mmm...jen jsem myslel, jestli bys se mnou nešel...po škole...někam se projít, než bychom šli domů..." vysoukal ze sebe nějak. Viděl jsem, že Kookova pozornost najednou není na displeji jeho mobilu. Poslouchal nás i když měl sklopený pohled. Podíval jsem se na něj, nechtěl jsem mu ublížit...ale Taehyung měl zase ten prosící pohled.
"No...no dobře," obrátil jsem oči, ale neubránil se úsměvu, když se Tae zářivě usmál. V tom se JungKook od nás beze slov odpojil, rychlostí blesku se vytratil do své třídy. Oba dva jsme na něj překvapeně koukali, avšak nikdo nic neřekl. Jak já, tak i Tae víme, že je ještě hodně zraněný…
Což mě překvapuje, že vůbec s něčím takovým souhlasím přímo před JungKookem. Blbec jako vždy, YoonGi.
Bez dalších slov jsme se vydali do naší třídy. Ve dveřích jsme se však s někým srazili.
"Ah, omlouvám se YoonGi..." ozval se povědomý hlas. Podíval jsem se na chlapce se zářivým úsměvem na rtech. Kde jsem ho už viděl?
"V pohodě...eh...Jimine!"
Vzpomněl jsem si. Ten atraktivní podivín z toho hřiště. Jeho úsměv se jen rozšířil a pustil mě i Taehyunga do třídy. Hned jak jsme si sedli, Tae mě přejel pohledem. Tázavě jsem se na něj podíval.
"Ty ho neznáš?" optal se mě podrážděně.
"Ne?"
PROČ ho každý zná a ne?!
"Je to playboy školy! Přehl snad každou holku tady a nejen tady…a kdo ví jak je to u kluků," Taehyung předstíral zvracení. Začal jsem se smát, než přišel učitel do třídy. Věnoval mi přísný pohled, což mě hned uklidnilo.
Nechť započne dvouhodinové trápení.

******

Šel jsem s Taehyungem po louce. Bylo docela chladno, přestože svítilo slunce. Zachumlal jsem se do šály. Musel jsem mít červené tváře, skrz ten vzduch. Tae šel kousek přede mnou. Celkem vesele si pohupoval, zpíval si nějakou melodii svým hlubokým hlasem.
Moc jsem ho nevnímal, koukal jsem kolem sebe. Byl pozdní podzim, blížila se zima.
Najednou se Taehyung zastavil. Otočil se na mě s vážným pohledem. Zastavil jsem se také. V nedočkavosti čekám, co z něj vyleze.
"Víš YoonGi...už víš, že tě m-mám rád..." řekl, sklopil svůj zrak na své boty. Přesto vidím, jak si skousává svůj spodní ret.
"Chci se zeptat...jestli bys...jestli bys se mnou...však víš..." odmlčel se na chvíli, podíval se mi do očí, "n-nechodil..."
Byl jsem zaskočený tou náhlou změnou atmosféry, tou změnou Taehyunga. Vždycky se jevil jako bezstarostný kamarád, co si jen rád dobírá ostatních. Ale už teď jsem věděl, že ho musím odmítnout. Nechtěl jsem lámat další srdce. Byl tu už zraněný JungKook, teď ještě zraněný Taehyung. To bych prostě nezvládl. Jak to … obejít?
"Já Tae...víš jak to je...já teď...nemůžu..." Šlo to ze mě jak z chlupaté deky. Neodvážil jsem se podívat na chlapce před sebou. Když se mi však nedostávalo dlouho odpovědi, podíval jsem se. Taehyung byl zaskočený, vypadal zaskočeně. Možná si myslel, že to prostě vyjde.
"T-takhle to ve filmech většinou neprobíhá..." pousmál se smutně pro sebe. Možná se úplně nepropadl nějakému pláču přímo přede mnou, ale nikdy jsem ho takhle ještě neviděl.
"Můžu...můžu tě aspoň naposled obejmout?"
Oba jsme věděli, že to naposled nejspíš není. Tae má ve zvyku objímat lidi, které ani nezná. Ale chápal jsem, jak je to myšleno. Přikývl jsem jen a chlapec se ke mně přibližoval. Po chvíli stál přímo přede mnou, jeho tvář byla narůžovělá nejspíš od zimy. Ještě se na mě naposled podíval, než mě sevřel do pevného sevření. Nechal jsem ho i když mě skoro dusil. Cítil jsem jak se jeho tělo občas silně zatřese. Jakoby zadržoval vzlyk. Nechtěl jsem si to však připustit, proto jsem to sváděl na studené počasí. Když už to trvalo víc než pět minut a Taehyung byl na mě stále přilepený, začal jsem se trochu vrtět, snad abych se z toho dostal. Jenže on mě nechtěl pustit.
"Už stačí, Taehyungie..." řekl jsem jemně. Po chvíli opravdu povolil, odlepil se ode mě. Přesto že tváře se zdály mokré od slz, na rtech měl svůj úsměv odhalující zuby.
"Pojďme domů, hyung..." řekl jen a táhl mě za zápěstí. Většinu cesty jsme měli společnou, takže jsme ho nechal táhnout až k rozcestí, kde se rozdělujeme.
"Tak zítra, YoonGi-hyung..."
"Zatím ahoj, Taehyungie," pousmál jsem se na něj a šel si svou vlastní cestou. Věděl jsem, že na mě doma čeká prázdnota, žádné teplé objetí...nic takového. Proto jsem nespěchal. Obešel jsem si to. Obešel jsem si to kolem jeho ulice. Kolem jeho baráku. Chvíli jsem se zastavil. Jak moc mi tenhle dům chyběl, zářil bezpečím, teplem již teď.
"Potřebuješ tu něco? Jsi HoSeokův kamarád?" ozval se najednou ženský hlas vedle mě. Hlas, který mám snad radši, než hlas mojí vlastní matky.
Otočil jsem se na ni. Opravdu nejdu poznat…
"Ah, YoonGi!" vykřikla najednou. I přes to že měla tašky plné jídla mě objala.
"Zdravím, paní Jung," usmál jsem se.
"Strašně dlouho jsem tě neviděla."
Odtáhla se ode mě a dala mi jeden ze svých úsměvů. To má HoSeok určitě po ní. Přikývl jsem jí na souhlas.
"Pojď dovnitř, budu vařit už večeři, HoSeok by tě určitě rád viděl..."
"Já...já nemůžu..." zazmatkoval jsem.
"Ale no ták..." další upřímný úsměv. Nemůžu přece vzdorovat…
"Můžeš mi pomoct…s vařením."
Tohle byla ta slabá stránka. Vždycky jsem jako malý chtěl pomáhat s vařením! Rozzářili se mi oči a ona hned věděla, že si mě získala.
"Tak pojď."



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.