Painful Memories - 1. část

4. dubna 2016 v 23:08 | Natalii |  Painful Memories
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: YoonSeok
Žánr: Yaoi




"Promiň, už nemůžeme být dál přáteli," zašeptám.
"Jak jako YoonGi?" ptáš se mě udiveně. Nechci ti odpovídat. Nemá smysl to řešit. Otáčím se a odcházím pryč.
"YoonGi." Chytneš mě za ruku a otáčíš mě k sobě. Nemám sílu ti pohlédnout do očí. Srdce mi buší jako o závod. Najednou ztratíš slova a pouštíš mě. Po mých tvářích se spouští slzy. Nejvyšší možná slabost. Nikdy bych si nemyslel, že ti něco takového ukážu. Cítím se trapně. Jako největší slaboch světa. Otáčím se a odcházím z tvého bytu, z tvé ulice, z tvého života. A ty mě necháš. Nestěžuju si. Nemohu si stěžovat. Tak jsem to přeci chtěl.


"YoonGi? Hej YoonGi!" vytrhne mě ze vzpomínek jakýsi hlas. Unaveně něco zamumlám, promnu si oči a protáhnu se.
"Co je, Taehyungu?" optám se otráveně, nevnímajíc to, že mě učitel přejíždí káravým pohledem.
"Ptal se tě na něco," zašeptá, pohledem koukne k učitelovi. Myslel si, že to nikdo neslyší, ale jeho šeptání slyšeli všichni, včetně učitele u tabule, který už zuřil. Pár spolužáků se uchechtlo.
Omlouvám se starému učitelovi a prosím ho o zopakování otázky. Ale stejně jsem stále působil lhostejně. Svůj nezájem neskrývám, proč bych měl?
Nasupeně mi otázku horlivě říká a myslí si, že mě dostal. Ale to si opravdu jen myslí. Správně mu odpovím se stále otráveným obličejem. Opět se pár spolužáků chichotá nad tím, jak se učitel vzteká. Ignoruji jeho nadávky a odvrátil jsem pohled k oknu. Venku bylo tak pěkně. Pod podzimním sluníčkem se leskly listy všech možných barev. Pomalu usychali, stejně jako já pomalu usychám v téhle škole. Co bych dal za to se jen procházet v tom listí, poslouchat to jak zašustí pod mou vahou a nechat se unášet čerstvým vzduchem. Místo toho tady trčím a můžu jen snít o něčem takovém.
Byla to poslední hodina, nudný výklad se čím dál více natahoval. Učitelův hluboký, chraptivý hlas mě uspával. Pohlédl jsem na hodiny s nadějí, že už bude zvonit.
Pět minut.
Zabije mě to?
Koukal jsem po třídě a snažil se jakkoliv zabít čas. Místo toho zabíjel on mě. Už chci být pryč.
Konečně slyším zvonění, do tašky rychle hodím učebnice. Vycházím ze dveří. Úplně ignoruju, že na mě Taehyung volá. Nemám na něj náladu. Chci být sám. Sám se svými myšlenkami.
"Hej YoonGi!" Doběhne mě a chytne mě za rameno. Otočím se k němu
"Co je?" zněl jsem trochu podrážděně.
"No...my si s Kookiem říkali, že bychom…- ach, tam jde!" usmál se a začal mávat někam za nás.
"Ahooj Tae, YoonGi," začal k nám známý hlas.
"Ahoj," opáčil jsem mu a otočil se zpět ke Taemu. Chtěl jsem, aby pokračoval.
"Nojo, vlastně jsme si říkali, že bychom mohli do naší oblíbené kavárny, na zahájení školního roku," usmál se na mě Taehyung se svým úsměvem, který odhaloval jeho drobné, bílé zoubky. Je pravda, že je to teprve týden, co začala škola. A takhle jsme končili i konec minulého roku. Ale...tak nějak se mi prostě nechce.
"Agh, zrovna dnes?" podíval jsem se po nich. Prosili mě pohledem.
"No tak dobře..." povolil jsem. Oba dva se usmáli a kývli na sebe. Pokračujeme společně dál. Oni dva spolu a sdělovali si různé pocity ze svých tříd. Já za nimi se svými myšlenkami.
Tento rok Kooka dali do jiné třídy, ale je hned vedle nás, a tak to snad nebude takový problém. Navíc nějaké předměty máme společné. I když už to byl druhý rok na střední, stále jsem si nemohl zvyknout. Ano, mám sice kamarády jako je Tae, JungKook, ale i tak jsem se cítil sám. Nikdy nezapadnu nikam. Tak to bohužel je. Asi jsem se s tím narodil?
Nejspíš ano. Stačí na ně pohlédnout teď. Bavili se spolu tak nezávazně. Zatímco já se držel dál od nich. Občas jsem naslouchal, ale to bylo vše. Odpověděl jsem jen když se mě na něco ptali. Tak mi to celkem vyhovovalo, a tak i jim. Přesto se necítím tak, jak bych se měl cítit. Tak jak jsem se cítil kdysi s ním.
Před námi již byla naše oblíbená kavárna. Vešli jsme dovnitř a posadili se na naše oblíbené místo u okna. Jako vždy sedím spokojeně u okna. Za chvíli dojde mladá slečna, aby se zeptala na objednávky. Jako vždy jsem si objednal Americano. JungKook Caramel Machiatto a Taehyung Latte Machiatto a požádal si o přidání cukru. Jako vždy, hodně sladil. Nechápal jsem, jak může pokazit tu nahořklou chuť něčím takovým, jako byl cukr. Ale možná právě proto je tak živý. Možná, že cukr mu dodává energii? Potom ji tedy má nekonečnou. Vždy má nějaké sladkosti po kapsách. Je taková chodící kantýna.
Opět začali něco tlachat...ale já neposlouchal. Zaměřil jsem se na vchod. Někdo povědomý vcházel dovnitř se skupinkou chlapců. Prohlížel jsem si ho. Byl zády ke mně. Vysoký, hubený, světle hnědé vlasy. Pak jsem uslyšel ten smích. Smích, který mě vždy naplňoval. Smích, kvůli kterému bych se vzdal všeho, jen abych ho znovu slyšel. Smích, který mě nutil smát se taky. Ten smích, který jsem miloval a stále miluju. Jeho smích.
"YoonGi? Vnímáš mě?" Mával mi JungKook svou rukou před obličejem.
"Ah, jasně..." odpovídám mu, aniž bych svůj zrak upřel někam jinam, než na toho chlapce. Toho si všiml Taehyung vedle mě.
"Stále jsi se přes to nepřenesl?" začal na mě vážně. To mě donutilo se na něj podívat.
"Jasně, že už jsem se přes to dávno přenesl, je minulost." Lžu. Lžu jak sobě, tak tobě, Tae.
"Nepříjde mi. Nemám ho zavolat?" usmál se na mě.
"Ne! V žádným případě!" začal jsem šílet přes celou kavárnu, což vyrušilo tu skupinku stojící stále u vchodu. Podívali se naším směrem. Zmatkuju! Co teď?
Ještě že jsem měl mikinu s kapucí. Natáhl jsem si ji přes hlavu, skoro až do obličeje. Svůj obličej odvracím k oknu doufajíc, že mě nikdo neodhalí. Nad tím se jen ti dva blbci zasmějí. Nechápu, co je na tom k smíchu? Kdyby mě viděl...kdo ví jak by to dopadlo? Co by se vlastně dělo? Začínám být zvědavý.
Nejspíš ale zbytečně. Nejspíš by se nestalo nic. Určitě by jsi ke mně nepřiběhl a nezačal si se mnou povídat. Možná by jsi mě ani nepozdravil. Nedivil bych se, od posledního našeho setkání jsem se hodně změnil. Změnil jsem úplně svůj vzhled. Už nemám ty zrzavé vlasy, s kterými sis tak rád hrál. Mám teď jakési vybledlé, blonďaté. I když se tahle změna Taehyungovi dost líbí, mně ne. Měl jsem rád ty zrzavé, protože ty jsi je miloval. Ale musel jsem to udělat. Abych na tebe zapomněl. Aby mi tě nic nepřipomínalo. I tak tě stále mám na každém kroku. Na tebe se nedá zapomenout. Jaká to ironie.
"Hej YoonGi? Slyšíš mě?" začal tentokrát ke mně Taehyung a třásl se mnou i když jsem byl k němu zády.
"Jo jasně, cože jste říkali?"
Očima jsem se díval po kavárně. Už si sedli. Naštěstí tak, že na mě on nemohl vidět.
"No… JungKook říkal, že je v sobotu nějaká akce. Nedaleko. Takže bychom tam mohli i dojít. A on by tam strašně rád chtěl," odmlčel se.
"Hej!" vykřikl Kookie naproti.
"Proč tam nejdete teda spolu? Víte, že tohle nemusím."
"Taehyung protestuje, že bez tebe nepůjde, YoonGi. Prý mi nevěří, pche," uraženě nafoukl tváře.
"No a ne snad? Víš jak jsi dopadl asi před týdnem?" začal ke Kookovi Taehyung.
"Zas tak hrozný to nebylo!" Začali se hádat.
"Jo, tak já s vámi půjdu."
Chci jen přerušit to jejich hádaní. Začínalo se na nás upírat až moc očí. A nerad bych, aby si k nám zrakem zabloudil i on.
"Super!" vykřikl Taehyung vesele.
S čím jsem to zase souhlasil?



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.