My Stepbrother - 2. část

6. dubna 2016 v 17:15 | Natalii |  My Stepbrother
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: Jimin x Jungkook
Žánr: Yaoi / Fluff




"Nemůže být tak špatný," řekl mi Taehyung, když jsme šli chodbou o přestávce do školní jídelny. Zrovna jsem se mu svěřil s tím, kdo vůbec Jimin je a jak mě štve, i když jsme se poznali teprve včera. Možná jsem si trochu něco přikrášlil, ale neměnilo to nic na tom, jaký idiot vlastně je.
"Kdo není špatný?" ozval se vedle Taeho Hoseokův hlas, což vystrašilo Taehyunga, trochu nadskočil leknutím. Hoseok se jen zasmál a po ujištění, že je nikdo nesleduje, mu vlepil malou pusu na tvář.
"Jungkookův nevlastní bratr," odpověděl mu Taehyung po tom, co ho jemně plácl do ramene, aby se na něj nejspíš moc nelepil.
"Máš nevlastního bratra? Že ses nepochlubil..."
Povzdechl jsem si.
"Bylo to nečekaný, matka mi to oznámila ani ne dva dny před tím, že se vůbec její přítel nastěhuje k nám."
"Proč s tím dělala takový tajnosti?"
"Nevím, asi se bála, že to nepřijmu. Vlastně by mi to bylo jedno, kdyby Jimin nebyl idiot."
"Jimin?" optal se Hoseok, "Park Jimin?"
"Jo. Znáš ho?"
"Známe se ze soutěží. Je fakt dobrý tanečník. Na mě samozřejmě nemá, nikdo na mě nemá," začal se smát, když ho Taehyung znovu plácl do ramene tentokrát trochu silněji.
"Ale je fajn, vždycky se usmívá tak moc, že se občas sám sebe ptám, jestli ho už nebolí tváře. Je fakt milý, nechápu, jak může být stále tak veselý," zamyslel se Hoseok.
"Vidíš to, Jungkookie? Není tak špatnej, jen to přeháníš. Nesmíš se tomu jen bránit."
Zmlkl jsem a zadíval se do země. Nikdo mi nerozumí. Není tak úžasný a kdo ví jaký. Je to jen otravnej kluk.

Došli jsme do jídelny, kde jsem opět a zase mlčel. Cítil jsem na sobě starostlivý pohled Taehyunga.
"Jsi v pohodě?"
"Jo...jen jsem se moc nevyspal."
"Hmmm, ani já ne...Volali jsme si s Hoseokiem," řekl mi a já mu děkoval, že začal zase nekonečný brblání o Hoseokovi, jinak by se mohl zase vrátit k tématu Jimin. A dokud by ho nechtěl pomlouvat, potom se o něm nemíním bavit. Hoseok tu s námi nebyl, protože je starší, oběd měl později.
"Opravdu?"
"Jo..." začervenal se Taehyung. Raději jsem to neřešil a věnoval se jídlu. Ale hned se mi ozval ten hlas v mé hlavě.

"Jsi roztomilý, Jungkookie se k tobě hodí víc."

Okamžitě jsem zčervenal. V mysli se mi vybavil usmívající Jimin cuchající mé vlasy. Proč na to teď myslím? Musel jsem být jako rak, protože do mě dloubl Taehyung ramenem
"Co ti je, Kookie?" na tváři měl provokativní úšklebek.
"J-je tu docela h-horko, nemyslíš?" řekl jsem a rozepnul si zip od mikiny. Odkašlal jsem si, abych uvolnil můj krk. Hlavním úkolem bylo se uklidnit nebo si Taehyung něco vyvodí. Nevím jak, ale on mě vždycky přečte.
"Hmmm...máš nějaký plán jak se více poznat s Jiminem?"
Jakoby věděl, že zrovna na něj teď myslím. V hlavě jsem ho proklínal.
"Ne, nemám něco takového v plánu...ale mamka nám naplánovala o víkendu, že půjdeme spolu asi někam tancovat do tělocvičny," řekl jsem jakoby nic.
"Aha...nezníš moc nadšeně."
"Samozřejmě, nenávidím ho. Chci s ním trávit co nejméně času."
"Ej, Kookie, to jsou silné slova, znáš ho teprve den."
"No a? Chová se ke mně jako k malému děcku. Prostě ho nemám rád. Myslí si, že je kdo ví co."
"Achjo," povzdechl si Taehyung. Proč jsou všichni na Jiminově straně? Jsem jejich kamarád, neměli by být na mojí?
"Možná bychom s ním mohli nějaký den ven. Chci ho poznat. Hoseok přece říkal, že je fajn."
"Co? Jakej den? Přece už tak máte na sebe málo času s Hoseokem, neplýtvejte na takovýho idiota časem."
"To je fuk, jeden den to přežijeme," usmál se na mě zářivě.
"A kdo řekl, že s ním chci trávit čas já?"
"Ale no tak Kookie," dloubl do mých žeber, "my víme, že jo."
"Ne!"
"Tak proč teď červenáš?"
"Nečervenám!"
Ani jsem nepostřehl, že je mi snad ještě větší horko než bylo, hlavně ve tvářích. Sklopil jsem pohled, najednou ten oběd byl ta nejzajímavější věc. Taehyung pochopil, že je mi to asi nepříjemné a také byl zticha, ale ne moc na dlouho. Začal mi vykládat o jeho víkendu a podobných věcech. Jindy bych si možná stěžoval na to, že moc mluví, ale dnes jsem byl víc než rád. Dokud se nezačne zase mluvit o Jiminovi, můžu být v klidu.

******

Celý školní týden uběhl jako voda! Ani jsem se nenadál a byl pátek. Bylo to celkem klidné. Nevznikl žádný problém. Na Jimina jsem narazil jen při večeři, kterou jsem stejně někdy snědl v pokoji. Z nějakého důvodu mi nebylo příjemné jíst v jeho přítomnosti.
Takže byl pátek večer a já ležel na posteli, panikařil, co se vlastně bude dít tenhle víkend.
"Jungkookie?" vlezla mi do pokoje máma, "zítra by s tebou Jimin chtěl jít do tělocvičny, chce tě opravdu vidět tančit. My stejně s Minhyukem budeme pryč, takže byste se tu jen nudili," řekla mi během toho, co si sedla vedle mě na postel. Měla celkem ustaraný pohled na tváři.
"Nepokaž to."
"Co? Co bych měl pokazit?"
"Vím, jak se k němu chováš. Jemu to ubližuje."
Uhnul jsem pohledem. Proč mi to říká?
"Jak se k němu mám chovat? Nemá tady ani co dělat. Není součástí naší rodiny, neměl by se ani snažit sem zapadnout...nikdy ho nebudu brát jako bratra, ani nic jiného. Pro mě je jen neznámej člověk."
"Jungkooku! Už toho nech, jsem z toho otrávená. Chováš se jako malý fracek!" zvedla se, rychlým krokem odešla ke dveřím.
"Žádám tě jen o jedno...chovej se k němu aspoň trochu slušně." A s tím odešla. Povzdechl jsem si. Nikdy mě neoslovila jen "Jungkooku". Už jsem měl pocit, že i moje vlastní matka je z toho Jimina příliš nadšená. Je to vážně otrava. Přece jen se ve mně něco zlomilo. Možná, že to zítra zkusím. Zkusím se chovat aspoň trochu mile. Třeba není tak špatný. Ne, o čem to přemýšlím. Jimin je prostě otrava, pro mě je nikdo. Nic mě nedonutí názor změnit.


Probudil jsem se, v nosu mě šimrala příjemná vůně. Zvedl jsem se a líným krokem šel do koupelny. Vysprchoval jsem se a udělal ostatní ranní hygienu. Bylo mi celkem dobře, usmál jsem se na svůj odraz v zrcadle. Vyšel jsem. můj žaludek zakručel kvůli té vůni, která ani trochu nepolevila. V jídelně nikdo nebyl, ale na stole ležel čaj se snídaní. Vonělo to opravdu úžasně, sedl jsem si k tomu a bez přemýšlení se do toho pustil. Během chvíle se ozvalo otevření dveří. Do jídelny vešel Jimin se zářivým úsměvem.
"Dobré ránko Jungkookie," pozdravil mě. Na sobě měl tepláky a až příliš upnuté triko. Musel jsem ihned sklopit pohled, abych nezčervenal.
"Donesl jsem ti ještě koblihy z pekárny, Soojung říkala, že máš rád s jahodovou marmeládou. Skoro nikde je neměli! Ale nakonec jsem je našel," usmál se na mě, v ruce sáček se čtyřmi koblihami. Jak předpokládá, že sním celou snídaní a ještě další koblihy? Jahodové koblihy mají opravdu jen v některých pekárnách, nejbližší je aspoň dvacet minut cesty odsud. To opravdu šel tak daleko?
"Díky," zamumlal jsem neslyšně do hrnku, ze kterého jsem se následovně napil. Nejspíš to slyšel, protože se zářivě usmál, koblihy položil vedle mého talíře.
"Máma tu není?" optal jsem se, abych se ujistil.
"Ne, odešli už před hodinou," odpověděl mi. Sedl si vedle mě a i když můj pohled byl stále sklopený k jídlu, cítil jsem, že na mé zírá. Bylo mi to tak nepříjemné, trapné, do mých tváří se hrnula krev. Dal jsem si do úst poslední kousek snídaně a chtěl se zvednout s talířem, abych se po cestě trochu uklidnil. Ale zastavila mě ruka na mém zápěstí. Jimin mi vytrhl s milým úsměvem talířek z ruky.
"V pohodě, klidně seď a dej se do těch koblih. Až budeš hotovej, tak se nachystej. Půjdeme už do té tělocvičny," jeho úsměv nepovoloval. Teď už chápu, co tím Hoseok myslel. Opravdu ho musí bolet tváře. Chvíli jsem ho jen sledoval, než jsem se vytrhl, vzal si koblihy a šel do pokoje.
Nevím ani proč, ale moje tělo ho samo od sebe poslouchalo. Snědl jsem dvě koblihy, oblékl se a dokonce strávil v koupelně trochu víc času. Nevím ani proč se snažím před ním vypadat dobře. Oblékl jsem se do šedých tepláků a volného bílého trika. Ve vaku na mých zádech bylo pro jistotu složené náhradní oblečení. Ani nevím, kam jdeme, nemám ponětí o nějaké tělocvičně, kde by se dalo tancovat. Když jsem vešel do chodby, abych se obul, Jimin tam už byl. Ale ohnutý, zády ke mně, také si zrovna dával boty. Jenže mě úplně donutil se zastavit v cestě. Od kdy vypadá zadek tak dobře v teplácích? Ne, spíš od kdy vypadá zadek kluka tak dobře? Byl jsem v šoku, asi další minutu můj zrak jen tak hypnotizoval jeho pozadí. Až poté mi v hlavě došlo, že sakra koukám na zadek mého nevlastního bratra a ještě se mi líbí! Ihned jsem zčervenal. Nějakým způsobem jsem se obul, aniž bych se musel koukat na Jimina. Zvedl jsem se a podíval se na sebe ještě v protáhlém zrcadle na chodbě. Nebylo to tak špatné, dokud můj zrak nedošel k mému obličeji. Panebože! Nikdy jsem neviděl někoho tak rudého, potřebuju se uklidnit, než-
"Hele, Jungkookie, jsi v pořádku?" zeptal se Jimin vedle mě, koukal na můj obličej v odrazu zrcadle. Chtěl jsem už něco namítnout, ale položil jeho ledovou dlaň na mé čelo.
"Není ti dobře? Klidně si můžeš jít lehnout, jestli se necítíš."
"Ne!" vykřikl jsem a rychle se otočil k odchodu, "jsem v pořádku, tak pojďme už. Je jen moc velké horko."
"Dobře," zasmál se. Byl to jen krátký smích, ale stačilo to k tomu, aby mě znovu vyvedl z rovnováhy. Ale pokud teď budu znovu mimo svět, tak mě opravdu pošle do postele. Nechci to odkládat. Ať to mám už za sebou. A pro mé zdraví se už v životě moc blízko k Jimininovi nepřiblížím. Nevím proč, ale moje tělo reaguje vážně...divně.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.