My Stepbrother - 1. část

6. dubna 2016 v 17:13 | Natalii |  My Stepbrother
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: Jimin x Jungkook
Žánr: Yaoi / Fluff




Začalo to v ten jeden den. V ten den, kdy se sem přistěhoval. V ten den, kdy mi moje máma oznámila, že konečně budu mít sourozence. Byl jsem tak nadšený. Tak moc nadšený. Těšil jsem se, že to bude nějaký kluk, co bude mladší než já, o kterého se budu moct starat. Vždy jsem chtěl být ten, co bude ochraňovat. Ten, kterého někdo bude respektovat. Ale moje všechny představy byly zničeny.
Z auta vystoupil nejprve muž, kterého jsem alespoň trochu znal. S mou mámou chodí asi rok. Nevím přesně. Byl to celkem v pohodě chlap, na to, že jsem se nechtěl smířit, že mě i mou mámu opustil otec, tak jsem si na něj zvykl, nevadil mi. Když však s kufrem vystoupil někdo další, pusa mi spadla skoro až na zem.
Byl to chlapec. Chlapec, který byl sice menší než já, ale nejspíš starší než já. Už to se mi na něm nelíbilo. Měl zbarvené vlasy do oranžové barvy, což byla další šokující věc. V životě bych si na hlavu něco takového nedal! Ale nemůžu si odpustit poznámku, že mu to vlastně sluší. Avšak nenechal jsem se tím rozptýlit. Když ke mně přišel, usmál se na mě úsměvem odhalující zuby, mé srdce zničehonic vynechalo úder.
"Ahoj, ty musíš být Jungkookie. Jmenuji se Jimin, asi teď budu tvůj starší bráška," řekl mi, rozcuchal mi vlasy i když jsem byl značně vyšší než on. Jenže to, že se ke mně choval jako k malému mě naštvalo. Pleskl jsem ho přes ruku a beze slov odešel. Úplně jsem cítil káravý pohled mé matky propalující díry do mých zad. Zavřel jsem se v pokoji, v uších sluchátka a koukání do stropu. Už teď vím, že mě bude štvát. Jakože hodně štvát.

Máma mě zavolala k večeři. Ještě než jsme oba dva přišli do jídelny, připomínala mi, abych se slušně choval. S povzdechem jsem si sedl na své místo, mlčky se pustil do jídla. Moje máma se začala vyptávat Jimina.
"A na jakou vůbec chodíš školu?"
"Na uměleckou školu a hlavně se věnuji tanci." V jeho hlase jsem slyšel úsměv.
"Opravdu? Jungkookie taky rád tancuje, ale jen ve svým volným čase," odpověděla mu máma. Už teď jsem se musel ubránit obrácení očí, hlavně ať se mě na nic neptá…
"Vážně? To je super! Musí být určitě talentovaný. Jednou ho určitě chci vidět jak tancuje." Jeho hlas byl tak nadšený, až jsem myslel, že se na místě pozvracím. Nejsem zase tak úžasný tanečník.
"To by nebylo špatné, hned příští týden byste si na tohle mohli udělat čas, hm Jungkookie?" Podíval jsem se na tázavý a zároveň přísný pohled matky. Je jasný, že pokud bych řekl ne, byla by schopná mě vyhodit na ulici.
"Jo, třeba jo..." zamumlal jsem.
"Super! Bude to zábava, Jungkookie!" vykřikl Jimin.
"Neříkej mi Jungkookie," zavrčel jsem a prohraboval se v jídle. Nemám na to ani chuť, když je on vedle mě.
"A jak ti mám říkat?"
"Prostě Jungkook."
"Ale to není vůbec roztomilý, nesedí to k tobě a k tvé roztomilé tváři!"
Zčervenal jsem studem. Jak takhle může mluvit před mou matkou a před jeho otcem. Moje mamka vypadala, že se za chvíli rozplyne a jeho otec ani nereagoval. Proč ho někdo neokřikne?
Podíval jsem se znovu na jeho obličej. Měl zase ten úsměv. A moje srdce zase vynechalo jeden úder.
"Prostě ne, smiř se s tím. Pro tebe jsem jen Jungkook."
"Nebuď takový bručoun," řekl mi a rukou se přibližoval k mé tváři. Cítil jsem ještě větší horko v mých tvářích. Nebylo mi to vůbec příjemné.
"Prostě...prostě přestaň-"
Pozdě, to už se dotkl mojí tváře a kůži trochu zatahal.
"Jsi roztomilý, Jungkookie se k tobě hodí víc."
A to už jsem nevydržel. Odtrhl jsem jeho ruku, i když to trochu bolelo, zvedl se a bez dalších slov odešel. Ten kluk mi vážně leze na nervy! V životě jsem nepoznal někoho tak strašně otravného! Co já budu dělat? Žijeme ve stejném domě. Má pokoj hned vedle mě. Panebože, jen to mi svírá můj žaludek. Kdybych měl možnost, nejraději bych ho už v životě neviděl. A to jsem ho poznal teprve dnes...


Ráno nebylo lepší. Nejenže to bylo pondělní ráno, ale neprobral mě můj budík. Probral mě ten hlas. Jiminův hlas.
"Opravdu můžu?"
"Jasně, potichu vlez do jeho pokoje a vyber si jaký oblečení chceš, má tolik hader, že si toho nejspíš ani nevšimne."
"Fakt nevím na co jsem myslel, když jsem se balil, jsem nemožnej. Děkuju paní-"
"Nejsi, to se stává a říkej mi Soojung."
"Děkuju Soojung."
"Je to v pohodě, dokud vám nedovezou zbytek věcí, tak si půjčuj, co potřebuješ. Jen ať se to nedozví Jungkook."
Slyšel jsem jak si Jimin povzdechl.
"Vypadá to, že mě moc nemusí..."
Byla chvíli odmlka.
"To je jen...jeho tvrdohlavost. Vsadím se, že brzy tě bude mít rád."
"Myslíte?"
"Vím to, je to můj syn..."

Potom se ozvalo otevření mých dveří. Byl jsem k nimi zády, takže jsem nic neviděl, ale bylo jasné, že to byl Jimin. Ozvalo se otevření mé skříně. Asi dalších pět minut něco vybíral. Nakonec odešel nejspíš s nějakým mým oblečením. Vařila se ve mně krev. Neskutečně. Nejenže mě vzbudil, ale další věc je to, že já se nerad dělím. Opravdu nerad. A to, že si vzal moje hadry, to že ty jeho špinavé pracky vůbec sáhly na něco mého mě opravdu vytočilo! Musím si to pozorně prohlédnout, co má na sobě a pak to spálím! Dobře, možná to přeháním.
Ale z nějakého důvodu jsem cítil trochu smutek. Zněl opravdu zklamaně, že ho nemám rád. Ale...já za to přece nemůžu! Může si za to sám.
Obrátil jsem se na záda a koukal do stropu. Úplně jsme vypnul, potřebuji chvíli nepřemýšlet nebo mě bude bolet hlava. A nemíním si kazit skrz toho idiota den.


Šli jsme vedle sebe na menší nádraží. Jaké to štěstí, že to je místo, kde se úplně rozdělíme. Jeho škola je úplně na druhou stranu od té mé. Nezapomněl jsem si samozřejmě prohlídnout jeho oblečení. A hned mi bylo jasný, kam vlastně zmizla moje oblíbená košile!
Celou cestu nezavřel pusu. Stále o něčem povídal. Stále a stále. Příště si vezmu s sebou lepící pásku. Protože mám pocit, že jinak prostě nepřestane mluvit. Těsně před naším cílem, jsem se zastavil. Všiml si toho a zastavil se také, na obličeji měl tázavý pohled.
"Odsud už pokračujeme jako bychom se neznali, jasný? Já jdu na svou zastávku a ty zas na tu svou," řekl jsem mu, aniž bych se na něj podíval. Vsadím se, že se teď na mě kouká jako ublížené štěně. Byla chyba, když jsem to stejně nevydržel a podíval se. Opravdu koukal ublíženě, ty pronikavé hnědé oči jakoby mě nutily ho teď hned sevřít do objetí a nepustit. Ale no tak! Takhle o něm nesmím přemýšlet. Najednou se ale jeho obličej vyjasnil a měl úsměv takový jako vždy. Moje srdce opět dělalo neplechu, tentokrát se rozbušilo o mnoho víc.
"Dobře, pokud to tak chceš. Měj se, užij si den Jungkookie!" a na to odešel pryč. Ani jsem nestihl zareagovat na to, že mě oslovil zase Jungkookie.
Udiveně jsem si šel svým směrem. Jak může mít tak rychlé výkyvy nálad?
"Ahoj Jungkookie," k mým uším dolehl povědomý hlas.
"Ahoj Hoseoku..." usmál jsem se na svého kamaráda. Společně jsme šli ještě do pekárny, kde si Hoseok chtěl koupit svačinu. Počkal jsem před ní a ne zas tak daleko naproti sobě jsem uviděl Jimina. Chtěl jsem protočit oči, ale když se začal smát téměř přes celou zastávku, byl jsem jak v transu. Normálně bych asi v hlavě nadával na to, jak moc je hlučný a ztrapňuje se. Jenže jeho smích byl tak andělský, moje mysl se nedokázala vzpamatovat ani když došel zpátky Hoseok.
"Hej jsi v pohodě?" mával mi dlaní před obličejem. Několikrát jsem zamrkal. V uších mi však stále zněl jeho nádherný smích. Hoseok mi podal do ruky moje oblíbené pitíčko. Jakoby věděl, že se potřebuji rozptýlit.
"J-jo, jsem...pojďme, než nám to ujede," rychle jsem se rozešel, abych se vyvaroval zbytečných otázek. Jenže Hoseok vždycky pozná všechno a na obličeji měl úšklebek, který mluvil za vše. Ale vtom k nám přiběhl Taehyung. Ani mě nepozdravil a rovnou se vrhl Hoseokovi přímo do náruče. Oni dva se dali dohromady teprve nedávno. Trvalo to věčnost, než se konečně odvážili a vyznali si své city k sobě. A proto se občas chovali "až moc" jako pár. Co jsem pochopil, Taehyung to chce držet v tajnosti. Ale tohle vítání nebylo zrovna moc nenápadné.
"Tak strašně jsi mi chyběl," kňučel doslova Taehyung, jeho tvář si schovával v ohbí krku Seoka.
"I ty mně, bylo to nekonečný zlato," odpověděl mu Hoseok. Vypadalo to jako shledání po sto letech. Je pravda, že Taehyung dojíždí opravdu zdaleka, takže jediná možnost, kdy se mohou vidět je ve škole, protože Tae má přísné rodiče, který ho jen tak někam nepustí, což je asi jeden z důvodu, proč tají i vztah s Hoseokem.
Stál jsem vedle nich jako největší křen světa.
"Mohli byste prostě...přestat?" zamumlal jsem a cucl si trochu svého pitíčka. Asi mě ani jeden z nich neslyšel, protože stále básnili o tom, jak moc to bylo hrozné a dávali si různé až nechutně sladké přezdívky.
Opřel jsem se o zeď. Potřebuju zase vypnout. Podíval jsem se před sebe a uviděl Jimina, který na mě koukal asi celou dobu. Když si všiml, že se na něho koukám, zářivě se usmál. Trochu jsem zčervenal a uhnul pohledem. Nechápu proč má na mě takový efekt. Po asi půl minutě můj neposlušný zrak zase zamířil k Jiminovi. Tentokrát už na mě nekoukal. Trochu jsem si oddechl. Sledoval jsem ho, chvíli jen tak stál a koukal do mobilu. Potom zvedl svůj pohled. Asi někoho uviděl, protože se usmál. Hodně se usmál. Více než se mnou. Jiný úsměv, hezčí, upřímnější. Takový, co umí zahřát u srdce. Když k němu přišel chlapec, co byl stejné výšky jako on a objal ho kolem ramen, píchla mě u srdce neznámá bolest. Musel jsem uhnout pohledem, když se na něj Jimin usmíval, jakoby snad spolu...spolu chodili. Byli u sebe moc blízko. Štvalo mě to. A nevím proč, nejspíš mě jednoduše celá existence Jimina štve!


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.