Just stay with me, okay? - 9. část

1. dubna 2016 v 13:37 | Natalii |  Just stay with me, okay?
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: NamJoon x YoonGi / ???
Žánr: Yaoi



YoonGi se ztrácel hluboko v Seoulu. Nevěděl, kde je. Nepoznával nic kolem sebe. Už se začalo stmívat. Musel bloudit už spoustu hodin. Cítil únavu v nohách. Batoh na zádech ho tížil čím dál víc. Všechny ulice, kterými prošel, se zdáli úplně stejné. Už v nich nepoznával rozdíl. Chlad ho čím dál více štípal po celém těle.
"Odkdy jsou jarní noci tak studené?" pomyslel si. Procházel parkem. Všechna světla se postupně rozsvítila. Park byl celý opuštěný, nebylo tam ani dušičky. Naprosté ticho a to YoonGimu vyhovovalo. Těžce si sedl na nejbližší lavičku. Batoh položil na svůj klín a v klidu seděl. Zavírali se mu oči, ale vždy zatřepal hlavou, aby se probral. Nechtěl usnout. Určitě by se ráno probral a batoh nikde. To jediné, co mu zbývalo, by mu určitě také někdo ukradl. Stejně jako NamJoona.
Přemýšlel nad všemi událostmi, co se v posledních dnech stali. Stále se mu nechtělo věřit, že se to děje. Chtěl, aby to byl jen zlý sen. Aby se probral v jejich posteli a vedle něj byl on a sladce spal. Na jeho prstu by byl prsten a svatba by byla za dveřmi. Jenže podle toho, jaká mu byla zima, to asi nebude sen. Ta by ho už dávno probrala. Slyšel kolem sebe jen cvrlikání hmyzu. Jak on hmyz nesnášel. Stále měl pocit, že po něm něco lechtavě leze.
Na chvíli usnul, ale po pěti minutách se znovu probral. A tak to probíhalo celou noc. Než se začalo svítat a park se plnil psy s jejich páníčky. YoonGi změnil polohu, aby snad dosáhl většího pohodlí na tvrdé lavičce. Zívl a mžoural okolo sebe. Doběhl k němu nějaký malý pejsek a začal si vyžadovat jeho pozornost. Chlapec se pousmál a pohladil ho po hlavě.
"Copak tu děláš, kluku?" zašeptal a pokračoval v hlazení. I když to byla přítomnost jen zvířete, cítil se lépe. Jakoby nebyl tolik osamělý.
"Fuj, no tak, pojď sem..." zavolal na něj kdosi a pes k němu poslušně docupital.
"Fuj?" zopakoval si sám pro sebe v hlavě. "Já jsem fuj?"
Možná, že si to vzal moc k srdci. Na tohle jsou psi naučení, ale i tak se ho to dotklo. Možná jen proto, že to asi bude pravda. Je přece špína bez domova. Je bezdomovcem. Neví na jak dlouho, ale k těmto lidem není nikdo milý. Nikdo tyhle lidi nevezme k sobě do práce. Nemají šanci se změnit k lepšímu. Jednou jsi na ulici a rovnou tam i zůstaneš. Jediná jeho možnost byla zavolat Yonggukovi. Ale nechtěl si zapínat mobil, jelikož by tam bylo určitě spoustu zpráv a hovorů od NamJoona. To by mu v téhle situaci moc nepomohlo. Kdo ví, jestli by neudělala nějaké čáry a podle mobilu YoonGiho nevystopoval. Ale to si možná až moc věří. Třeba se mu oddechlo. Třeba ... je rád, že se staršího konečně zbavil. Do očí se mu hrnuly slzy.
A přece jen..Yongguk měl pravdu a YoonGi prostě nerad přiznává prohru. To by bylo pro něj a jeho hrdost ještě horší. Určitě by na něj koukal skrze prsty. To prostě riskovat nebude.
Kolem něj procházelo čím dál více lidí. Někteří spěchali, někteří se jen tak kolem poflakovali. Neměl ani ponětí o dnu. Asi je čtvrtek? Možná…
Bylo mu nepříjemné, jak na něj někteří civí, proto se rozhodl ohlédnout se kolem něj. Svůj batoh si dal na záda. Zdál se být těžší a těžší. To mu tam dal někdo cihlu, když zrovna usnul?
Cítil se hladový a žíznivý. Kdyby jen nerval batoh oblečením a různými blbostmi a raději tam dal spoustu jídla, určitě by nelitoval. Ale v odpadcích se určitě hrabat nebude. Tam prostě neklesne. Alespoň doufá…


Procházel se ulicí. Zdálo se mu to jako celá věčnost, ale když se podíval na velké hodiny na jakési vysoké budově, zjistil, že je teprve dvanáct hodin dopoledne. Cítil se tak strašně špinavý. Nejraději by se ponořil pod horký proud vody a zapomněl na vše. Nemůže. Myšlenky ho čím dál více dožíraly. Jedna strana se chtěla vrátit k Joonovi, ta druhá mu však bránila. Cítil v sobě takový vztek. Všechny pocity se začínaly v něm hromadit. Pokud necítil vztek hned, teď v něm proudil jak nejvíc mohl. Vždy se považoval za klidného člověka, ale právě teď kopal do všeho, do čeho se kopnout dalo. Tím si zasloužil několik káravých pohledů a nadávek, ale nevnímal je. Jeho srdce pukalo, do očí se mu hrnuly slzy a měl chuť jít za NamJoonem a vymlátit z něj duši. I když by proti němu nic nezmohl, nevzdal by se. I kdyby jej to mělo zabít, chce Joonovi ublížit tak, jak ublížil jemu. Začínal být pěkné zoufalý.


Už se začínalo opět stmívat, nakonec to docela uběhlo. Celý zničený dopadl na tu samou lavičku. Park byl naštěstí opět vylidněný. Položil si batoh vedle sebe. Musel se zasmát nad jeho dnešním chováním. Byl takový zoufalec. Moc dobře věděl, že ve vnitru NamJoona stále miluje. A už je tak moc hladový, žíznivý, že kdyby věděl cestu zpět, asi by se vrátil. Jo, až tak bídně na tom je. Ale to od sebe očekával, a proto se snažil co nejvíce zabloudit. A to tak, aby tu cestu prostě nenašel. Tenhle úkol se mu skvěle povedlo splnit.
Nemohl už ani přemýšlet, byl příliš unavený. Pořádně sevřel svůj batoh a usínal. Během chvíle mu padla hlava a on už byl ve světě snů.

******

Kolik dní už je bez domova? Tři, čtyři? Možná víc…
Byl tak zničený, že se přistihl jak občas nahlédne do odpadkového koše. A nebude lhát. Když uviděl, že nějaký muž vyhazuje nakousnutý hamburger s nedopitou colou z Mc'Donalds, vrhl se po tom. A tak aspoň na chvíli ukojil svůj hlad a žízeň. Lidé hrozně plýtvají. To mu tahle životní lekce dala. Ale úplně zbytečně. Protože on takhle nejspíš dopadne do konce života. Nebude mít na to, aby mohl plýtvat. Sám sobě se hnusil. Až tak odporně dopadl?
Seděl na té lavičce a přemýšlel o svém životě. Co dělal špatně? Proč ho něco trestá? Opravdu si to zaslouží? A to si myslel, že si s NamJoonem sáhl na samotné dno. Směšné. To se měl ještě dobře. Tohle je to, do čeho nechce spadnout nikdo.

******

Další dny bez domova. Teď už mu nedělalo problém se občas prohrábnout v odpadcích. Ale jen když se nikdo nedíval. Opravdu nikdo.
Ale bylo čím dál více těžší se pohybovat. Za tu dobu, co je na ulici, se ještě pořádně nevyspal. Byl slabší a slabší. Jeho malé tělíčko to nemohlo vydržet. Cítil, že má málo vody. Bylo poledne. Jarní sluníčko celkem hodně pálilo. To YoonGiho ještě více vyčerpávalo. Jakoby všechnu tu zbyvající sílu z něj ještě vysávalo.
Seděl tam nehybně, avšak někdo si k němu přisedl. Podivil se a byl zvědavý. Kdo by si sedal k bezdomovci, když je tu kolem spoustu volných laviček? Ovšem pohnout se nemohl.
"Ahoj," ozval se hlubší hlas. YoonGi to ignoroval. Beztak nějaký puberťák, co si z něj chce jen udělat srandu.
"Hej, žiješ?" ozval se znovu. Začal mávat chlapci před očima, což už Gi zaregistroval a otevřel oči. Podíval se zvědavě jeho směrem.
"Ah, už jsem myslel, že jsi mrtvý," usmál se smutně.
"Já jsem Taehyung."
Podával YoonGimu ruku, ale ten mu tohle gesto neopětoval. Ale divil se, že se ho odvážil dotknout. On sám by se sebe štítil a vyhýbal se obloukem. Neměl chuť se s někým mluvit, navíc zápach z jeho úst by ho mohl zabít.
"Hm...copak tu děláš?" optal se. Opět mu neodpověděl, ale už se narovnal tak, aby si toho Taehyunga mohl prohlédnout. Byl celkem pěkný. Tmavé vlasy, nádherné oči a pěkné, plné rty.
"Ty moc nenamluvíš, viď?" opět se usmál, "Mohu tě aspoň pozvat na šálek čaje a nějaké jídlo?"
YoonGi váhal, ale byl tak moc hladový, že prostě jen přikývl.
"Dobře," zasmál se opět. Vypadal tak vesele a šťastně. Tak jak si YoonGi vždy přál vypadat. Zvedl se a YoonGi ho následoval.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.