Just stay with me, okay? - 4. část

1. dubna 2016 v 13:31 | Natalii |  Just stay with me, okay?
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: NamJoon x YoonGi / ???
Žánr: Yaoi






Probouzel se. Přes jeho úplně nahé tělo cítil jemnou, slabou přikrývku. Pomalu se otočil na pravou stranu a uviděl obličej NamJoona. Pousmál se. Hnědovlasý chlapec sladce oddechoval. YoonGi přejel přes jeho spodní ret svým drobným palcem, což mladšího probralo a několikrát zamrkal.
"YoonGi," vydechl po chvíli, když už se zorientoval. Věnovali si vzájemný úsměv. Oba dva byli nazí a vcelku stále vyčerpaní. Zažili noc plnou vášně. Takovou, o jaké si YoonGi mohl nechávat jen zdát. Cítil, že byl Joon jiný, než to bývalo poslední dobou. Vždy jen přišel, vzal si ho bez nějakých zbytečných otázek a on to všechno trpěl. Protože ho miloval.
Ale po téhle noci...to cítí jinak. Pomalu mu začíná znovu věřit. Opravdu se mladší chlapec snaží změnit? Hluboký pohled, který YoonGimu věnoval, mu přímo vnucoval to, aby věřil v změnu.
"Sakra," vracel se zpět do reality blonďák. Musel do práce a kdo ví kolik bylo? Sedl si a porozhlédl se. Hodiny ukazovaly sedm ráno. Vlastně nezaspal, bylo to víceméně tak akorát.
"Copak?" sedl si i NamJoon a pohladil staršího po nahém rameni.
"Musím do práce..." odpověděl trochu posmutněle. Nechtělo se mu. Chtěl být celý den s ním. Se svou láskou.
"Nemusíš."
"Musím," odvrátil svůj pohled k němu. Joon ho propaloval svýma tmavýma očima.
"Můžeš dát výpověď..." zaskočil ho po chvíli.
"To nemyslíš vážně," reagoval drsnějším hlasem starší.
"Myslím, YoonGi...opravdu...nepotřebuješ to. Zbytečně dřeš..." přitiskl ho k sobě najednou. YoonGi ucítil jeho zběsile bušící srdce v hrudi, které napovídalo tomu, že to asi myslí vážně.
"Nemůžu to udělat..."
"Prosím, chci s tebou být celé dny, chci ti vše vynahradit..."
To staršího zaskočilo. Není tohle vše jen sen?
"Dobře… ale zajdu tam," odlepil se od něj.
"Vážně?" NamJoonovi se rozšířil úsměv, "pojď ke mně..."
Nečekal na žádnou reakci a hned si k sobě YoonGiho znovu přitiskl a lehl si s ním. Nechal ho ležet na své hrudi a poslouchal, jak sladce dýchá. A po chvíli usnul. YoonGi si toho všiml a vycítil příležitost. Nemyslel to nijak zle, chtěl aby si druhý odpočinul, zatím co on se nenápadně vypaří do kavárny. Opatrně se vymanil z jeho sevření. Potichu se vyplížil a zavřel za sebou dveře. V koupelně si dopřál rychlou sprchu, včetně základní hygieny. A pak došlo na to. Jak efektivně zamaskovat ten monokl? Kdyby to viděl vedoucí...agh, nejspíš by ho už nepustil zpět domů.
Sykal bolestí při každém dotyku prstu s krémem. Jeho dílo nebylo dokonalé, to asi nikdy nebude, a tak se rozhodl to doplnit tmavými slunečními brýlemi. V tom vycítil někoho pohled. V zrcadle uviděl NamJoona nenápadně koukající z přivřených dveří. V očích se mu leskly slzy.
"Běž spát," otočil se a polohlasem pronesl směrem k němu ustaraným tónem.
"Je mi to líto..." zamumlal NamJoon a YoonGi věřil, že uviděl stékající slzu. V tom se mladší odvrátil a ozývaly se kroky dolů po schodech. Chlapec v koupelně si povzdechl… Neměl by mu odpouštět tak rychle… Co když ho znovu zklame? Co když se něco stane…? Co když...ho opustí? On bude na mizině, nebude mít práci...nemá ani jednoho přítele, nemá kam jít. Svou rodinu zavrhl, ani neví, kde bydlí. Nemá žádné kontakty. Nemá nic. Jediné, co je jisté, že má, je závislost na něm. Na NamJoonovi.
Neslyšně se dostal do ložnice a navlékl se do čistého oblečení. Obyčejné bíle triko a světle modré džíny. V tomhle se cítil nejlépe. Seskákal schody dolů a ucítil sladkou vůni. Šel rovnou tam, kam ho vůně vábila a uviděl NamJoona u plotny. Jen v tmavých teplácích. Jeho mužné záda byly odhalená.
"Mmm, voní to skvěle...palačinky? Kdys to sakra stihl?" podivil se YoonGi. Odpovědí mu byl polichocený úsměv.
"Dáš si?" zeptal se po chvíli, kdy starší jen přihlížel na jeho precizní práci s palačinkami na pánvi.
"Ne...dám si až dojdu. Už půjdu, chci to mít za sebou," odpověděl mu upřímně.
"Mmm...dobře," dodal smutně NamJoon, ale pousmál se.
"Tak zatím." Už se odvracel, ale zachytila ho dlaň.
"Žádné rozloučení?" smutně mu koukal do očí mladší.
"Ehh..."
Ale než stačil YoonGi cokoliv udělat, na jeho rty se přisál druhý. Byl to takový jemný polibek. Jako když se manželka loučí s manželem, který jde do práce. Aspoň tak to YoonGi cítil. Zrudl a s drobným úsměvem na tváři se vytratil ke dveřím chodby.
"Tak ahoj," zakřičel ještě, ale na odpověď nečekal. Bylo to tolik něžnosti a slasti po dlouhé době a on to jaksi nezvládal. Jeho emoce byly jak šílené.
Obul se do červených Converse a na rychlo vyhrabal sluneční brýle, které by aspoň trochu mohly krýt ten hnusný flek u oka. Naposled se prohlédl, než vyrazil do víru města v ranní hodiny.

******

Otevřel již odemčené dveře jen pro personál ze zadní strany kavárny. Hned se mu dostalo pár zvědavých pohledů. Včetně jeho pohledu.
"Ah, tak si dorazil, už jsem se lekl, že nedojdeš," spustil k němu nadřízený s úsměvem.
"Já vlastně… jsem přišel kvůli něčemu jinému," řekl se sklopeným pohledem YoonGi, čímž na sebe přitáhl ještě více pozornosti. Neuteklo mu ani to, že pár z bystrých si všimlo toho, co se snažil skrýt pod brýlemi.
"Ah jasně, pojďme ke mně do kanceláře."
YoonGi tam ještě nikdy nebyl. Skoro nevěděl, že něco takového existuje. Vešli do malé místnosti, kde byl jen stůl a u něj dvě židle naproti sobě. Beze slov si sedli.
"Tak tedy?" začal zvídavě ten naproti němu.
"Ehm, já … dávám výpověď..." odmlčel se a ucítil docela překvapený pohled.
"Ty? Zrovna ty? Co tě donutilo k něčemu takovému? Jsi typický workoholik..."
"Já jen...je toho teď hodně..."
"Myslíš ten monokl u oka?"
YoonGiho zarazil ten tón hlasu, tak drsný.
"Nechápu o čem mluvíš..." pokoušel se z toho nějak vymotat, ale věděl, že je to marné. V tom ucítil, jak jeho brýle sundal. Sklopil svůj pohled k zemi, snad aby to zakryl.
"Udělal to on?" znechuceně vyprskl nadřízený.
"Není to tak, jak to vypadá..."
"Tak udělal to on nebo ne?!"
"Jo..."
Nastala chvíle ticha.
"Proč dáváš výpověď? Nakecal ti snad něco?" začal už klidněji ten naproti němu.
"Já..." YoonGi se snažil rychle vymyslet výmluvu. Nervózně těkal pohledem po místnosti.
"Takže jo… ach YoonGi… kdy přestaneš být tak naivní? Je to hajzl. Hajzl, co ti ubližuje. Zmlátil tě, nechci vidět tvé tělo, prostě..." odmlčel se po chvíli.
"Tak to není. Já...mu věřím, že se změní. Slíbil to, opravdu Yongguku..." usmál se YoonGi se slzami v očích a snad poprvé se střetly jejich pohledy.
"Slíbil tolik věcí, YoonGi, tolik věcí!" rozkřičel se znovu Yongguk. Ale poté se nadechl a snažil se znovu zklidnit.
"Jednej, jak myslíš YoonGi…budu ti tady držet místo..."
Oslovený se na něj jen vděčně podíval a zvedl se. Více by to tam už nevydržel. Nasadil si své brýle a dal se k odchodu.
"Jen ještě..." uslyšel za sebou, když stiskl kliku,"kdyby něco, víš, kde mě hledat. Jsem tu pro tebe."
"Děkuju," poděkoval zcela neslyšně a odcházel pryč. Do očí se mu hrnuly slzy. Co když měl pravdu? Co když je to jen dočasné?
Snažil se ignorovat všechny zvídavé pohledy, teď už bývalých, kolegů. Určitě museli slyšet ten povyk z té kanceláře. Zdi tu jsou příliš slabé na to, aby udržely nějaké tajemství.
Když už ho konečně zašimral kyslík v nosu, oddechl si. Pomalým krokem se vydal domů. Užíraly ho všelijaké myšlenky. Co když opravdu je to vše jen nějaká blbá hra? Co když…
Zatřepal hlavou, aby snad vyhnal všechno zlé. Teď už určitě bude lépe. Věří tomu. I tak věděl, že ho hluboko v srdci něco tíží.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.