Just stay with me, okay? - 22. část

5. dubna 2016 v 17:44 | Natalii |  Just stay with me, okay?
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: NamJoon x YoonGi / HoSeok x YoonGi
Žánr: Yaoi




YoonGi seděl v kavárně, naproti němu byl NamJoon. Panovalo nepříjemné, úzkostlivé ticho. Čekali na své objednávky. I když to bylo jen obyčejná káva, zdálo se, že to trvá celou věčnost, než ji vůbec připravili. Gi ten tlak nezvládl a omluvil se, že si musí odskočit.
Odešel na záchodk, kde se opřel o umyvadlo. Koukal na svůj odraz, sledoval jak se v jeho oku formuje slza. Zamrkal to a opláchl si obličej studenou vodou. Kapičky vody mu stékaly po tvářích.
"Zvládneš to..." zašeptal si sám pro sebe. Plácl se po tvářích. Po chvíli se vrátil na místo, zpět ke stolu NamJoonovi. Na stole už byly šálky kávy, ze kterých utíkala pára.
Sedl si na židli a upřel svůj zrak na hrnek. Joon si odkašlal, poté promluvil.
"YoonGi...proč jsi...utekl?" Byla to stupidní otázka. To mladší věděl. Ale prostě...nějak musel začít. YoonGi se jen ironicky uchechtnul.
"Proč asi? Možná proto, že čekáš děcko s nějakou ženskou, kterou sotva znáš a kdo ví, jestli je to jediný děcko, co je tvoje."
"Jak můžeš říct, že je moje? Víš o tom, že já určitě nebyl jedinej?"
"Jo a čí to teda je, hm?"
NamJoon se odmlčel.
"Jak jsem si myslel. Je to tvoje," povzdechl si YoonGi. Proč vůbec doufal v to, že by se mohlo stát něco dobrého? Alespoň kdyby se vyvrátilo tohle.
"YoonGi...je to prostě…nebudu ti lhát. Myslím si, že je to prostě...nějak na mě ušitý. Chce se dostat jen do mé peněženky a prostě...věřím tomu, že to prostě moje není. Ale slíbil jsem si, že-"
"Mě tvé konspirace opravdu nezajímají. Jen prostě…někdy v týdnu si dojdu...sbalit zbytek věcí. To je vše, co ti mohu říct."
NamJoon si povzdechl. Nechtěl, aby to skončilo takhle, ale tušil, že jinak to dopadnout ani nemohlo. YoonGimu nejspíš zničil život a teď ho nenávidí. Všechny city nejspíš byly již zapomenuty. Nemá to smysl.
Najednou se chlapec před ním zvedl a mířil si to k odchodu. Joon ho stihl chytit za zápěstí. Starší se otočil s tázavým pohledem. V očích se mu tvořily slzy. Chtěl už vypadnout.
"Jen...vždy budeš mít u mě dveře otevřené. Budu na tebe vždy čekat..."
YoonGi si odfrkl a vytrhl se mu. Ne, že by polovina jeho těla nekřičela, aby se okamžitě sbalil ze svého současného domu, skočil NamJoonovi do náruče, odešel s ním, žil spokojený život. Ale realita je až moc hořká, bolestivá a ta druhá polovina mu striktně zakazuje to, aby se vůbec někdy s Joonem ještě viděl. Nevěděl, co má dělat. Prostě jen bez dalších slov odešel, neohlížel se. V jeho citech byl zmatek. Bude to dlouhá doba, než se ze všeho vzpamatuje. Takže nepočítá, že by se někdy teď vypravil ke svému bývalému baráku, kde žil a znovu se setkal s Joonem, s jeho smutným obličejem, pokojem, kde spával a pomáhal svému příteli, když došel úplně namol.
Rychlým krokem se vydal do bytu. Po tvářích mu tekly slzy, avšak ignoroval je. Snažil se ignorovat vše kolem něj a uvnitř něj...divné pohledy od ostatních, jeho zlomené srdce, pomíchané emoce, které mu opět nedají spát na dlouhou dobu. Ale nešlo to...vše bylo až moc silné. A on byl slabý…

******

NamJoon už od pěti hodin odpoledne seděl u baru. SeokJin nemohl přijít, protože musel něco do práce, co nestihl a on potřeboval vypnout. Kde jinde by mohl vypnout než v baru, kde je plno alkoholu?
Ale pro jeho zklamání, ani to mu dnes nepomohlo. Přehrávalo se mu celé ráno v kavárně ať už chtěl nebo ne. Asi byl až příliš sebevědomý. Opravdu si myslel, že mu dá YoonGi šanci. Nebo aspoň mu řekne, že o tom bude přemýšlet. Nemohl čekat, že k němu přijde s otevřenou náručí a vše bude tak, jak má být. Avšak tohle bylo moc kruté, bolestivé na to, aby to bylo pravda.
Venku se stmívalo, bar se začal plnit. Ale Joon jen seděl, klopil do sebe pomalu panáky. V hlavě to moc necítil, přece jen je zvyklý na větší dávky. A taky byl dnes až příliš pomalý s pitím, čemuž se divil samotný barman.
Hudba začala být hlasitější, ale i přes to slyšel, že si někdo vedle něj přisedl. Neobtěžoval se zvednout hlavu a podívat se. Nezajímal ho momentálně nikdo, ani kdyby to byl SeokJin.
"Ahoj NamJoone..." ozvalo se vedle něj. Hlas nebyl až tak příliš povědomý, ale někde ho přece jen slyšel. Ze zvědavosti se otočil a uviděl chlapce s tmavými vlasy. Měl na tváři příjemný úsměv a pak to Joonovi došlo. Není to ten, kterého kdysi vedli domů? Jakže se jmenoval? Park Jimin?
"Ahoj...Jimine…?" znělo to spíš jako otázka, což druhý pochopil a přikývl.
"Copak tu děláš, hyung?" začal a hned na to si objednával od barmana pití.
"Zabíjím čas...a ty? Nejsi ještě mladej na takový pití?" Na to se Jimin jen pousmál svým blýskavým úsměvem a zakroutil hlavou.
"To je fuk, potřebuji vypnout..." zamumlal. Vypadalo to, že je tu ze stejného důvodu jako NamJoon., kterého popadla trocha zvědavosti. Chtěl vědět, co se děje, ale i tak nenaléhal. Moc se neznají, a tak je blbost se ptát.
Nastalo ticho, oba dva vypili své drinky.
"Mmm...tak pomohlo vůbec k něčemu to YoonGiho jméno?" optal se najednou Jimin se seriózním hlasem. Nakonec tu není NamJoon jediný zvědavý.
"Vlastně...vlastně ani ne..." povzdechl si. Min mu věnoval chápavý pohled a smutný úsměv.
Čas dále plynul, alkohol v nich mizel a oni dva navázali docela příjemnou konverzaci. Vlastně si asi ani polovinu pamatovat nebudou, protože už oba dva cítili, že dosáhli svého limitu. Ale ne zas tolik,aby nemohli chodit.
"Ah Jiminnie, co mám dělat..." povzdechl si NamJoon a opřel si hlavu o jeho rameno.
"Já nevím, co mám dělat já. Jsem zamilovanej do debila, co je zamilovanej do toho tvého YoonGiho..." řekl Jimin a škytl.
"Takže ty miluješ HoSeoka?" zvedl Joon svůj pohled k němu a ucukly mu koutky do úsměvu.
"Já vím, že jsem debil, NamJoone..." řekl Jimin a hlavu si položil na barový pult.
"Ne nejsi Jiminnie..." utěšoval ho druhý a hladil ho po zádech.
"Hej hyung...pojďme si užít..."
"Cože?" chtěl se ujistit Joon, jestli dobře slyšel.
"Slyšel jsi mě. Chci zapomenout..." zamumlal do rukávu své mikiny Jimin.
"To že se se mnou vyspíš ti nepomůže zapomenout… víš?"
"To je fuk...chci tě..."
"Jsi opilý Jimine..." vracel se ke svému rozumu NamJoon.
"A co jako?" zvedl svůj pohled k němu. Tváře měl načervenalé, jeho růžové, plné rty měl pootevřené. V očích se blýskalo něco jako chtíč. A NamJoon bude lhát, pokud by řekl, že pro něj chlapec nebyl přitažlivý.
"N-nemůžeme..." zašeptal.
"Právě že můžeme..."
A než by stačil Joon odporovat, ucítil ty hebké rty na těch svých. Byl to jemný polibek, ale i tak tam šla cítit ta potřeba. Potřeba Jimina. Žádná láska, nic takového. Prostě jen Jimin a jeho nadržené hormony, které si žádaly, aby starší zakročil.
NamJoon si už dlouho neužil, naposled ještě s YoonGim. Což byla sakra dlouhá doba. Alkohol udělal své, probudil tu stejnou potřebu, co měl chlapec. Odpojili se od sebe.
"No...pokud se to nikdo nedozví, nikomu to neublíží, huh?"


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.