Just stay with me, okay? - 19. část

4. dubna 2016 v 23:23 | Natalii |  Just stay with me, okay?
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: NamJoon x YoonGi / HoSeok x YoonGi
Žánr: Yaoi




NamJoon seděl v čekárně nemocnice. Opět měla HyeRin zpoždění. Už ani nepočítal jak dlouhé bylo. Hleděl do země nemocniční chodby a zhluboka vydechl. Lhal by, kdyby řekl, že se necítí nervózně. Stále tu byla šance, že to dítě je jeho. Nechtěl tomu věřit, ale nemůže nic usuzovat, dokud to nebude mít na papíře. Kdyby to dítě opravdu jeho nebylo, třeba by mohl zajít za YoonGim. Třeba by mu dal šanci, třeba by mu odpustil. Nečeká, že by se k němu hned vrátil, ale třeba časem ano. Doufal, že ho ještě stále miluje, že ten plamínek lásky ještě úplně nevyhasl a on má alespoň malou šanci. Během chvíle, co se topil v myšlenkách o YoonGim, konečně dorazila HyeRin. Beze slov vešli do ordinace, kde již na ně čekal doktor. Vše proběhlo bez problémů. Ale NamJoon si nemohl nevšimnout toho, jak doktor skenoval HyeRin očima. A taky toho, že ona mu na to odpovídá. Posílá mu svůdné pohledy, mrká na něj, až se Joonovi udělalo špatně. Teď už absolutně vyloučil, že to dítě je jeho.
"Takže, stavte se tak za deset dní, to už budou výsledky," ukončil to doktor. Oba dva jen přikývli a vydali se s rozloučením pryč z ordinace. NamJoon se ani neohlédl a odešel z nemocnice. Vypadá to, že to bude deset dní plných stresu. Nevěděl proč, ale již teď z toho měl špatný pocit.
Mezitím HyeRin sledovala Joona, než se ji vytratil z dohledu. Porozhlédla se a když zjistila, že nikdo na chodbě není, sama se pro sebe usmála. Rozepnula si svou bílou košili tak, aby ji dostatečně šlo vidět do výstřihu. Zaklepala na ordinační dveře a když se ozvalo "vstupte", se stydlivým, až nechutně nevinným úsměvem, vešla dovnitř.
"Pane doktore? Budu po vás ještě něco potřebovat..."

******

YoonGi věděl, že to už takhle dál nejde. Dřív nebo později HoSeok bude chtít svou splátku a on...on nemá nic. Nemá ji jak dát. Přemýšlel, jestli by mu to měl říct. Za tu krátkou dobu se z nich stali docela dobří přátelé. Možná by ho pochopil, možná by mu pomohl. Ale na to se moc bál. Třeba ho nemá ještě tak přečteného. Třeba by ho opravdu vyhodil a neptal se proč mu ty peníze nemůže dát. YoonGi se posadil na svou postel a zabořil svůj obličej do dlaní. Po tvářích mu začaly stékat slzy. Nevěděl, co má dělat. Utřel své slzy hřbetem ruky. Upravil se a červené oči svede na to, že právě vstal.
HoSeok byl ještě doma, právě sledoval televizi. Zbýval mu ještě nějaký čas, než začnou jeho odpolední hodiny ve škole. Jeho práce vlastně nebyla špatná, ale občas mu přišlo neférové, že měl nižší plat než ostatní zaměstnanci a to jen skrz to, že je tam nový.
"Kam jdeš YoonGi?" optal se se zvědavostí v hlase, když kolem něj prošel blonďatý chlapec směrem chodby.
"Musím si něco vyřídit..." Zamumlal a odešel pryč. Seoka zachvátila zvědavost. Věděl, že by neměl, ale i tak se obul a rozhodl se, že bude chlapce sledovat. Vyšel ven z bytu, potichu našlapoval po schodech, aby nikdo nic nezjistil. Uslyšel hlasité zaklapnutí vchodových dveří. Trochu zrychlil, aby mu Gi neutekl, protože se zdálo, že má naspěch.
Naštěstí ho po chvíli dohnal a jako nějaký tajný agent se plížil hned za ním. Nejspíš si ho nevšiml. Chvílemi YoonGi vypadal, že sám neví kam jde, ale po asi patnácti minutách rychlé chůze dorazili před útulnou kavárnu. Starší chlapec se najednou zastavil. HoSeok zazmatkoval a rychle se schoval za roh nějaké budovy. YoonGi se rozhlédl a podíval se za sebe. Cítil se zvláštně...jakoby ho někdo sledoval. V hloubi srdce si přál, aby to byl NamJoon. Ale nikdo kolem něj nebyl, takže se mu to jen zdálo a jeho instinkt zklamal.
"Tak jo, výdech nádech, jdeme…" zašeptal si pro sebe. Obešel to k zadnímu vchodu pro zaměstnance. Úplně zapomněl, že by tudy už neměl chodit.
A jako by to byla náhoda a někdo tomu tak chtěl, hned u popelnic stála povědomá postava a zrovna vyhazovala odpadky.
"Yongguku?" pípl potichu YoonGi. Ale dotyčný to slyšel a otočil se. Zářivě se usmál, když spatřil blonďatého chlapce jak nervózně kouká do země.
"Ahoj YoonGi..." usmál se a pomalu k chlapci přistoupil. Byl rád, že ho vidí. Lehce ho objal se zářivým úsměvem na rtech a se zavřenýma očima.
"Už mě pusť..." S úsměvem řekl Gi.
"Okay, okay...chceš jít dovnitř?" Byl tak natěšený, že chlapce znovu vidí. Blonďatý chlapec jen přikývl, na rtech stále malý úsměv. Vzal ho za bok a vedl ho dovnitř, do své kanceláře.
Celé to sledoval HoSeok zpoza rohu. V očích měl zklamání, v sobě cítil hořký pocit žárlivosti. I když nevěděl, kdo to byl, stále tu byla ta možnost, že je to bývalý nebo třeba již současný přítel YoonGiho. Pomalu se odebral pryč, stejně mu nezbývalo moc času, než se bude muset dostavit do práce. Do kapes kalhot schoval své ruce, v obličeji bez života šel směrem ke konzervatoři, kde pracoval.


"Takže zítra na sedmou?" optal se Gi ještě jednou, než odešel ze známé kavárny. Yongguk mu jen radostně přikývl. Byl tak rád, že chlapce znovu vidí. I když YoonGi trochu pohubl a v obličeji se mu skrývá snad ještě větší smutek než obvykle, bylo dobře, že se znovu budou moct vídat každý den. Alespoň si na něj dá pozor. Ne, že by neměl starostí dost...ale i tak v jeho srdci měl YoonGi své místo.
Zbývalo mu ještě pár hodin, než jeho práce končila. Nakonec to uběhlo rychleji, než by si myslel. Převlékl se do civilu a sbalil si své věci. Odcházel jako poslední ze všech zaměstnaných. Nikdy nikomu nevěřil tolik, jako YoonGimu. Jedině jemu svěřil klíče od kavárny, nikomu jinému. A proto končil tak pozdě každý den.
"Gukie..." ozvalo se za ním polohlasem. Kvůli tónu hlasu mu přejel mráz po zádech. Usmál se sám pro sebe.
"Himchan..." Otočil se na chlapce, který byl opřený o studenou zeď v tmavé uličce. Věnovali si vzájemné, stydlivé úsměvy. Není to zas tak dlouho, co se stalo to, že se právě oni dva do sebe zamilovali. I tak ho nikdy mladší nezklamal a vždy tu v tuhle hodinu čekal. Políbili se jemně na přivítanou a poté se ruka v ruce vydali směrem k Yonggukovi domů.
"Jsi v pohodě?" optal se Himchan po chvíli. Obvykle spolu mluví o jejich dnu, ale dnes se zdálo, že jeho přítel je hluboko ve svých myšlenkách.
"Eh? Jo jasně..." usmál se na chlapce a ani nevěděl, na co odpovídá.
"Něco je špatně..." konstatoval Himchan, kterému tahle odpověď nestačila.
"Opravdu není..."
"Řekneš mi to..." nechal se slyšet mladší a pokračovali dál v cestě.
Dorazili do teplého bytu, pomalu si odložili své kabáty a zuli se. Yongguk spokojeně vydechl hned jakmile se rozvalil na pohovce.
"Můžeš mi to teda říct?" naléhal Chan a sedl si vedle hlavy svého přítele. Guk se mu podíval do očí, jeho tvář trochu povadla, naplnila se starostmi.
"Je to jen…" položil si hlavu na jeho stehno a pokračoval, "dnes za mnou byl YoonGi."
"Opravdu?" Himchan by lhal, kdyby řekl, že alespoň trochu nežárlí. Přece jen se o tom neznámém chlapci mluví docela často. Yongguk kývl na odpověď.
"Přišel, že chce svou práci zpět. Není to tak špatné, přece jen budu moct chodit dřív domů z práce. Ale dělám si starosti..."
Mladší nadzvedl své obočí ve zvědavosti a trochu našpulil rtíky.
"Bylo mi blbé se zeptat na NamJoona. Ale jak to tak vypadá, nejspíš už spolu nejsou. Nebo se prostě něco muselo stát, co ho donutilo jít do práce. Nemyslím si, že by mi o tom řekl...ale...já se prostě jen bojím. Opravdu je pro mě důležitý..." odmlčel se a zhluboka vydechl. Zavřel oči skrz slabou bolest hlavy. Nejspíš ho začala bolest skrze všechny ty myšlenky po celý den.
"Gukie, neměl by ses nad tím trápit. Pokud bude chtít, začne o tom s tebou mluvit sám. Neboj, kdo by se zrovna tobě nesvěřil..." Jemně zčervenal.
Byla chvíle ticha. Himchan stále viděl povadlý obličej svého přítele. Začal ho jemně vískat ve vlasech.
"Pojďme spát..." zašeptal po chvíli.
"Počkej, ty tu přespíš?" optal se se zvědavostí v hlase Yongguk. Zvedl se a pohlédl s nadšeným úsměvem chlapcovi do tváře.
"Jo..." pípl jen, "zítra nemusím do práce."
"Oh! To je skvělé!" Vypadalo to, jakoby starší na všechny jeho dosavadní problémy zapomněl. Nestávalo se často, že se probouzel vedle toho, koho miluje. Byla to významná událost. A to Himchan věděl. A bez přemýšlení tohle plácl. Jen prostě bude muset ráno zavolat šéfovi do práce a nasimulovat nějakou vážnou nemoc.
Ruka v ruce odešli do Yonggukovi ložnice. Vysvlékli se jen do trika a spodního prádla. Himchan trochu zčervenal. Stále si nezvykl na ten pohled, co se mu naskytl. Jejich vztah byl stále tak nevinný, až by si občas přál, že sebere všechnu odvahu a konečně je posune dál. Ne, že by byl nedočkavý...jen prostě...vždyť je Gukie tak moc přitažlivý!
Lehli si vedle sebe, obličeji k sobě. Starší zavřel oči a pomalu upadal do říše snů. Zatímco Chan usilovně přemýšlel o svém kroku. Hlasitě polkl, nabral spoustu vzduchu.
"Yongguku? Spíš už…?" zašeptal.
Žádná odpověď, což naznačilo to, že druhý již spí. Himchan si povzdechl a snažil se sám usnout, ale nedařilo se mu to. Nedokázal se zbavit těch hříšných myšlenek o chlapci vedle něj. Ale nakonec mu stejně nezbývalo nic jiného, než se je pokusit zahnat a usnout.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.