Just stay with me, okay? - 12. část

4. dubna 2016 v 23:01 | Natalii |  Just stay with me, okay?
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: NamJoon x YoonGi / HoSeok x YoonGi
Žánr: Yaoi




Idiot, idiot, idiot. Tohle si stále YoonGi opakoval během večerní sprchy. HoSeok stále nedorazil domů z práce, a tak polohlasem na sebe nadával. Nenáviděl se, byl jen někdo, kdo nikdy nezapadne do tohohle světa. Ví to. Celou dobu to ví. Ale když byl s NamJoonem, myslel si, že našel místo. Místo, kam patří. Avšak mýlil se.
Nebylo by prostě jednodušší to vše vzdát? Vzdát se života…
Musel se sám nad sebou zasmát. Jaká ironie to je? Ještě před týdnem děkoval Taehyungovi za záchranu života a teď by nejraději vše zahodil. Byl tak zoufalý. Spustil se mu pláč, hlasitě vzlykal, že ani voda dopadající na chladné kachličky to nepřehlušila.
"YoonGi, jsem doma!" vykřikl HoSeok hned, co zavřel dveře od domu. Byl trochu nervózní. Nechápal, co ho na něm uvádí do rozpaků. Ale neřešil to. Byl to příjemný pocit, když věděl, že je v jeho bytě někdo další, a tak se on nevracel do úplně prázdného, samotou sálajícího, bytu.
Rozsvítil si v kuchyni a uslyšel tekoucí vodu z koupelny.
"Ah, sprchuje se," pousmál se a ihned se mu do mysli vkradla myšlenka YoonGiho, kterému po celém těle stékají kapičky horké vody.
"Znáš ho jen pár dní panebože!" okřikl se v hlavě a pokusil se své fantazie krotit. Nepřišlo mu to fér vůči YoonGimu i když HoSeokovi určitě do hlavy nemůže vidět. A nebo jo? Kdo ví, znají se jen pár dní.
Sedl si k televizi. Rozhodl se počkat, než druhý vyleze z koupelny. Hned vedle něj byli dveře od koupelny, takže se mu YoonGi nemůže nijak vyhnout.
V televizi hrál nějaký sitcom, a tak se HoSeok neubránil občasnému smíchu. V tom ho něco vyrušilo. Divný zvuk vycházející z koupelny. Chlapec na sedačce se to snažil ignorovat. Možná se mu jen něco zdálo. Odkašlal si a dál se soustředil na hrající seriál. Ale ozvalo se to znovu a ve větší hlasitosti. Nedalo mu to. Ztlumil televizi na minimum a poslouchal. Ví, že je celkem divné a úchylné poslouchat někoho ve sprše. Tam by měl mít dotyčný právě nejvíce soukromí. Ale zdálo se mu to podezřelé. Co když se jeho spolubydlícímu něco děje? Prostě to musel zjistit.
Ozvalo se to znovu. Tentokrát to dobře slyšel. Znělo to jako povzdech? Ale bylo to vysoké. Hned ho napadla myšlenka… že si YoonGi...jednoduše dělá dobře? Avšak okamžitě ji zase zahnal.
"Každej není takovej perverzák jako ty, HoSeoku!" okřikl se v duchu. Zvedl se z pohovky a šel blíž ke dveřím. Opravdu si připadal špatně, že tohle dělá. Znovu a znovu se to ozývalo a čím blíž byl, tím víc poznal to, že to není to, co si původně myslel. Byly to prostě vzlyky. Vzlyky plné bolesti, smutku a žalu.
"Co teď?" řekl si sám pro sebe potichu. Měl by se zeptat jestli je v pořádku? Nebo ho nechat být? Pokud ho něco trápí, určitě se nesvěří někomu, koho sotva poznal, že? Ale i tak to zkusí.
Zaklepal hlasitě na dveře, aby ho druhý slyšel.
"YoonGi? Jsi v pořádku?" zakřičel. Žádná odezva. Jen hlasitá sprcha.
"J-jo...jsem," ozvalo se za chvilinku uplakaným hlasem. HoSeok nevěděl proč, ale píchlo ho u srdce. Absolutně nechápal své chování. Co se to děje?
Voda se zastavila. HoSeok zazmatkoval a hned si sedl křečovitě na pohovku. Po chvíli vyšel YoonGi. Druhý si ho prohlédl. Z vlasů, přes které měl ručník, mu tekly kapičky vody. Na sobě měl tepláky s volným bílým trikem. Vypadal opravdu drobně. Když však uviděl jeho obličej, zkoprněl. Úplně rudé oči, nejspíš od pláču. Musel plakat celý den, co tu nebyl. Bledý obličej, který naznačoval, že mu není nejlépe. Měl by si jít lehnout.
"Jsi opravdu v pořádku?" optal se ještě jednou sedíc na pohovce.
"J-jasně...probereme to splácení? Pak si chci jít lehnout..." odpověděl mrzutě. Je pravda, že i když spolu bydlí už skoro týden, neměli čas tohle probrat. Domluvili se už pevně na dnešku, aby se o tom konečně pobavili. HoSeok neměl čas. Nebo měl, ale chodil domů z práce tak unavený, že prostě neměl sílu jen otevírat ústa. Dnes však nebyl tak rušný den, a tak pro jeho štěstí měl nějakou energii.
"Dobře, pojďme ke stolu."
Rozešli se společně.
"Hmm… tak…" začal HoSeok, když si sedli naproti sobě. Začal povídat věci, které však YoonGi moc nepobíral. Cítil se unaveně, slabě. Vždy jen přikývl. Zaslechl i cenu, kterou by měl splácet. Možná, že to není tak náročné, pokud si sežene práci.
Kouknul se po Seokovi naproti, prohlédl si jeho obličej. Jeho hnědé oči ho hypnotizovaly. Odvrátil svůj pohled na jeho rty hýbajíc se v rytmu slov, co říkal. Ale ty neslyšel, ani je nedokázal rozeznat.
"Hej? Posloucháš mě vůbec?" zeptal se YoonGiho s pobaveným tónem hlasu. Vypadal opravdu roztomile, když byl mimo.
"Promiň, cítím se opravdu unaveně," zatřepal hlavou a koukl zpět na HoSeoka, který ho sledoval se starostmi ve tváři.
"Nedívej se tak, opravdu mi nic není," zasmál se YoonGi.
"Tak to shrnu, než mi tady usneš. Stačí když mi první splátku dáš na začátku příštího měsíce, pokud bude nějaký problém, můžeš se o týden opozdit, ale to jen protentokrát, okay?"
"Jo jasně, rozumím..." odpověděl blonďák, než se zvedl a pokračoval do pokoje. HoSeok ho stále sledoval. Každou chvíli čekal, že se mu svalí na zem před očima. Měl strach.
"Opravdu ještě jednou děkuju, HoSeoku..." řekl, než zmizel za dveřmi svého nového pokoje. Oslovený se pro sebe usmál, cítil jak rudne. To, jak vyslovil jeho jméno. To, že mu vůbec poděkoval… Nezamilovává se snad?
Stejně by ho však zajímalo, co tenhle chlapec jménem Min YoonGi před ním skrývá. Jakou má minulost? Co ho trápí natolik, že tak zoufale plakal? Byl opravdu zvědavý. Vstal a do sklenice si nalil trochu vychlazeného, pomerančového džusu. "Bude to ještě zajímavé," pomyslel si.

******

Nemohl spát. Slyšel hodiny tikat na zdi. Ukazovaly už jednu hodinu ráno. A HoSeok stále nezamhouřil oči. Ještě štěstí, že zítra nemusí vstávat.
Byl tak strašně zvědavý, chtěl o YoonGim vědět víc. Stále nevěděl, co si má myslet. Dělal si všemožné představy od toho jak nejspíš žil jako dítě až do toho, jak se dostal sem, k němu do bytu. Žádná z jeho představ mu však nevyhovovala. A potom tu byla další otázka, ale tu už si kladl sám sobě.

"Od kdy jsem se sakra stal gayem?"

Nechápal to, vždy si byl jist, že ho přitahují dívky. Několik vztahů již měl. Ale možná proto žádný nevydržel? Nikdy prostě nenašel to, co chce u žádné z holek, s kterými byl. Takže byl odjakživa na stejné pohlaví?
"Agh, nechápu se..." chytil se za hlavu a převaloval se z jedné strany postele na druhou.
"Okay, měl bych jít spát..." uklidňoval se. Už zavíral oči. Nechával se obklopovat příjemným tichem. Z okna mu do pokoje vanul čerstvý, jarní vzduch noci. Když v tom se ozval zvuk. Z vedlejšího pokoje. Opět ten, co slyšel z koupelny. Otevřel vystrašeně oči. Odjakživa byl strašpytel. A to, že Jimin ho neustále nutil k tomu, aby se společně koukli na nějaké horory, mu nepřidávalo. Oba dva pak byli jen vystrašení a tiskli se k sobě co nejtěsněji. "Už tohle zní přitepleně," řekl si se zjištěným, když na to tak vzpomínal.
Ale vzlyk se ozval znovu. Bylo mu jasné, že je to YoonGi ze svého pokoje. Stěny jsou tu tenké, a tak tu jde slyšet každé vrznutí postele. A to doslova. Nabral odvahu a stoupl si ke stěně, která ty dva oddělovala. Chvíli naslouchal. Bylo to jasné… YoonGi plakal. HoSeoka bolelo srdce. Nebylo mu příjemné tohle poslouchat. Co by měl udělat? Byl tak zvědavý a zároveň chtěl toho roztomilého blondýna utišit. Přes to chtěl respektovat jeho soukromí. Ale upřímně? Kdo by mohl spát při takovém hluku? No to asi přehání, ale i tak se rozhodl, že se potichu vkrade k pokoji YoonGiho.
Docupital k jeho dveřím a přitiskl k nim ucho, aby se ujistil, že vzlyky opravdu jdou od jeho pokoje. Kdyby náhodou ne, nechtěl by ho vyrušit z klidného spánku. Když se vzlyky ozvaly znovu, zhluboka se nadechl a jemně zaklepal na dveře. Ticho. Žádná reakce.
"YoonGi? Jsi v pořádku?"
Žádná odpověď. Nejspíš nechtěl komunikovat, ale HoSeok si byl jistý, že nespí. Ví, že se snaží zadržet i dech, jen aby nepoznal, že je vzhůru.
"YoonGi? Jdu dovnitř, ano?"
Už stiskl kliku, avšak čekal několik sekund, pokud by druhý protestoval. Když stále žádná reakce nebyla, ani souhlas, ani nesouhlas, pomalu otevřel dveře. Srdce mu bušilo jako zblázněné. Sám nevěděl, co bude dělat, až vejde dovnitř. Prostě bez přemýšlení šel dál a blížil se k posteli blondýna. V pokoji byla černočerná tma a jediné, co svítilo do pokoje, byl měsíc právě v úplňku. I jeho svit však brzdily záclony u oken. Zorientoval se v tmě a uviděl, že YoonGi má obličej zabořený v polštáři. Jeho tělo bezvládně leželo na posteli. Nebyl ani zakrytý. Zas takové teplo tu nebylo, aby mohl být jen tak ve spodním prádle. Skoro to vypadalo, že je mrtvý.
HoSeok si sedl na kraj postele. Se starostmi vtisknutými do obličeje sledoval chlapce. Stále nijak nereagoval. Proto ho opatrně pohladil po zádech.
"Co tu děláš?" zamumlal do polštáře YoonGi, že mu téměř nebylo rozumět.
"Slyšel jsem odsud zvuky, dělal jsem si starosti..."
"Běž pryč."
Nastala chvíle ticha. "Proč mě sakra bodlo u srdce?" zeptal se sám sebe HoSeok.
"Opravdu mám jít?"
"Jo."
"Já jen kdybys...kdybys potřeboval, můžeš se mi s čímkoliv svěřit, nejsi jen můj spolubydlící, ale i můj přítel."
"Jak tohle můžeš říct, když se známe sotva týden?" optal se Gi a už zvedl hlavu od polštáře, aby se mohl podívat na HoSeoka. Tváře měl stále mokré od slz.
"Nevím, prostě mám takový pocit, že budeme skvělý přátelé, víš?"
"Hm..."
"Tak já tedy půjdu, když mě tu nechceš," začal Seok. Zvedl se a chtěl jít ke dveřím, ale YoonGi ho chytil za zápěstí. Právě se cítil tak, že potřebuje u sebe teplo. Lidské teplo a to kohokoliv.
"Ne...zůstaň..." se zlomeným hlasem k němu promluvil po chvíli ticha. Druhý chlapec se jen pousmál a obešel postel, aby si sedl na volné místo vedle YoonGiho. Opřel se zády o zeď. Během několika minut, se k němu blonďák přisunul. HoSeok ho opatrně objal tak, že si druhý mohl položit hlavu na jeho ruku, a tak i udělal. Bylo ticho, ale to ani jednomu nevadilo. YoonGi pomalu usínal, necítil se tak sám. Jeho slzy už netekly v plném proudu. Jeho srdce již nemělo takové bolesti. Jen cítil teplo sálající z druhého těla. Zdá se to být už na klidnou noc.
"Proč mi sakra buší tak rychle srdce?" pošeptal si sám pro sebe HoSeok, když už věděl, že starší spí. Neměl v plánu dnes zamhouřit oči. Ať už jen proto, že mu to jeho splašené emoce nedovolí. Ale kdyby náhodou YoonGi něco potřeboval, musí tu být pro něj. Musí se o něj postarat v každém případě.
"A za tohle všechno stejně můžeš ty, Taehyungu. O tom si s tebou ještě promluvím."


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.