I'll try it - KookMon

1. dubna 2016 v 13:20 | Natalii |  Jednorázovky
Skupina: BTS (Bangtan Boys)
Pár: JungKook x NamJoon
Věnování: Kaspi





Chodil nervózně po celém baráku. Klepal se, stále mu byla zima i když byl ve svetru a teplých bačkůrkách. Občas se zastavil, sedl si třeba na pohovku, ale to ho zas nutilo klepat nohou o podlahu. A jeho maminka ho vždy vyhnala, že prý jen znervózňuje ostatní kolem sebe.
"Ještě deset minut…" zamumlal si pro sebe, když ještě tak nějak v klidu vydržel sedět u stolu v kuchyni.
"Jungkookie, zlatíčko, co se děje? Proč jsi tak vyklepaný? Jen kvůli tomu doučování?" zeptala se svého syna paní Jeon.
"Jen?" pomyslel si pro sebe a chtěl se hořce uchechtnout. To není žádné "jen". Kdyby jeho matka věděla, že ten co ho bude doučovat je vlastně zároveň jeho tajná láska, nejspíš by to chápala.
"Je to jen...to víš, bojím se, že to stejně nepochopím a pokazím i ten opravný test. Nechci vás zklamat…" Jungkook nemohl říct,že by to byla úplná lež. Stresoval se kvůli svým známkam a stále se stresuje. Jen když se dozvěděl, že ho bude doučovat on…nejprve ho zaplavila vlna štěstí, nadšení, ale jakmile se tento den blížil, tím více na sobě cítil nervozitu. A dnešek byl katastrofální. Skoro do sebe nenacpal ani kousel housky. Nakonec ho stejně mamka donutila sníst oběd. Myslel, že se to v jeho žaludku ani neudrží, ale ustál to.
Ten den před týdnem, kdy mu mamka oznámila, že sehnala někoho na doučování, byl otrávený. Nechtěl se učit navíc, chtěl více volného času na kreslení a jiné zábavnější věci. Když se ale dozvěděl ono jméno…oči se mu třpytily vzrušením. Jaké to štěstí, že kamarádka maminky má kamarádku, která se zná právě s matkou toho človíčka, co rok už tajně obdivuje. Jakoby nemohlo být nic lepšího. Ve škole si ho on nevšiml ještě nikdy i když se snažil…ale teď s dotyčným bude sám v pokoji. A neví jestli se udrží. Protože ty ďolíčky, rozcuch, co má vždy na sobě a rty žádající o polibek jsou…
V tom ho ze snění vyrušil zvonek. Srdce mu rychle bušilo, do tváří se mu hrnula krev. Zvedl se a beze slov odcupital ke dveřím. Byl tu dřív. A to Kookieho srdíčko trochu potěšilo.
Stiskl kliku, ale než otevřel, zhluboka se nadechl. Pomalinku otvíral, vyvalil se na něj chlad podzimu. Venku již byla trochu tma. Před ním stál samotný NamJoon. Tak moc zblízka byl ještě dokonalejší než z dálky. Takhle blízko si ho ještě neměl šanci prohlédnout.
"A-ahoj," vykoktal ze sebe po chvíli a poodstoupil, aby mohl druhý projít. Joon jen kývl. Vešel dovnitř, začal si zout boty. Kook ho sledoval a stále se mu nechtělo věřit, že opravdu v jeho baráku je on. NamJoon. Věděl, že se ještě nezbavil rudého zbarvení na tvářích, možná spíš ještě více červenal.
"Ah, ahoj NamJoone," pozdravila ho matka, která právě s časopisy a horkým čajem mířila do ložnice.
"Dobrý den paní Jeon..." pousmál se Joon, jeho hlas zněl uchraptěně, nejspíše skrz náhle studené počasí. JungKookova maminka si ho prohlížela s jemným úsměvem a stejně tak i svého syna. Úsměv se jí ještě více rozšířil.
"Budu v ložnici, kdyby něco, tak zaklepte," řekla, než úplně odešla.
Jungkook si oddechl, protože se už pod pohledem matky cítil nepříjemně.
"Pojď za mnou," špitl jen a vydal se po schodech nahoru. Byl tak rád, že mu rodiče dali prostor. S důvěrou ho nechali mít pokoj v patře, zatímco jejich ložnice byla v přízemí. A kdyby se náhodou něco dnes stalo - ne, že by o tom snil - alespoň nepůjde nic slyšet. Není žádný úchyl, jen sedmnáctiletý chlapec se splašenými hormony.
Mlčky si sedli ke stolu, JungKook rozsvítil lampičku, což bylo jediné jejich osvětlení v pokoji.
"Tak co teda nechápeš?" optal se po chvíli trapného ticha NamJoon. Nevěděl ani proč, ale už teď se cítil nepřirozeně nervózně. Nejspíš to bude tím, že nečekal chlapce jen o trochu mladšího a i přes svou mužnou stránku, je roztomilý. Dvě věci, které by si ani nedokázal představit pohromadě. Ale u JungKooka tohle fungovalo, což ho úplně odzbrojilo. Avšak nemůže dát nic najevo. Měl by prostě myslet na svou přítelkyni. Jo, to udělá. Nemůže se mu líbit nějaký puberťák. Jemu se přece líbí pěkně vytvarované, ženské tělo, dlouhé, hebké vlasy a…ještě JungKook, i když ho vidí poprvé v životě.
Projel si rukou své vlasy a podíval se na chlapce vedle něj. Právě se mu snažil vysvětlit, co vlastně přesně nechápe. Joon se však nemohl soustředit, sledoval Kookovi rty v pohybu. Neměl by to dělat, protože poté ani nebude vědět, co ho má vlastně doučit. Po chvíli odtrhl svůj pohled k sešitu na stole.
"Exponenciální rovnice? Ale no tak, to je lehké," skočil mu do řeči. Podíval se na JungKooka, který se na něj zářivě usmál.
Započal s vysvětlováním, snažil se jak nejvíc mohl. Tak trochu mu na tom záleželo. A raději nechce zjišťovat proč.
Vleklo se to pěkně pomalu a Kookie se nemohl soustředit na nic jiného, než na obličej Joona. Nedokázal se nabažit jeho každé křivky v obličeji. Oči měl na něm přímo přilepené.
"Vnímáš mě?" optal se NamJoon, když už mu propalující pohled byl nepříjemný. Nedostalo se mu žádné odpovědi.
"Kooku?" začal chlapci mávat rukou před obličejem. JungKook se probral, ale úplně skrz jiný důvod.
"K-Kooku?" zopakoval přezdívku, kterou mu starší dal.
"Mmm...jo, myslel jsem, že když jsi JungKook, tak to bude v pohodě to trochu zkrátit, ale pokud ti to vadí-"
"V pohodě," skočil mu do řeči zamumláním.
"Co?"
"V pohodě, hyung ..." řekl již hlasitěji JungKook. Sklopil hlavu v rozpacích. NamJoon se pousmál sám pro sebe. Koukl na hodiny na stěně, bylo celkem pozdě a on slíbil Sayu, že…ale kašlat na Sayu, něco v něm chce zůstat tady v teple, vedle JungKooka.
"Okay, dost laškování, jdeme se učit."
Mladší chlapec pod slovy Joona snad ještě víc zčervenal a pomalu kývl. Neodvážil se zvednout svůj pohled výš než nad sešit. Hlavně kvůli tomu, že byl přichycen při celkem děsivém hledění na NamJoona.
Snažil se, co nejvíc soustředit. Chtěl to pochopit, ne kvůli sobě…ale aby nemarnil Joonovým časem.
Po chvíli, kdy skončil svůj výklad, začal dávat Kookovi nejprve lehké příklady. Vše šlo jako po másle. A NamJoon se usmíval sám pro sebe. Zadal mu několik dalších příkladů, již těžších.
"Odkud znáš mé jméno?" zeptal se najednou mladší, zatímco dopočítal první a pouštěl se do druhého.
"Ani jsem se ti nepředstavil..."
"Tak přece si zjistím nějaké informace o tom, koho jdu doučovat. Navíc moje máma mi stále každý den připomínala, jak moc roztomilého kluka vlastně budu doučovat," NamJoon obrátil pobaveně oči v sloup.
"Aha…" zamumlal JungKook a tváře mu červenaly.
"Ale nelhala mi," pousmál se spíš sám pro sebe starší chlapec.
Kook nevěřil svým uším. NamJoon, ten NamJoon… opravdu právě teď potvrdil, že je roztomilý?
Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit své splašené myšlenky, emoce, hormony…
Dopočítal poslední příklad a papír dal druhému chlapci, který to zkontroloval.
"Velmi dobře, Kooku," pochválil ho, čímž si vysloužil sladký úsměv. Joon neodolal, musel mladšímu rozcuchat jemně vlasy. Pro jeho překvapení byly hebké, více než vlasy Sayu. JungKook si dotek užíval, zavřel oči. V tom staršímu došla jejich situace…to že hladí ve vlasech chlapce, kterého sotva zná, užívá si to a dokonce se usmívá sám pro sebe. Ruku ihned odtrhl od vlasů, jakoby mu snad nějak ublížili a nervózně si rukou druhou projel vlasy.
"Promiň, já…já už musím jít…" zamumlal nejistě.
V Kookových očích se zaleskl smutek, ale poté se chápavě usmál a kývl. Bez dalších slov se zvedli, šli po schodech dolů. Všude po baráku panovalo uklidňující ticho. Došli až do chodby, kde se Joon obul. Než však úplně odešel, všiml si na jedné ze skříněk papírků v krabičce a vedle nich propisku. Dovolil si jeden vzít. Na bílý papírek začal něco psát. JungKook ho potichu sledoval. S mírným úsměvem se NamJoon otočil a podal to menšímu chlapci před ním.
"Kdybys ještě někdy něco potřeboval…a…rád bych věděl, jak ten test dopadne…"
JungKook převzal papírek, bylo na něm číslo.
"Tak ahoj Kooku..." řekl Joon, otevřel dveře a odešel. Dřív než by se stačil chlapec vzpamatovat, už za sebou zavíral dveře od svého pokoje. Lehl na postel a začal pištět do polštářů. Byl tak šťastný. Prohlížel si papírek znovu a znovu.
Má číslo na svou tajnou lásku.


Test další den proběhl snadno. Překvapil i učitele, kterému se nechtělo věřit, že jeho nejhorší žák to tak hrdě odevzdává. Zazvonil zvonek, značil konec hodiny. Všichni se začali balit a přemísťovat.
"Vidím, že doučování zabralo," ozval se hlas přímo za ním. JungKook se usmál, byl to jeho nejlepší kamarád.
"No ano, Tae, zabralo." Otočil se a setkal se s hladovým pohledem. Samozřejmě, že jeho kamarád toužil po každém detailu. A samozřejmě, že věděl, kdo ho doučoval.


"Takže jste se fakt jenom učili?" Optal se zklamaně Tae, když ze sebe Kook vše dostal.
"No…jo, ale tady jde o detaily hyung!" vykřikl, až příliš hlasitě, čímž si vysloužil pár zvláštních pohledů od kolemjdoucích.
Seděli na lavičce před školou, své obědy z domu na klínech.
"Víš, Kookie, myslím, že by sis neměl dělat naděje," řekl po chvíli ticha Taehyung. Vysloužil si vražedný pohled od mladšího. Opravdu mu bude říkat něco takového po tom, jak mu tady úžasně vylíčil včerejší večer?
"Klid, klid," pousmál se Tae, "jen nechci abys byl pak zraněný."
"Proč bych měl být?" zeptal se ho rychle, bez žádné emoce.
"Je to tak že….včera jsem šel do baru-"
"Do baru? Proč bys tam chodil? Byl školní den!"
"Ah, to teď neřešme. NamJoon tam byl…dorazil krátce po mně. Byl s nějakou holkou, Kooku..." odmlčel se.
"To nic neznamená."
"Co?"
"Říkám, že to nic neznamená. Mohla to být jeho sestra nebo tak." JungKook nevěřil svým vlastním slovům, ale měl alespoň malou naději.
"Líbal ji…"
To trochu zlomilo mladšímu srdce, ale nevzdal to.
"Třeba mají trochu intimnější vztah…"
"Ne, tak to opravdu není, ty to víš-"
"Nevím! Ani jeden z nás to neví!" skočil mu do toho JungKook.
"Viděl jsem to, co jsem viděl!"
"No a co? O co se snažíš Taehyungu?!"
"Aby sis neublížil, aby ti on neublížil! Jsi slepý?"
"Ne…nevěřím ti." Do Kookových očí se hrnuly slzy.
"Ah JungKooku! Snažím se ti říct, že ten tvůj pan Úžasný nejspíš včera z té holky vyšukal duši na
veřejných záchodcích! Nenech se zmást tím, jak se včera k tobě choval…"
To už mladší nevydržel, se slzami kutálejících se po tváři se zvedl. Chtěl utéct. Nechtěl to poslouchat. Ale Taehyung ho chytl za zápěstí.
"Ale samozřejmě, že jsem neodešel dokud jsem si něco nezjistil," řekl s vítězným tónem, "sedni si."
JungKook nejdřív pochyboval, ale nakonec si sedl. Nesnažil se zastavit slzy. Taehyung nebyl rád, že ho vidí takhle, ale doufal, že mu svými informacemi zlepší naději.
"Víš, Sayu...tak se ta holka jmenuje. Je to jednoduše děvka. Všichni to ví, jestli i NamJoon, to nevím…ale! Znamená to jednoduše, že se brzy rozejdou. Až ji přestane bavit on a nebo až on zjistí, co vlastně ona je zač. Jejich šance, že to vydrží dlouho je marná." Usmíval se Taeyung.
"Nechápu, co je na tom užitečná informace. Tak se rozejdou a on si najde někoho jiného. Nějakou jinou."
"Nenene! Tomu se zabrání...spíše tomu zabráníme my...nebo ještě přesněji, ty."
"Já? Zešílel jsi?"
Na to se starší jen usmál.
"Uvidíš, až přijde čas, poznáš to. Ale teď nemůžeme dělat nic..." podrbal se na zátylku. Na chvíli se odmlčeli.
"Stejně si nemyslím, že by místo holky chtěl kluka...víš," zamumlal po chvíli JungKook.
"Tebe chce každej zlato," mrkl na něj Taehyung a usmál se. Kook jen protočil oči, ale pousmál se. Stále se na druhého zlobil, ale jeho zloba nikdy nevydržela moc dlouho.
"A mám mu teda vůbec napsat? Po tom testu..."
"No, samozřejmě! Ale...nech ho chvíli čekat."
Mladší jen zhluboka vydechl. Nevěděl, jak má s tímhle vším naložit.


"Velmi dobře pane Jeon." usmál se na něj učitel matiky, zatímco mu na lavici položil test s plným počtem bodů. JungKook se sám pro sebe pousmál. Už se nemohl dočkat, až to napíše NamJoonovi. Ale co že mu to řekl Taehyung? Nechat ho podusit, nepsat mu to hned? A vydrží to JungKook vůbec?
Poté začala hodina, kde se vysvětlovala nová látka. Chtěl dávat pozor, ale v hlavě se mu stále zjevoval Joon. Nedokázal se soustředit. Věděl, že je zase v háji. Stačí jedna hodina nepozornosti a už v tom lítá. Ale ne že by mu to zrovna vadilo. Znamenalo by to více času s ním.

******

Byl pátek večer, dva dny od toho, co dostal test a měl napsat Joonovi. Už mu to absolutně lezlo na mozek. Chvílemi měl chuť se rozbrečet a brečet a brečet. Chvílemi ho zase přepadl vztek, křičel do polštáře, mlátil do něj, proklínal Taehyunga všemi sprostými slovy, co znal. Pokud je řeč o Taehyungovi, zkoušel mu psát. Psal mu, jestli by NamJoonovi už měl napsat. Žádná odezva. Znervózňovalo ho to. Rozhodl se, že mu zkusí zavolat. Sedl si a našel jeho kontakt. Ozývalo se vyzvánění, stále nic. Po chvíli to však zvedl. Byl celý udýchaný, zhluboka se nadechoval.
"A-ano Kookie?" optal se.
"Ahoj hyung...já jen, chtěl...chtěl jsem se zep-"
"Ahh, Jiminie!"
JungKooka vyrušil slastný sten. Cítil jak se mu všechna krev hrne do tváří. Snad nevyrušil Taeho při…?
"Promiň Kookie, cvičíme s jedním kamarádem a zrovna mě začal lechtat na nohách, chápeš jak jsem citlivý, hahah..." Ozval se nervózním hlasem. Kook mu nevěřil ani slovo. Ani jediné slovo. Ví, jak moc je jeho kamarád citlivý na nohách a rozhodně by vybuchl smíchy. Určitě by nevzdychal jako kdyby byl v nějakém filmu pro dospělé.
"Oh...okay hyung, chci se zeptat, jestli mu mám už napsat..."
"Ano...ano...jo, přesně tam!" dostalo se mu odpovědí. Další horká vlna v jeho obličeji.
"Dobře hyung, měj se, ahoj..." řekl rychle a položil to. Cítil se divně. Oči měl zeširoka otevřené. Koukal stále na mobil, kde viděl Taehyungovo jméno a pod ním jeho číslo. V břichu měl zvláštní pocity. Nejspíš si na otázku bude muset odpovědět sám.


Na druhé straně, Joon zrovna byl v baru se svou přítelkyní. Moc si jí nevšímal i když viděl, jak mrká po všech okolo. Neví jak je to možné, ale během těch pár dnů od návštěvy v Jeon rodině se mu Sayu tak nějak...znechutila. Snažil se JungKooka vyhnat z hlavy jakýmkoliv způsobem. Ale nešlo to. Tak moc mu to bylo líto, že mu ještě chlapec nenapsal...Chtěl, aby mu napsal. Ne, on to potřeboval. Musí mu napsat!
Byl v takovém vzteku, že si ani nevšiml, že prázdnou skleničku svírá tak silně, až pod tlakem praskla.
Sayu se vylekala a vykřikla.
"Co to děláš? Jsi blbej nebo co?!"
Jak NamJoona ten vysoký, pisklavý hlas už štval. Přišlo mu, jakoby ji ani nemohl vystát vedle sebe.
"Víš co Sayu? Rozejdeme se," řekl najednou. Dívka se na něj nejdřív podívala a začala se smát. Doufala, že i on se začne smát, ale když nic takového nepřišlo, zmlkla.
"Cože? Nemůžeš se se mnou jen tak rozejít!" rozkřičela se, čímž na sebe strhla pozornost. Joon jen protočil oči.
"Nedělej prosímtě scénu, nestojím o pohledy těch ubožáků kolem."
"Jedinej ubožák jsi tu ty! Idiote!" zvedla se a chtěla odejít. Ale ještě se otočila. Vzala svůj nedopitý drink a chrstla to NamJoonovi do obličeje. Všichni kolem byli v šoku. Čekali, že se NamJoon zvedne, chytne ji pod krkem a nejspíš ji omlátí hlavu o stůl. Ale nic takového se nestalo. Joon se musel opravdu hodně hlídat. Ale nechce další pohledy nebo problémy.
Sayu nasupeně odešla.
"Dělá jakoby ji to mrzelo," řekl si pro sebe Joon a zvedl se. Potřeboval vypadnout na čerstvý vzduch. Ale ještě před tím si zašel na toaletu, kde si opláchl obličej ulepený od sladkého alkoholu.

Šel ulicí až do parku, kde si sedl na lavičku. Byl celkem dost chladný večer, ale to neřešil. Zíral na hvězdy nad sebou. Takový klid si již dlouho neužil.
Přemýšlel nad sebou a nad tím, jak vyvádí. Vždyť ten chlapec je jen malý puberťák. I tak ho dokázal tak moc vyvést z míry. Nevěděl, co to je. Proč se cítí tak, jak se cítí…nebyl zvyklý na odmítnutí. Když řekne ať mu někdo napíše, tak mu prostě napíše.
Najednou ho vyrušilo vibrování mobilu. Povzdechl si. Čekal, že to bude Sayu žádající ho o to, aby se k ní vrátil a podobné bláboly.
Ale překvapilo ho, že to byla zpráva od neznámého čísla.

Neznámé číslo: Napsal jsem to na plný počet bodů. Děkuju, NamJoon-hyung :)

Neměl pochyby o tom, kdo to je. JungKook. Ta zpráva, po které tak toužil. I když to byl celkem hořký večer, na rtech se mu vytvaroval drobný úsměv. Nejdřív si číslo uložil a pak přemýšlel nad zprávou. Tak nějak se mu nechtělo to utnout jen jednou zprávou. Najednou ho něco napadlo.

NamJoon: To jsem rád, Kooku. Hele, máš zítra volno?

Byl trochu nervózní, protože se mu dlouho nedostalo odpovědi.


"JungKookie? Jsi v pohodě?" ozval se hlas jeho matky za dveřmi.
"J-jo..." vydechl trhaně Kook. Právě si nejspíš vykřičel hlasivky. A asi to opravdu bylo tak hlasité, že ho raději jeho matka šla zkontrolovat.
Rychle vzal svůj odhozený mobil na zemi a začal Joonovi odepisovat. Samozřejmě, že má volno. Pro Joona vždycky.

NamJoon: Okay, tak tě zítra ve 2 vyzvednu.

JungKook měl co dělat, aby zase nezačal ječet do polštářů. Plní se mu snad sen? Zní to jako...rande. Ale moc dobře věděl, že Joon to bere jen jako přátelské setkání. Ale i tak byl rád. Jeho tajná láska se s ním chce sejít. Nejraději by to zavolal Taehyungovi, jenže si vzpomněl na to, co se mu stalo a tak to raději vyloučil.

******

Nějaký čas uběhl, JungKook se již s NamJoonem scházel celkem pravidelně. Dokonce se pozdraví i ve škole, což je pro mladšího velký pokrok. Vždy zčervená až po uši. A tomu se nevyhne ani kdykoliv jindy, jakmile jsou spolu. Je to pro něj prostě až moc. Donedávna ho mohl pozorovat jen z dálky a tajně si přát.
Právě seděl v lavici, položené ruce na lavici a na nich i hlava. Byl tak ztrápený. Jakoby už ty city v sobě nedokázal udržet. Chtěl to Joonovi tak moc říct.
"V pohodě JungKooku?" ozval se Taehyung vedle něj. Od toho, co slyšel svého kamaráda vzdychat do telefonu, zjistil, že i on má svou lásku. Jimina z vedlejší třídy. Už jsou spolu nějakou dobu.
Otočil se na Taeho. Viděl jeho ustaraný výraz.
"Jo...jen nevím, co mám dělat."
"Jsi ve friendzone?" usmál se Taehyung.
"Vtipný..." Protočil oči, ale i tak mu koutky utekly do malého úsměvu.
"Prostě mu řekni jak se cítíš, pochopí to."
"Haha, hyung. Všechno mu vykecám, podívá se na mě jako na nějakého podivína a pak už ho nikdy neuvidím, ne?"
"A co jako chceš jiného dělat?" optal se Tae a opřel se o lavici. Jejich hodiny už skončily, nemuseli spěchat.
"Nevím, nemůžeš očekávat, že bude reagovat kladně. Kdykoliv kdy někde jsme, kouká po nějakých holkách..." zamumlal a čelem práskl o dřevěnou desku lavice, "není žádnej princ na bílým koni, tohle se prostě neděje."
Bylo chvíli ticho.
"Budeš muset riskovat Kookie nebo budeš navždy ve friendzone a navíc budou Vánoce. Všichni maj takový ty přeslazený nálady...oh, můj princ na bílém koni už přijel, takže se měj." Zamával mu ještě před odchodem a pak se přivítal s Jiminem vášnivým polibkem v chodbě. JungKook na ně zíral. Jak moc by si přál, aby to byl on s NamJoonem.
Po chvíli se zvedl, vzal si svůj batoh a šel ke skříňkám. Oblékl se do teplého oblečení. Venku již začalo mrznout. Po své cestě přemýšlel. V neděli se s ním uvidí. Má další doučování. To je jeho šance. Jeho rodiče budou pryč na večeři kdyby náhodou něco…
Měl by mu to prostě jen tak říct? Zkoušel si všechny verze, jakým způsobem by mu to mohl říct. Všechno znělo hrozně.
Frustrovaně si projel vlasy a trochu za ně zatahal. Ani si nevšiml, že už je před svým domovem. Má ještě pár dní na to, aby to vymyslel.


Nestačil se ani divit a neděle byla tu. Opět nervózně chodil po baráku. Jako poprvé.
"Můj bože, můj bože, můj bože..." šeptal si.
"Zlato? Už jdeme!" zakřičela maminka z předsíně.
"Jojo! Užijte si to!" zakřičel zpět. Uslyšel klapnutí dveří a v baráku nastalo úplné ticho. Nervozita ještě více stoupla. Kousal si nehty. A dokonce cítil slzy v očích.
Najednou zvonek. JungKook se cítil jakoby měl každou chvíli omdlít. Přicupital ke dveřím a pomalu otevřel. Uviděl NamJoona se svým úsměvem s ďolíčky. Teď už se opravdu cítil tak, že by sebou každou chvílí měl vytřít podlahu.

Mlčky šli do pokoje JungKooka. Sedli si, opět jediné světlo v pokoji byla lampička.
"Dneska jsi nějaký tichý..." konstatoval soustředěně NamJoon.
"Opravdu? Hahah...promiň hyung..." jeho hlas skákal z hlubokého na vysoký. Znělo to vtipně. Kook se cítil trapně, tváře v červené barve.
"Jsi v pohodě?" zeptal se Joon a vzal chlapcovu tvář. Zvedl ji tak, aby si koukali do očí. Viděl jak se do jeho tváří hrne další krev. Nevěděl proč vždycky Kook červená, ale přišlo mu to neskutečně rozkošné.
"J-jo, jsem..." zakoktal. Sklopil svůj pohled dolů. Joonovi se to nezdálo, ale i tak chlapce nechal.
"Tak se na to vrhneme..." řekl spíš sám sobě. Otevřel Kookův sešit. Uviděl poslední zápisek a začal to druhému vedle sebe vysvětlovat tak, aby to pochopil. Stejně to ale vypadalo, že ho moc nevnímá.
"Ale už opravdu Kooku, co se děje?" optal se najednou uprostřed svého výkladu. Rukou trochu bouchl do stolu, což způsobilo, že se JungKook polekal a vrátil se do reality.
"P-promiň...nechtěl jsem tě vylekat..." zamumlal Joon. Sám nevěděl proč tak přehnaně reaguje. Prostě chtěl pozornost JungKooka pro sebe.
"Něco ti je, Kooku…nelži mi."
JungKook se s mírným strachem v očích podíval na NamJoona.
"Nelžu...je to prostě..." vydechl hluboce. Z téhle situace se už nijak nedostane. Všechno riskne hned teď.
Podíval se na staršího s pohledem, který ještě nikdy u něj druhý neviděl. Přejel mu mráz po zádech, když se Kook začal beze slov přibližovat k jeho obličeji. Jejich srdce tloukly v neskutečné rychlosti. Jejich nosy se skoro dotýkaly. Pro mladšího to bylo dobré znamení. Zavřel své oči a pomalu přitiskl jeho rty k těm Joonovým. Nebyl to žádný dlouhý, romantický polibek. Jen lehké políbení na rty. JungKook se až moc bál...a měl proč.
"C-co...co...to b-bylo?"
To bylo poprvé, co slyšel tak váhavý tón hlasu. JungKook začal zmatkovat, panikařit.
"O-omlouvám se..." vyhrkl, do očí se mu hrnuly slzy.
"V-v pohodě..."
"Já...mohl bys prosím odejít?" řekl najednou Kook. NamJoon byl překvapený, ale jen kývl. Nečekal, že se chlapec zvedne a půjde s ním. Odešel a nechal Kooka v pokoji. Nejspíš musel být zmatený, jako on sám.
Mladší propukl v hlasitý pláč hned, jakmile uslyšel klapnutí domovních dveří. Ne, že by tady NamJoona nechtěl, ale bál se. Bál se odmítnutí. Nechtěl to slyšet. Pomalu ho to uvnitř lámalo. Asi čekal, že mu druhý řekne, že ho miluje, budou se líbat, mazlit, možná i víc. Byl připravený na vše, jen ne na odmítnutí. Možná, že se skoro celý týden obával, že by ho odmítl, ale nevěřil tomu. Doufal, že to bude podle jeho představ. Ale mýlil se.


JungKook byl u své skříňky ve škole. Byl to hrozný zbytek včerejšího dne. Ještě teď má načervenalé oči a pod nimi dokonce černé kruhy. Povzdechl si. NamJoon se mu neozval. Asi to nemá smysl. Udělal hovadinu, nejraději by zabil Taehyunga...ale takhle aspoň starší ví, co k němu vůbec ubohý chlapeček jako on cítí.
Zavřel skříňku a opřel si o chladivé železo hlavu. Bylo mu zle. Nechtěl tady být. Navíc píše test...na který ho měl připravit Joon. Vše pokazil. Schválně se silně bouchl do hlavy o skříňku před ním. Poté uslyšel jak si někdo odkašlal. Otočil se po zvuku. Nestál tam nikdo jiný než samotný NamJoon. A sám nevypadal moc dobře. Asi moc nespal.
"JungKookie..." zašeptal skoro neslyšně, ale oslovený to slyšel. Vzal si svůj čas než znovu promluvil.
"Co ten polibek znamenal? Chceš na to zapomenout? Můžeme dělat, že se nic nestalo..."
Kook nevěřil svým uším. Narovnal se a šel k Joonovi. Teď už nemůže nic ztratit.
"Ne...nechci dělat, že se nic nestalo. Ten polibek znamenal to, co znamenal. Já...mám tě rád, hyung...a už jsem to nemohl v sobě držet. Omlouvám se."
JungKook celý zlomený chtěl odejít. Tohle ho stálo poslední síly. Ale silná ruka ho zachytila.
"Nech mě přemýšlet..."
Kook pomalu kývl a pak se vytrhl. Ví moc dobře, co tahle věta znamená. Odmítnutí. Toho se tolik bál. Zavřel se na záchodě v kabince a nechal své slzy téct po tvářích.

******

Uběhly dva týdny. Dva týdny, kdy se ani jeden z chlapců neopovážil o kontakt. Ve škole se sami sobě vyhýbali. A JungKook se utápěl v depkách. Nemůže bez něj být. Byl tak naivní, když řekl to, co řekl. Jasně, že už nikdy neuslyší jeho hlas, neucítí jeho pevnou ruku ve vlasech, neuvidí ten úsměv s ďolíčky. Byl takový...idiot.
Jsou Vánoce. Kookie leží doma. Nemá ani nejmenší důvod se zvednout, vysprchovat se a jít se podívat na stromek jako každý rok. Nemá ani s kým, Taehyung bude se svou láskou a on by jen křenil. Raději bude doma. I když jeho rodiče jsou pryč na nějakém večírku. On ne. Chce být sám. Ale stejně se asi po deseti minutách zvedl a nachystal se. Něco ho tam táhlo. Něco mu říkalo, že tam musí jít. A tak se osprchoval asi po několika dnech. Do školy již nemusel, takže neměl důvod k nějakému pohybu z postele. Až teď si uvědomuje, jak se sám sobě vlastně hnusí. Jak to vůbec dopadl skrz NamJoona…
Poslední úpravy v zrcadle a vydal se ven. Ve tvářích ho hned zaštípal studený vzduch. Letošní zima byla opravdu krutá. Pomalu šel k náměstí. Po chvíli již slyšel tu známou hudbu vánočních koled. Lidi mluvící mezi sebou, přející si "Veselé Vánoce!". Bylo mu z toho na nic. Ale přece jen se nenechá ošidit o pohled na krásný rozsvícený stromek.
Našel si volné místo a zhluboka vydechl. Od úst mu utekla pára. Koukal na stromek, vnímal tu atmosféru kolem sebe. Nejdřív cítil trochu štěstí, ale to hned pominulo, když si uvědomil, že všude kolem něj jsou páry, smějící se, líbající se. Chce vypadat taky takhle šťastně. Aniž by to postřehl, po tvářích se mu kutálely slzy. Tiše sledoval stromek a v hlavě si říkal všechny své nevyslovené přání. A hlavně jedno jediné nejvíce.
"Ať tu NamJoon je se mnou…" zašeptal si a sklopil pohled. Setřel si hřbetem ruky slzy. Musí být silný. Zvládne to.
"Copak tu děláš sám?" ozval se za ním hlas. Tak známý hlas, ze kterého mu po zádech přejelo příjemné teplo. Ten hlas, co mu tak chyběl, o kterém si myslel, že ho už nikdy neuslyší.
Neodpověděl, cítil, jak si dotyčný vedle něj stoupl. Neodvážil se na něj podívat. Nejspíš by propukl do silného pláče a vzlyků. Nechal své ruce spadnout podél svého těla.
"Zkusím to JungKooku..." řekl najednou chlapec vedle něj. To už se Kook pokusil zvednout svůj pohled. Uviděl Joona usmívající se směrem ke stromečku před nimi.
"Co zkusíš?" Kookův hlas byl chraplavý od toho věčného brečení.
"S tebou to zkusím..." otočil se na mladšího a natáhl se po jeho ruce, kterou poté stiskl ve své dlani. Kookovo srdce se rozbušilo snad ještě víc.
"Myslím...nejsem gay, necítím se jako gay...ale...pro tebe...jak to říct...cítím se s tebou jinak. Dobře a úžasně. Vyvoláváš ve mně pocity jak v malém puberťákovy," pousmál se nad vlastními slovy. Otočil se na JungKooka, chytl jemně jeho bradu. Jejich pohledy se střetly. Joon setřel další a další slzy na Kookově tváři.
"Neplač..." řekl mu jemně hlubokým hlasem. Měl na tváři takový ten starostlivý, milující úsměv.
JungKook nevěděl co dělá, byl tak šťastný. Objal pevně chlapce vedle sebe. Snad aby mu neutekl, snad aby se nerozplynul jako sen přímo před jeho zrakem. Ale jeho obavy se rozplynuly hned jakmile mu NamJoon objetí opětoval.
Lepší noc si Jeon JungKook přát nemohl…
Jeho přání se splnila. Po tvářích mu stále tekly horké slzy, ale tentokrát ne smutku. Byly to slzy štěstí.
 


Komentáře

1 magical-miracles magical-miracles | Web | 21. října 2016 v 0:40 | Reagovat

Ani nevis, jak bych chtela byt na jeho miste :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.