Can u be my daddy? - KookMon

1. dubna 2016 v 12:45 | Natalii |  Jednorázovky
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: NamJoon x JungKook (Rap Monster x JungKook)
Žánr: Shounen-ai




"Poslední dobou nevypadá JungKook dobře," začal RapMonster, když si nechal svolat všechny členy do 'jednací' místnosti, kromě jmenovaného. Všichni byli vážní. Ani Tae si nedovolil nějakou svou poznámku nebo šílenost. Leader určitě nebyl sám, kdo si toho všimnul. Nejmladší býval až moc unavený. Na jeho tvářích se nezjevoval ten sladký úsměv, který každý znal a očekával. Taehyung blbnul okolo sám nebo s Jiminem, ale ani oni dva neměli tolik energie, když jim ten jeden důležitý chyběl.
"Je pravda, že je toho teď hodně…" řekl Yoongi, "a on je ještě téměř ve vývoji." Všichni mu souhlasně přitakali.
"Všimli jste si, že toho teď moc nesní?" vložil se do toho Jin.
"Jo, ptal jsem se ho na to nedávno," začal Taehyung, "řekl mi, že prostě nemá chuť. A pak se zase zavřel v pokoji,"
"Tohle je vážně divný…" vzdechl smutně NamJoon.
"Máš s ním pokoj, musíš toho vědět nejvíc," ozval se Suga.
"Sami víte, kolik toho teď je. Makáme jak stroje, téměř se nezastavíme. Vždy přijdu domů později než vy a jsem strašně unavený, vždy jen lehnu a usnu. Kdykoliv se podívám na něj, spí..." bránil se spolubydlící Kooka. Každý v místnosti měl kamenný pohled, nikdo ani neceknul. Až se NamJoon rozhodnul, že to rozpustí. Se všemi se rozloučil, někteří odešli do svých pokojů a někteří včetně něj šli do kuchyně. Na všech viděl tu únavu a starost v obličeji. Sám měl strach, na JungKookovi mu hodně záleželo. Možná až moc. Nalil si trochu vody a opřel se o linku. Koukal po místnosti. Taehyung s HoSeokem se nenápadně motali u lednice. Jin se vypařil s popcornem v misce k televizi. Nejspíše ho vyrušil u nějakého romantického, dojemného filmu, protože už došel s červeně zbarvenýma očima. A on? Co bude dělat? Skrz myšlenky, které ho zužovaly, se mu nechtělo spát. Bylo celkem pozdě, půl 11 večer. Věděl, že je marné se dívat, co teď JungKook dělá, ale rozhodnul se, že si to zkontroluje.
"JungKookie~," vešel do tmavé místnosti, kde by se měl oslovený nacházet. Všimnul si, že jeho hlas se trochu zatřepal. Byl nervózní.
Avšak nic se neozývalo, jen uslyšel, jak se někdo zamrvil na posteli. Takže tu byl. Přistoupil blíže k jeho posteli. Jeho oči už si zvykly na tu tmu, takže trochu viděl. JungKook ležel na zádech, přes čelo položená ruka. Sednul si k němu a chvíli ho sledoval. Píchlo ho u srdce, když rozpoznal jeho bolestný výraz.
"Co se děje, Kookie?" zeptal se opatrně a pohladil ho po tváři. Leknul se, sáhnul i na druhou. Byl úplně mokrý. Protože se mu nedostávalo odpovědi, rukou se dostal pod peřinu. Triko bylo též úplně smočené od potu. Úplně hořel, avšak přes peřinu měl ještě deku. NamJoon se zvednul, aby ji dal pryč, avšak slabě ho chytila ruka mladšího.
"Je...je mi...zima," vydechl. Nechal tedy deku na svém místě. Nejspíš to bude horečka. Pohotově šel do koupelny. Měli svou vlastní. Byl to takový VIP pokoj, žádný jiný tohle neměl. Vzal nějaké ručníky a namočil je trochu vlažnou vodou, ještě vzal teploměr. Došel s tím k posteli, nejdříve dal teploměr pod jeho paži. JungKook se nebránil, jen ležel. Osvítilo ho světlo vedoucí z koupelny. Měl zavřené oči, jeho řasy byly tak dlouhé a sladké, pomyslel si starší chlapec. Než se změří teplota, zašel NamJoon pro prášky srážející teplotu. Za chvíli uslyšel pípání teploměru. JungKook absolutně nevnímal.
"39.4? To je sakra moc..." zděsil se leader, když to uviděl.
Pomohl nemocnému do sedu a sundával mu úplně mokré triko. Jeho tělo obalil do obkladů. Kook si hned zase lehnul.
"Dáš si prášek, ano?" zašeptal NamJoon potichu do tváře tomu druhému. Ten mu jako odpovědí lehce přikývl. Uviděl na stolu nějakou sklenku, vzal ji a v koupelně ji několikrát vypláchnul, poté tam napustil čistou vodu. Došel zpět k JungKookovi a pohladil ho po vlasech, které byly do půlky také smočené od potu. Vzal prášek.
"Udělej ááá," znovu zašeptal do Kookových líc. Ozval se chraptivý hlas a Kook pootevřel svou malou pusinku. Poté polkl. Vodu nechtěl. Byl rád, avšak nevěděl, kdo se o něj stará. Hlas nerozpoznal, šustilo mu v uších, ale trochu rozuměl. Hřálo ho u srdce, že o něj někdo takhle pečuje. Předtím o to nikoho nežádal, protože si myslel, že je to jen únava, ale stejně věděl, že to bude potřebovat. Jen tomu nechtěl uvěřit. A také nechtěl nikoho obtěžovat. Sami toho měli moc.
NamJoon se chtěl zvednout a odejít, když v tom ucítil, že mladšího ruka dopadla dlaní na tu jeho.
"Zůstaň tu, p-prosím," řekl slabě. RapMon se pro sebe usmál a zůstal. Více si sednul k jeho hlavě a pevně, ale ne moc, aby mu neublížil, mu stiskl ruku. Na JungKookově tváři se zjevil drobný úsměv. Cítil se lépe, aspoň psychicky. Bolesti po celém jeho těle neustupovaly. Pokusil se více přitulit k dotyčnému a k spojeným rukou. Když se mu to povedlo, nasál vůni druhého člověka. Znal tu vůni tak dobře, a tak mu voněla. I toho člověka měl hodně rád. Jen si teď prostě nemohl vybavit, koho to cítí. Pomalu usínal.
Leader za chvíli uslyšel, jak chlapec vedle něj pravidelně oddechuje. Trochu se usmál, ale do hlavy se mu dostaly pochmurné myšlenky. Co když JungKookovi je něco vážného? Neměl by být raději v nemocnici?

******


Probudil se. Krk měl úplně ztuhlý. Zamžoural po pokoji. Vše mu přišlo normální, ale pak zjistil, že necítí v sevření ruku druhého. Podíval se na postel, opravdu tam JungKook nebyl. Leknul se. Rychle si stoupnul a rozhlížel se. Ovšem až pak mu došlo, že slyší tečící vodu v koupelně. Nejspíš se sprchoval. To znamená, že je mu lépe? NamJoon cítil příval štěstí, ale hned ho to přešlo. To, že měl tak vysokou horečku, nemůže nechat jen tak. V tom se voda zastavila. Po chvíli vyšel JungKook. Měl mokré vlasy, z kterých mu po tváři tekly kapičky vody a na tváři celkem spokojený úsměv. Vypadal opravdu dobře a zdravě.
"Ahoj NamJoone," pozdravil vesele blonďáka, který nevěřil svým očím. Opravdu už je vyléčen?
Kookie se rozešel k NamJoonovi, chtěl mu něco říct, ale v tom se mu zamotala hlava. Najednou viděl jen černočernou tmu, v uších mu začalo zase šustit. Cítil, jak v jeho těle projela strašná slabost. Padal k zemi, ale naštěstí ucítil pevné ruce, které ho zachytily. Přestal vnímat, co se děje.

******

Uslyšel pípání nějakého přístroje a poté hlasy.
"Takže bude v pořádku?" stále je slyšel tlumeně.
"Ano, jistě. Bylo to selhání organismu. To se děje, když se moc přemáháte, stresujete, ale také když vynecháváte příjem potravin..." odmlčel se někdo další. Jo, přesně to poslední dny dělal.
"Dobře, už na něj dohlédneme, děkujeme," ozval se nějaký další hlas. Rozhodnul se otevřít oči, aby se mohl podívat, kde vlastně je a kdo tu je. Snažil se, ale nešlo to.
"My už půjdeme, jdeš s námi?" slyšel už zřetelněji. Byl to Suga.
"Ne, dobrý, omluvte nás na tréninku, zůstanu tu s ním," promluvil hluboký hlas. NamJoon.
"Dobře, tak se mějte," uslyšel, jak se několik osob zvedlo.
"JungKookie, fighting!!" vykřiknul nejspíš Taehyung. Popravdě, kdo jiný? Uslyšel pár okřiknutí, ale poté tiché chichotání všech v místnosti. Chtěl se usmát, ale to mu též moc nešlo. Nakonec se zaklaply dveře. Osoba vedle něj si smutně vzdychla.
"Ty mi dáváš zabrat..." řekl slabým hlasem a poté cítil, jak ho jeho hebká dlaň pohladila po vlasech a poté po tváři. NamJoon ho chytnul za ruku a trochu stisknul, jako v tu noc. Litoval, že ho nezavezl do nemocnice hned. Bylo jasné, že mu něco je od začátku, nepotřeboval na to takový důkaz. Když v tom ruka mladšího stiskla tu jeho. Trochu ho to překvapilo. Podíval se do jeho tváře a uviděl, jak se jemně usmívá. Usmál se také. JungKook začal otvírat oči a mžoural po místnosti.
"NamJoo-," nedořekl Kookie a trochu zakašlal. Konečně ho viděl. Ten, kdo se o něj staral. Ten, kdo tady s ním zůstal. Ten, co je tu vždy s ním. Jak mohl být tak slepý a nevážit si toho? Měl NamJoona opravdu rád, možná i víc. A právě teď mu vše bylo jedno, chtěl mu to dokázat. Nemyslel na následky. Navíc jen on mu dával ten pocit, že je někdo nad ním. Že je to někdo, na koho si nedovolí jen tak. A to je možná to, co potřebuje. I když mu v nějakém dokazování bránilo to, že byl téměř připoutaný k nějakým přístrojům a byl tak oslabený, že sotva otočil hlavou. Ale viděl ho. Viděl jeho úsměv.
"Pojď prosím blíž," řekl už bez zakuckání. Chtěl ho cítit více. Chtěl se mu nějak odvděčit. NamJoon se k němu nahnul, ale to ovšem mladšímu nestačilo.
"Víc."
Ale stále to bylo málo.
"Víc."
Až nakonec byl NamJoon u obličeje druhého. Leader byl trochu nervózní, tak blízko to bylo nebezpečné, ale viděl tu důvěru v očích druhého. Najednou je však chlapec zavřel, dělily je opravdu milimetry. A vtom JungKook věnoval malý polibek na rty druhého. Staršímu přejel mráz po zádech, tohle nečekal. Oběma chlapcům bušilo srdce jako o závod. V NamJoonovi se mlely různé pocity a Kookie byl spokojený s tím, co právě udělal.
"Děkuji za vše..." pošeptal JungKook sladce, když se od sebe oddělili. Cítil únavu a měl pocit, že právě vykonal něco, po čem se mu bude dobře spát. NamJoon pochopil, za co děkuje.
"Není za co, JungKookie..." a stisknul mu ruku v jeho dlani. Opravdu neví, co ten polibek měl znamenat, ale neříká, že se mu nelíbil. Třeba prostě jen byl ještě trochu mimo svět? Možná. Počkal, než JungKook znovu usne.
"Už na tebe budu dávat pozor, slibuji...ochráním tě," šeptal spíše pro sebe, ale myslel to zcela vážně. Tenhle slib dodrží, i kdyby ho to mělo stát třeba život.
 


Komentáře

1 magical-miracles magical-miracles | Web | 20. října 2016 v 20:25 | Reagovat

Awww... mianhae. Vic ze me nedostanes

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.