Beautiful stars - HopeMin / JiKook

1. dubna 2016 v 12:51 | Natalii |  Jednorázovky
Skupina: BTS (Bangtan Boys)
Pár: Jimin x JungKook / Jimin x HoSeok (Jimin x J-Hope)
Žánr: Shounen-ai/Angst





Byla horká letní noc. Na obloze tančily tisíce hvězdiček. Dva mladí kluci se procházeli podél pláže. Mlčky vedle sebe poslouchajíc tiché šumění moře. Jeden z chlapců se zastavil a koukl nad sebe. Udiveně povzdechl nad tou krásou.
"Jimine?" vyrušil ho druhý, mladší chlapec.
"Promiň," usmál se oslovený a přiběhl k chlapci.
"V pořádku?" optal se ho, když měsíc osvítil jeho oči. Vypadaly tak smutně.
"Ano," sklopil svůj pohled Jimin.
"Nemyslím si," starostlivě ho chytil za rameno.
"Kookie," podíval se na mladšího, "jsi můj nejlepší přítel, říkám ti vše."
Usmáli se na sebe a ruka JungKooka se svezla po jeho rameni, až visela jen tak volně podél těla.
Pokračovali v písečné cestě. Vánek si pohrával s jejich vlasy.
"Už je to rok," začal prázdně Jimin a znovu koukl nad sebe na oblohu zasypanou hvězdami. Mladší se na něj podíval a sledoval jeho obličej, poté též odvrátil svůj zrak nad sebe.
"Už je mu lépe," utěšoval ho. Oba dva se znovu rozešli dál pláží.
"Já vím," v Jiminově hlase byl znát smutek. Vzpomínal.

******

"HoSeoku!! Jsi v pořádku?" Utíkal ke svému příteli, který právě padal k zemi. Chlapec neodpovídal a bezmocně ležel na zemi. Jimin ve zmatku zkoušel zkontrolovat všechny životní funkce. Dýchal, sice slabě ale dýchal. Vytáhl svůj mobil a vyťukal číslo záchranky. Vychrlil všechny možné informace a paní na druhé straně hovoru se ho snažila uklidnit, ale marně. Z chlapcových očí vytékaly slzy. Třepal se pod náporem vzlyků. Nezvládl by to tu. Bez HoSeoka by neměl jeho život smysl.

******

JungKook se zastavil. Pohlédl na moře a nadechl se.
"Stále jsi se ještě přes to nepřenesl?" optal se Jimina, který jen ztuhle stál. Z oka mu utekla slza.
"I kdyby ne, tak co?" odsekl mu a prudce se otočil. Nebylo mu do toho nic. Byla to jen čistě jeho věc a nikdo neměl právo do toho mluvit.
"On by si tohle nepřál, chtěl by tě vidět šťastného."
Jimin to věděl, ale bez něj to bylo těžké. HoSeok byl pro něj vším. Uměl ho rozesmát, potěšit a hlavně…měl s ním trpělivost. Copak tohle dokáže někdo jako JungKook pochopit?

******

Seděl v nemocnici. Jako každý jiný den. Byla to už doba. Stále ho nechtěli pustit ke staršímu chlapci. A tak jen čekal, kdy bude za ním moct jít. Nevnímal nic kolem sebe, stále jen koukal před sebe a nechával se obklopovat hlukem. Jako kdyby byl bez duše. Měl červené oči, ze kterých již nemohla vytéct ani jedna slza. Byl moc slabý.
"Park Jimin?" Uslyšel před sebou. Vyletěl hned na nohy a setkal se tváří v tvář staršímu doktorovi. Jeho obličej byl velmi smutný, až se mladý chlapec lekl.
"Nemáte nějaké důvěrnější kontakty na rodinu pana Junga? Třeba telefonní číslo, nějakou podrobnější adresu?"
Jimin jen zakroutil hlavou. HoSeok mu nikdy neřekl o své rodině. Nejspíš se nestýkali. Možná právě skrz jeho orientaci. Bydlel sám, a tak u něj hodně přespával. Vypadal, že mu nic nechybí, vypadal šťastně.
"Já mám k němu nejblíž, prosím, řekněte mi, co mu je? Bude v pořádku?" žadonil Jimin.
"Nesmím vám poskytovat informace, nejste jeho rodina…" zklamal ho doktor.
"Prosím," do očí se mu hrnuly nové slzy. Postarší pán přemýšlel, ale nakonec neměl to srdce mu nějak dál odporovat.
"Sedněte si," a sám si sedl. Jimin ani napětím nedýchal.
"Je to tak, že…mu zbývá asi měsíc…měsíc života."
Chlapec opařeně seděl na místě a koukal s otevřenými ústy před sebe.
"P-prosím?" vykoktal ze sebe a naprázdno polkl.
"Je mi to líto, nemůžeme s tím nic dělat," zklamaně pověděl doktor. Jimin měl chuť se zasmát, musel to být jen špatný vtip, který vymyslel HoSeok. Pán vedle něj ho pohladil po rameni a zvedl se. Chlapec ho chytil za rukáv.
"M-musíte ho vyléčit, musí to nějak jít!" Zvyšoval hlas. Stále tomu nechtěl uvěřit.
"Je mi líto," vytrhl se a odešel. Měl spoustu jiné práce.
Jimin zděšeně sedl na nemocniční lavici. Sklonil se a svůj obličej schoval do dlaní. Po jeho tvářích se kutálely krokodýlí slzy. Nemůže to být pravda.

******

"Co ty vlastně můžeš vědět o lásce?! Nikdy si nikoho nemiloval, nerozumíš mi!" rozkřičel se po JungKookovi. Nechal volně téct slané kapičky vody z očí. Nikdo ho nikdy nepochopí. Ani on, jeho nejlepší přítel. Cenil si toho, že tu byl pro něj. Když si sáhnul na samotné dno, on tu byl, aby ho mohl zase vytáhnout. Jako jediný. Staral se a opečovával ho. Vždy ho vyslechnul, objal a utěšil, že všechno zase bude v pořádku. Za tohle mu byl opravdu vděčný. Ale co se týče jeho porozumění citům, které ještě choval k někomu, kdo už není, nechápal ho. A poslední dobou mu to hodně připomínal. A to popravdě není příjemné nikomu.

******

Nervózně koukal po celé chodbě nemocnice. Byla skoro půlnoc. Čekal před jeho pokojem. Kdyby je někdo našel, byl by problém. Nakonec uslyšel, jak se dveře otevřeli. HoSeok byl tak zesláblý, že byl na vozíku. Měl pohublé tělo a tváře se mu skoro propadaly. Ale i tak byl pro Jimina nejkrásnějším člověkem pod sluncem. Chabě se usmál. Ujal se vozíku.
"Kampak chceš dnes?" pošeptal mu do ucha.
"Na pláž," odpověděl bez přemýšlení starší.
"Dobrá tedy," a vesele se rozběhl s vozíkem napřed ven z nemocnice. Kašlal na to, ať je slyší. On si chtěl užít dost možná už poslední chvíle s jeho láskou.
Dojeli až tam, kde končila kamenná cesta. Začínal písek, kam už vozík nemohl. HoSeok si smutně povzdychl. Mladší chlapec neváhal a stoupl si před něj. Usmál se a vzal ho do náručí.
"C-co děláš?" vyjekl vystrašeně starší a silně se chytl Jimina kolem krku.
"Jdeme na pláž," usmál se a pokračoval dál. Chlapec v jeho náruči byl až děsivě lehký.
Došli skoro k moři, kde ho opatrně položil do písku a sedl si vedle něj. HoSeok si položil hlavu na jeho rameno a spokojeně sledoval vše okolo sebe.
"Je to nádhera," vydechl úžasem. V tu noc byl úplněk. Svítil tak silně, že Jimin mohl vidět zřetelně ten milý obličej. I když byl nemocný, jeho rozzářený obličej všem dokázal dodávat naději.
"Děkuju, Jimine," zamilovaně si koukali do očí. Až se mladší nahl pro drobný polibek. Jeho emoce začaly šílet a když se odtáhl, po tváři mu stekla jedna slzička.
HoSeok ji setřel.
"Neplač," utěšil ho, "já jsem šťastný." Usmíval se tak, že nikdo nemohl pochybovat o jeho štěstí, co cítil. Druhý chlapec se aspoň snažil o trochu podobný úsměv. Nešlo mu to, ale staršího to i tak potěšilo.
"Miluji tě," přiblížil se a zavrněl mu do ucha láskyplné slova. Jejich rty se spojily v procítěný polibek a v Jiminovi zazněla slova jako : 'Nejspíš je to naposled.'



Probudil ho zvonící telefon. Nevrle ho zvednul a napůl ještě spal.
"P-prosím?!" Vyletěl najednou a v očích měl slzy.
"Upřímnou soustrast," ozval se ženský hlas z telefonu a pak již ticho. Jimin upustil mobil a téměř spadl na zem vedle něj. Nic kolem sebe nevnímal, život nikdy neztrácel smysl tak moc, jako zrovna teď.

******

JungKook se k němu rázně rozešel.
"Já už miloval," řekl mu klidně do obličeje, "a stále miluju."
Hluboce se mu podíval do očí a Jimin uviděl lesknoucí se slzy.
"Kookie," vydechl překvapeně, "jak dlouho?"
"Ještě před tím, než si ho poznal," kolísal mu hlas. Mladší chlapec se přiblížil a jemně otřel jejich rty. Nemohl uvěřit, že cítí tu hebkost, po které tak toužil.
"JungKookie…" odtáhl se starší, který jaksi nedokázal pochopit situaci, "nemyslím si, že jsem připravený…jít dál." Nastalo ticho, ale mladší ho po chvíli přerušil.
"Já na tebe počkám, Jimine! Jak dlouho budeš potřebovat, nevadí mi to," skoro vykřikl s nadějí v hlase a zběsile dýchal. Právě riskoval to vše, co mu zbývalo. Jejich přátelství.
Jmenovaný byl stále překvapenější a překvapenější. Měl by mu dát šanci? Nebude cítit vůči HoSeokovi špatně? Zvládne to?

******

Sklonil se k hrobu. Hrob, u kterého donedávna býval téměř každý den, ale s tím rozdílem, že dnes z něj nešla cítit ta deprese jako vždy.
"Ahoj," s úsměvem začal kluk, "dlouho jsem tu nebyl, viď?"
V čupnutí se porozhlédl po neudržovaném místě. Povzdechl si. Když to neudělá on, tak nikdo. Zvedl se a vytrhnul pár plevelů podél hrobu. Vyhořené svíčky hodil do tašky, kterou měl s sebou. Uschlé květiny položil vedle ní. Zkaženou vodu vylil vedle do křovin, které tam nejspíš rostli jen náhodou. "Tohle si nezasloužíš."
Opět se vrátil na své místo a koukal do tváře klukovi na fotce.
"Víš, co se teď děje, viď?" stydlivě sklopil pohled, "Sleduješ mě, že ano? Snad je tam navrchu dobře…" koukl na šeré nebe a na rtech se mu objevil mírný úsměv.
"Mám mu dát šanci? Odpustíš mi to?" zvážněl. Najednou se zničehonic o jeho tvář otřel teplý vánek. Jakoby ho snad někdo pohladil. Nebyl vítr, a tak to chlapci přišlo divné. Porozhlédl se vystrašeně kolem sebe. Ale potom se zastavil pohledem znovu na onen hrob. Usmál se. Nevěřil na takové věci, ale jakoby uvnitř sebe cítil to, že to pohlazení větru nebylo jen tak nějaké. Bylo naivní si myslet, že to byla zpráva od HoSeoka. Ale on tomu právě věřil a v hlavě se mu udělalo jasno po těch týdnech, kdy žil ve zmatku kvůli vyznání mladšího chlapce. Jeho rty se ještě více rozšířily do úsměvu. "Děkuju ti," zaznělo mu už jen v hlavě.
Slyšel za sebou kroky. Za chvíli ucítil vcelku dost mužnou ruku na svém rameni.
"V pořádku, Jimine?" ozval se JungKook. Chlapec před ním se k němu otočil s úsměvem na tváři a se slzami v očích. Ale tentokrát to byli jiné slzy, než ty, co vídával za poslední rok. Tohle byly slzy štěstí.
"Jsem připravený," řekl trochu vysokým hlasem Jimin.
"Huh?" mladší chlapec moc nechápal, znělo to trochu sebevražedně.
"Jít dál," hluboce mu koukl do očí, až Kook stydlivě uhnul pohledem. Srdce mu bušelo jako zblázněné. Musel se sám pro sebe usmát. Věděl, co to znamená. V ruce držel konvici plnou čerstvé vody a v ní ponořená kytice vykvetlých, bílých a nádherně vonících květů.
Vzal prázdnou vázu a dal do ní ty květiny. Poté ji naplnil vodou. Zvedl se a koukl na menšího chlapce. Věnovali si úsměv. Kook vzal všechny jejich věci a vydali se malou cestou k hlavní, která vedla k obrovské, černé bráně. Ani jeden nemluvil, nemuseli. Zavalovali je příjemné pocity po celém těle. Když byli v půlce cesty, Jimin vytáhl svou ruku z kapes mikiny a vyhledal dlaň mladšího. Propletl jejich prsty. Spokojeně se pousmál, stejně tak i JungKook, který jeho dlaň více stiskl, snad aby mu neutekl. A tak mladý pár pokračoval ruka v ruce s úsměvy na tváři.

I přes to Jimin na svou první lásku nezapomínal. Vracel se k hrobu s doprovodem mladšího a vždy donesl čerstvou kytici. Jak by také někdo mohl zapomenout na někoho tak úžasného jako byl HoSeok?
 


Komentáře

1 magical-miracles magical-miracles | Web | 21. října 2016 v 0:10 | Reagovat

Rve mi ta představa srdce. To ale nemeni nic na tom, ze to bylo krasne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.