Beautiful life - Pt. 4 - END

1. dubna 2016 v 13:12 | Natalii |  Jednorázovky
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: Hoseok x Taehyung
Žánr: Shounen-ai / Angst





"Já...já chci darovat srdce."
Byla chvíle ticha. Sestřenka na něj koukala jako by právě spadl z nebe.
"Cože?" zeptala se po chvíli, "Chceš se dát na poezii nebo tak nějak?"
Hoseok se na ní podíval a plácl se do čela.
"Ano, právě proto jdu za tebou...myslím to vážně, chci darovat své srdce."
"Cože? Hoseoku, to nemůžeš myslet vážně," podívala se na něj starostlivě.
"Opravdu chci! Chci, aby ho dostal Kim Taehyung."
"Víš o tom, že si nemůžeš vybírat komu to srdce bude dáno?"
"Jisoo! Jsi vrchní sestra, to musíš umět nějak zařídit!" Do očí se mu hrnuly slzy. Jisoo se na něj chvíli jen koukala, pochybnost ji byla vidět ve tváři.
"I kdybych to zařídila, nejde to jen tak. Na co myslíš Hobi? Opravdu bys nás tady...nechal?"
Hoseok trochu posmutněl, na svou rodinu nemyslel.
"Je to stejně jedno, rodiče mě nevezmou zpět po tom, co o mě zjistili, že jsem gay a...o babičku by ses musela postarat."
"Víš jak moc bys je zklamal?" nenechala se odbýt Jisoo.
"Není to jedno?! Zklamal jsem je už tak dost! Nechtějí mě ani vidět! Vyhodili mě na ulic!" křičel, po tváři mu už stekla jedna slza.
"Prosím Jisoo, prosím. Je pro mě hrozně důležitý, zaslouží si to. Zaslouží si žít."
Bylo ticho, nekonečné ticho. Hoseok se nedokázal svojí sestřence podívat do očí.
"Podívám se na to, dobře? Ani nevíš, jestli tvé srdce bude vhodné..." řekla nakonec s povzdechem. Hoseok se na ni zářivě usmál.
"Už je na čekací listině?" zeptala se ho. Seok jen přikývl.
"Dobře, podívám se na to," řekla, svůj zrak odvrátila k počítači. Bylo chvíli ticho, Hoseok koukal z okna. Jakoby něco v něm bylo alespoň o trochu lehčí. Není to tak, že by se nevážil svého života, jen...Taeho život byl pro něj důležitější.
"Sakra…" zaklela najednou jeho sestřenice. Odvrátil se k ní s obavy v očích.
"Co?" jeho hlas byl slabý.
"Mám blbou zprávu..." podívala se na něj, skousávala si spodní ret jako vždy, když je nervózní. Hoseok jen obrátil oči v sloup a nechal je zavřené, opřel se ještě více o židli, aby to s ním jen tak náhodou neprásklo.
"On...on už tady není," řekla slabě.
"Jak jako není?!" vyletěl ze židle. Nemůže být snad…
"Nechal se vyřadit z toho seznamu..."
"Cože?! To se může?!"
"Ani já nevím, že to jde...ale asi ano...nikdy se to ještě nestalo." Stále koukala zeširoka na obrazovku před sebou. Přiběhl k ní a začal na to koukat. Jeho jméno tam opravdu nebylo.
"Vypadá to, že se nechal vyřadit včera..." pokračovala Jisoo po chvíli. Hoseok cítil, jak se mu najednou udělalo špatně. Zeslábly mu nohy a musel si sednout.
"Co si sakra myslí?!" křičel šeptem. Jisoo na něj jen lítostně koukala. Po chvíli se Seok sám zvedl, poděkoval jí a odešel. Utíkal z nemocnice přímo k domu Taeho. Zvonil a klepal na dveře, dokud mu neotevřel sám Taehyung. Měl na sobě vytahané bílé triko a tepláky. Měl skoro zavřené oči, než si všiml Hoseoka.
"Co-" začal, ale nedokončil.
Seok nevěděl, co dělá. Všechny ty pocity se v něm mlely, než ho donutily zatnout pěst. Dal mu ránu do obličeje. Opravdu vrazil Taehyungovi, jeho tělo téměř odlítlo na zem, ze rtu mu tekla krev. Hoseok nevěřícně koukal na svou pěst, poté na Taeho. Čekal, že se chlapec na zemi bude bránit, ale nic. Jen v polosedě měl sklopenou hlavu. Věděl, za co to je.
"Co si myslíš, že sakra děláš?! Proč jsi se nechal vyřadit?!" křičel stále mezi dveřmi. Vtom přiběhla paní Kim, která měla opuchlé oči asi od plakání. Taehyung stále neodpovídal, Seokovi nevěnoval jediný pohled.
"Proč nemluvíš?!" vzal ho Hoseok za triko, vyhoupl ho na nohy a přitiskl ke zdi. Paní Kim vykřikla, chtěla nějak zasáhnout, ale nohy byly jakoby přilepené k zemi.
"Copak si svého života nevážíš?!" křičel zoufale šeptem do Taeho tváře. Poprvé se mu mladší podíval do očí. V Hoseokových očích byl strach, obavy, zatímco v jeho byla jen a jen prázdnota.
"M-myslel jsem...že jsme se rozešli," začal po chvíli slabě, "nedokážu si představit život bez tebe. Raději bych umřel, než být bez tebe." Nebyla to až zas taková lež. Byl to taky jeden z důvodů.
"Ale hlavně...znám tě," pousmál se, úsměv plný žalu a smutku, "vím, čeho jsi schopnej. A taky opravdu, chtěl jsi mi darovat srdce, že?"
Hoseok překvapeně koukal, jeho stisk na triku povolil.
"Nechápeš to? Myslíš, že bys mě zachránil? Myslíš, že by to vykonalo něco dobrého? Nerozumíš tomu, že bys to udělal zbytečně? Jsi můj život, jsi mé všechno. A ty bys mi to chtěl vzít? Raději umřu dřív, než abych tu byl dlouho, ale bez tebe."
Hoseok z něj úplně sundal své ruce, sklopil hlavu. Bojoval se slzami, ale nepovedlo se. Stékaly mu další a další slzy po tvářích.
"Přestaň být takový sobec...myslíš, že pro mě nic neznamenáš?" řekl mezi vzlyky. Taehyung se smutně pousmál.
"Ale Hoseokie," řekl a pohladil ho po tváři, "měl jsi život beze mě, pamatuješ? Nenech si kvůli někomu, jako jsem já, vzít své sny. Vím, že se chceš jednou stát slavným tanečníkem. Neodpustil bych si, kdybych ti tu možnost vzal. Máš svůj sen, následuj ho."
Hoseok se nezmohl na nic, než jen obyčejné vzlyky. Taehyungovi po tváři také tekly slzy, ale usmíval se. Po chvíli objal staršího a přitiskl ke své hrudi. Hoseok plakal a plakal. Nedokázal se smířit s tím, že prohrál. Nechce si nechat vzít to štěstí, co tak dlouho hledal.
Po asi hodině v Taeho náručí, ho chlapec odvedl k sobě do pokoje. Leželi spolu v posteli, koukali si do očí. Na jejich tvářích měli zaschlé cestičky od slz. Hoseok ho začal hladit ve vlasech. Těch dokonale jemných vlasech. V ten moment chtěl prostě zapomenout. Zapomenout na to, co ho čeká, že se ho bude muset vzdát. Myslel si, že se na něho štěstí konečně usmívá, když ho potkal. Nerozuměl tomu, co je to za karmu. Nikdy nikomu nic neudělal. Byl snad prokletý?
Nechtěl nad tím přemýšlet. Ne v tuhle chvíli. Přitáhl si k sobě Taehyunga, nos zabořil do těch vlasů. Šeptal mu konejšivá slova, kterými uklidňoval spíše sebe. Nakonec oba dva usnuli. I když to ani jeden neřekl, oba dva se báli. Báli se toho, co bude dál.

******

Hoseok pochopil, že pokud bude stále brečet a smutnit, nijak tomu nepomůže. Chce, aby si poslední dny svého života Taehyung užil. Když se ho zeptal, kam by chtěl jít, odpověď byla jasná. Zábavní park. Možná že to bylo příliš obyčejné a Taehyung nejspíš na polovinu atrakcí nebude moct skrz srdeční problémy, opravdu tam moc chtěl. Proto mu Hoseok vyhověl. Jedno odpoledne jeli do zábavního parku. Starší se nemohl nabažit toho pohledu. Taeho oči téměř po celou dobu zářily nadšením. I když se v nich zalesklo občas zklamání, protože opravdu moc chtěl jít na horskou dráhu, ale nemohl. Šli na všechno možné, dokonce i na atrakce pro zamilované. I když se Taehyung styděl, Hoseok neváhal. Vždy vzal jeho ruce do svých, občas mu dal pusu na tvář. Mladší chlapec se snažil ignorovat všechny ty znechucené pohledy kolem nich, ale vevnitř ho to vlastně bolelo. Strašně moc. Nikdy se s tím nesetkal. Ze všech přímo sršela ta nenávist. Ale Hoseok vypadal, že ho to vůbec netrápí, jen se vždy usmál, pokud se jejich pohledy setkaly. A tak mu věřil. Věřil, že je v bezpečí.

Uteklo to strašně rychle. Avšak zábavný park byl stále plný. Už byla tma, vše kolem nich zářilo všemožnými barvami. Hoseok držel Taehyunga, který do sebe právě cpal růžovou cukrovou vatu, za ruku. Koukal na to, jak s tím chlapec bojuje a všude po tváři má zanechané jemné stopy. Musel se usmívat. Byl to tak úžasný pohled.
"Děkuju, užil jsem si to..." zamumlal najednou Taehyung a ukousl velký kus ze své vaty. Seok se jen usmál. Úsměv mu však hned povadl. Sklopil pohled k zemi a cítil, jak bojuje se slzami. Nechtěl, aby to skončilo. Aby tenhle den skončil. Chce, aby se zastavil čas. Aby mohl být s Taem navždy. Věděl, že to není možné. A nevěděl, co má dělat. Není připravený. Není připravený se ho vzdát. Nechce se ho vzdát.
Ještě než odešli, šli na poslední jízdu. Na ruský kolo. Taehyung udiveně sledoval celé město, co zářilo v dáli. A Hoseok z něj opět nespustil zrak. Posledních pár chvil jízdy, se Tae podíval do jeho očí. Najednou se zastavili navrchu, aby mohli vystoupit ti pod nimi. Mladší toho využil a zvedl se, sedl si k Seokovi.
"Slib mi něco..." skoro zašeptal. Hoseok se na něj jen s obavami podíval. Naposled mu slíbil takovou blbost, že o tom raději nechce přemýšlet.
"Postarej se prosím o moji mámu, cítím se vinný, že se cítí tak odporně kvůli mně. Nechtěl jsem ji ublížit..." Z očí mu začaly téct slzy.
"Ale no tak, v pořádku," pousmál se Hoseok a přitáhl si druhého do objetí.
"Slibuju," zašeptal mu do vlasů. Na to jen Taehyung vzlykl. Hoseok měl pocit, že se za chvíli rozpadne. Nemůže se přece jen tak vzdát.

******

Než by stačil však nějak zabojovat, stalo se to příliš rychle. Hoseok chodil každý den za Taem do nemocnice, kde bezmocně ležel připojený na přístrojích. Vždy ho uvítal malým úsměvem, ale moc nemluvili. Seok si nedovolil plakat, ne když byl u něj. Nechtěl mu to dělat horší. Chtěl, aby byl šťastný až do konce.
Jejich dny probíhaly tak, že Hoseok četl Taemu třeba pohádky. Taehyung miloval jeho hlas, byl tak uklidňující. A pohádky měl rád odjakživa. Cítil se opravdu šťastný.
Když už opravdu bylo namále, Taehyung podepsal papíry, že chce jít domů. Nikdo mu nebránil. Chtěl strávit poslední dny doma. Byl tak slabý, že sotva chodil, ale statečně došel až domů, za pomoci Hoseoka. Taeho maminka byla pohublá, vypadalo to, že moc nespí. Objala svého syna tak, že mu snad rozdrtí všechny orgány.
Taehyung měl trochu delší vlasy, přesto byl pro Seoka nejkrásnější na celém světě.
Jeho poslední dny byly tiché, smutné. Venku pršelo, byla bouře. Jakoby i nebe plakalo pro Taehyunga. Hoseok už to nezvládl a psychicky se složil. Nemohl přestat brečet, bylo to tak...strašně rychlé.
V ten den, pár ležel vedle sebe na posteli. Taehyung byl tak strašně přítulný. Tulil se k hrudi staršího a nechtěl ho pustit ani na záchod. Hoseok mu smáčel vlasy slzami. Najednou Tae zvedl pohled k druhému. Pohladil ho svou slabou rukou po tváři. Seok zavřel oči a snažil se pod dotekem trochu uklidnit. Vtom ucítil jeho rty na těch svých. Měl celkem suché rty, které už nebyly takové jako dřív, ale neodmítl je. Stále to jsou ty nejhebčí rty, co kdy ochutnal a ochutná.
Polibek nebyl nijak divoký, byl jemný, plný citu a emocí. Po tvářích obou chlapců se kutálely slzy plné žalu.
"Miluju tě..." zamumlal najednou Taehyung, čímž překvapil druhého. Taehyung nikdy nic takového neřekl první. Proto to Hoseoka jak zahřálo u srdce, tak mu ho i zlomilo, jelikož...je to asi naposledy, co něco takového slyší. Neodpověděl na to, jen znovu druhého chlapce políbil. Tentokrát polibek prohloubili. Ale za chvíli přišli o vzduch, a tak se museli od sebe odpojit. Taehyung si položil hlavu na Seokovu hruď a zavřel oči. Naposled nasál vůni, kterou chce nasávat do konce svého života.
Hoseok po chvíli usnul, stále u sebe pevně držel Taehyunga.

Když se vzbudil, byla již tma. Zamžoural po pokoji a všiml si, že má chlapce stále v náručí.
"Hej, Tae," řekl rozespalým hlasem a trochu s chlapcem zatřásl. Žádná odpověď.
"Taehyungie, měl by sis dát léky a najíst se," pokračoval a znovu jím zatřásl, už silněji. Stále žádná odezva.
"Tae?!" zakřičel najednou a otočil ho na záda. Taehyung vypadal tak bezvládně, nevinně. Hoseok začal chlapci kontrolovat tep. Během toho až hystericky volal na paní Kim. Pro jeho zděšení, tep nenašel. Z očí mu tekly vodopády. K Taeho ústům přiložil ucho, doufal, tak strašně doufal, že uslyší jeho dech. Ale neslyšel nic. Nemohl tomu věřit. V tom přiběhl paní Kim. Zběsile ji sdělil, co se děje a ona hned na to šla zavolat záchranku. Hoseok si zase připomněl, co dělat a začal s resuscitací. Slané kapičky vody dopadaly na Taeho triko. Seok plakal, vzlykal, křičel Taeho jméno, snad aby ho probral. Avšak...nic se nestalo. Po chvíli to Hoseok vzdal, kvůli tomu, že se mu celé jeho tělo třáslo. Podíval se na chlapcovu tvář a divil se tomu, co viděl. Taehyung se usmíval.

******

Hoseok nevěřil. Nevěřil tomu, co se stalo. Zbláznil se. Nedokázal to pochopit. Nemohl přece ztratit někoho, koho miluje. Už ho nikdy neuvidí, jen na fotkách. Seděl na posteli ve svém pokoji. Koukal do stropu. Bílý strop, bílé stěny. Jedna postel, jedno okno s mřížemi. Hned potom, co Taehyung odešel, Hoseok se sesypal. Tak moc, že leží v psychiatrické léčebně. Nemyslí si, že by na to byl tak zle, ale…ví, že to nezvládl. Leží tu už tak dva měsíce. Doktoři tvrdí, že se pomalu dává dohromady, ale on si myslí opak. Čím větší čas uplynul, tím více si uvědomuje, jak mu Tae chybí. Chce ho. Chce se ho dotknout, chce ho políbit. Moc to chce.
Ale ví, že to nebude mít.
Když jedno odpoledne koukal z okna, něco si uvědomil.

Chtěl by mě Taehyung takhle vidět?

Určitě ne.

Vzchop se!

Vzchop se!!!

******

První, co udělal, když opustil léčebnu, šel za ním. Za Taehyungem. Slzy mu zase tekly z očí. Nedokázal je zastavit. Chtěl být silný. Opravdu chtěl.
Položil růži na jeho hrob. Byl udržovaný. Pousmál se.
"Omlouvám se," zamumlal najednou, "omlouvám se, že jsem tu nebyl. Už se to nestane."
Stále viděl před očima ten nádherný úsměv. Chce ho vidět na vlastní oči znovu. Aspoň jednou.
"Oh, jste příbuzný?" ozvalo se najednou vedle něj. Hoseok leknutím nadskočil. Vedle něj byl trochu mladší chlapec, měl zrzavé vlasy. V ruce měl květiny, stejné jako ty, co skoro usychaly na Taeho hrobě.
"Eh, něco takového..." podrbal se na zátylku Hoseok a poodstoupil. Neznámý chlapec květiny vyměnil a na tváři se mu usadil smutný úsměv.
"Nemám rád, když umírají mladí lidé...o tenhle hrob se navíc nikdo nestaral. Chudák Taehyungie," řekl chlapec. Seoka trochu píchlo u srdce při té přezdívce.
"Promiňte, vy jste znal Taeho?" optal se, žárlivost byla trochu znát v hlase.
"Oh? Ne, samozřejmě, že ne...jen hrob...mého...kamaráda je tu nedaleko. Jednou jsem se tu procházel a všiml si toho. Bylo to nové, ale od té doby tu nikdo nebyl. Povídá se, že jeho maminka spáchala sebevraždu a … jeho jediný kamarád se zbláznil," řekl smutně chlapec, "mimochodem, jmenuji se Jimin." Usmál se zářivě na Hoseoka.
"Hoseok," odpověděl jednoduše. Pak to Seoka trklo.
"Oh můj bože!" vykřikl, čímž polekal Jimina vedle sebe, "Doprdele, já idiot…!"

Slib mi, že se postaráš o mou mámu.

"Panebože, panebože…" opakoval si pro sebe, další slzy se chtěly probojovat ven z jeho očí. Jimin na něj jen nechápavě koukal, ale neptal se.
"Jsem takový idiot..." řekl se vzlykem.
"Hej...v pohodě, všichni děláme chyby..." řekl mu Jimin a pohladil ho po zádech, "chceš mi říct, co se stalo?"

******

Čas ubíhal a aniž by věděli jak, Hoseok s Jiminem se stali celkem blízkými. Hoseok zjistil, že chlapec měl téměř ten samý osud. Zemřel mu při bouračce přítel jménem Yoongi. Mluvili spolu, plakali spolu. Byli tu pro sebe. Po čase si pořídili vlastní byt. Bydleli spolu, mluvili spolu každý den o svém dnu. Nebylo to to, co si Hoseok představoval, ale přece jen to nebylo tak hrozné. Měl někoho, kdo mu rozumí. Někdy spolu leželi v objetí a nemuseli říct ani slovo. Byla to jen otázka času, kdy se dají dohromady. Přesto tu bylo spoustu neshod. Oba dva měli ten zvláštní pocit. Ten zvláštní pocit, že podvádí
Přesto to Hoseok jednou překonal, udělal další krok...políbil Jimina. Měl zvláštní rty, nikdy to nebudou Taehyungovi rty, ale...měli něco do sebe. Měli něco, na čem by se Hoseok klidně mohl stát závislý.
Byly to samé pochyby, nevěděli, jestli je to správné.
Ale každý si zaslouží být šťastný, ne?
A to bylo to, co přece Hoseok Taehyungovi slíbil.
Slíbil, že bude šťastný.
Věděl, že Taehyung mu nejspíš nikdy neodpustí to, že se nepostaral o jeho mámu. Do smrti si to neodpustí ani on sám. Ale tak nějak věří, že spolu...jim bude lépe. Samozřejmě, že přemýšlel o sebevraždě, proto skončil v léčebně. A možná by tam skončil znovu. Nebýt Jimina…Jimin ho zachránil, vytáhl ho z toho dna. Jimin tu byl pro něj, utěšil ho, ujistil ho, že nic z toho není jeho vina. Jimin byl jeho záchrana, pomocná ruka, bez které by se neobešel. Je velkým dlužníkem za něj, za anděla, kterým ho život obměnil.
Chodili společně na hřbitov, Jimin "seznámil" Yoongiho s Hoseokem, Hoseok zase "seznámil" Taehyunga s Jiminem.
Miloval Jimina a Jimin miloval jeho, ale už nikdy...nikdy to nebude to, co vytvořil s Taehyungem. I když Tae už není, to pouto stále přetrvává...a stále přetrvávat bude. O to se Hoseok postará.
A možná, že se na něj dívá. Možná, že se Taehyung usmívá a kouká na Hoseoka, jak si dává život dohromady. Vedle sebe drží svou matku za ruku a může odejít. Protože nic ho tu nedrží od toho ráje, který na něj čeká. Protože Hoseok, ten kvůli kterému měl možnost poznat, že život umí být nádherná věc, je šťastný.


 


Komentáře

1 Nana Nana | Web | 14. července 2016 v 3:06 | Reagovat

To bolo tak strasne pekne a potom toto...  Z osobnych dovodou sa mi to len tazko citalo ale pises skvele pokracuj v tom!!  Len uz nikoho takto nemuc inak mi to roztrha srdce

2 JaeRa JaeRa | Web | 26. února 2017 v 11:19 | Reagovat

A já doufala, že se na poslední chvíli přeci jen dárce najde! No... Bozeeeeeeeee!!! Chudák Tae!!! A chudák Yoongi! A Hobit... moje malé Hobiťátko... Aspoň, že je šťastný s Jiminem.
Krásná povídka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.