Beautiful life - Pt. 3

1. dubna 2016 v 13:11 | Natalii |  Jednorázovky
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: HoSeok x Taehyung
Žánr: Yaoi (15+)





"Takže ty rád hraješ na klavír?" optal se se zájmem Hoseok chlapce vedle sebe. Byl to každý normální den, co se spolu takhle scházeli. Trvá to už asi měsíc. A jako záminku Hoseok stále používal vrácení šály, ale jak to tak vypadalo, ani dnes se jí Taehyung nedočká. Ne, že by mu to vadilo, byl moc rád, že se se Seokem může vidět. Při každém i nechtěném doteku se mu rozbušilo srdce, nepříjemně ho lechtalo v podbřišku a do tváří se mu hrnula krev. Nevěděl, jak na ty pocity má reagovat, ale čím častěji spolu byli, tím více rostly. Zeptal by se Hoseoka nebo doktora, jestli s ním není něco špatně, není nějak nemocný, ale něco uvnitř mu říkalo, ať si to nechá pro sebe.
Kývl Seokovi na odpověď. Začalo se stmívat a ochlazovat. Tae se trochu otřásl zimou, snažil se více zachumlat do svého kabátu.
"V pohodě?" prohodil Hoseok, když si všiml chlapce.
"Jo," odpověděl mu jednoduše, od úst mu tekla pára. Najednou se starší postavil před něj, z krku si sundával šálu. Beze slov ji obmotal kolem Taehyunga, který se v ní doslova ztrácel. Šel mu vidět sotva načervenalý nos od zimy.
"Děkuju..." zamumlal do látky a tváře mu opět zrudly. Seok se jen pousmál a kývl.
"Pojď za mnou!" chytl najednou Taehyunga za zápěstí a začal s ním utíkat do neznáma. Chlapec ho mlčky následoval. Zrovna dnes byl pátek, a tak se rozhodl, že se trochu zdrží.
Běželi už nějakou dobu a Taeho srdce trochu nestíhalo všechnu tu námahu. Byla to moc velká zátěž. Proto se vyškubl z jeho sevření. Zastavil se, opřel se o zítku, zhluboka vydýchával.
"Co se děje Tae? Jsi v pohodě? Už jsme skoro tam..." Přiběhl k němu Hoseok. Taehyung byl stále neschopný slova. Zvedl prst jako gesto, aby počkal, stále dýchající jako o život.
"Jo jsem v pohodě," nakonec řekl mezi již slabšími výdechy a sklopil hlavu. Starší však mezi prsty chytl jeho bradu, opatrně zvedl jeho pohled. Navázali kontakt očí. Pousmál se a bradu pustil, avšak ještě pohladil jemně jeho hebkou tvář. Taemu se hrnula krev do tváří, bylo mu najednou až neskutečný horko.
"Už jsme blízko...vezmu tě na záda!" Usmíval se, vesele se otočil k chlapci zády a trochu se snížil, aby na něj mohl vyskočit.
"To nemusíš," pousmál se Taehyung, "můžu už jít po svých."
"Nebreptej a skákej!"
A po chvíli opravdu cítil váhu na svých zádech. Musel se zasmát. Rozeběhl se s ním, oba dva přímo nadšením křičeli v tichých ulicích. A Taehyung měl na tváři zase ten obrovský, nefalšovaný úsměv.

Doběhli až k budově, která byla celá ve tmě.
"Co tu děláme?" optal se Taehyung, když starší stále s ním na zádech procházel brankou směrem právě k té až děsivé budově.
"V klidu." Došel s ním, až k velkým dveřím, kde Taeho sundal ze svých zad. Ve svazku svých klíčů našel jeden trochu zastaralý a vložil ho do klíčové dírky. Dvakrát otočil klíčem a otevřel staré dveře, které zaskuhraly stářím. Vypadalo to celkem děsivě, Taehyung na chvíli zatajil dech. Hoseok ho vzal za zápěstí a znovu ho vedl, tentokrát tmavou chodbou. Jejich rychlé kroky se ozývaly v ozvěně. Zastavili se u trochu menších dveří, stále však vysokých. Hoseok je otevřel a zase se ozval nepříjemně vrzavý, zastaralý zvuk. Taehyung byl stále vyděšený. Věřil druhému jako nikomu jinému, ale měl tu skličující pocity.
Vešli do tiché místnosti, Seok za nimi dveře zase hned zavřel. Beze slov ho vedl dál celkem velkou místností. Tae se díky světlu z pouličních lamp zářící skrze okna dokázal trochu zorientovat. Bylo to prázdné kromě místa uprostřed, kde byl celkem povědomý obrys. Hoseok ho vedl dál, až ke stoličce, kde ho posadil. Sedl si vedle něj.
"Hraj," poručil mu přímo a ruce mu dal na povědomé klávesy. Taehyung moc nechápal, než uviděl, že to před čím sedí je klavír.
"Hoseoku! To nemůžeme! Co když nás tu někdo najde?!"
"Nikdo sem nechodí. A stejně to vlastní moje babička...občas sem chodím uklízet, proto mám klíč," odmlčel se na chvíli Seok, než chlapce znovu pobídl, "hraj."
Taehyung se zhluboka nadechl a ještě jednou se podíval na Hoseoka, který mu věnoval sebejistý úsměv. Svým prstem stiskl nejprve stiskl jednu klávesu, hned na to se však rozehrál. Melodii, kterou hrál, mu pomohla vzpomenout na své dětství. Miloval to. Kdykoliv mohl, tak hrál a jeho máma občas zpívala. Stále to miluje. Dal by cokoliv za to, kdyby mohl hrát kdykoliv se mu zlíbí. Ale skrz drahé léky, pobyty v nemocnicích, se musel jeho klavír prodat. Nikdy to mámě neodpustil i když moc dobře věděl, že ona za to nemůže.
Místností se rozléhaly zázračné, příjemné tóny z klavíru. Taehyung zavřel své oči, nechal se unášet mimo realitu. Hoseok vedle něj se usmíval. Také se zaposlouchal do hudby. Nebyl expertem, moc tomu nerozuměl, uměl jen pár jednoduchých písniček, které ho jeho babička naučila, ale přesto v tom něco cítil. Snad všechnu tu bolest, co chlapec vedle něj cítil a stále cítí. Jakoby každý tón těžkl a těžkl pod tíhou toho břemene, co Tae stále musí nosit.
Mladší přestal hrát. Hoseok ho objal kolem ramen, když uviděl, že po tváři mu stéká jedna slza. Oči měl pevně zavřené, obličej zkřivený tak, aby zabránil dalším slzám a následným vzlykům.
Hoseok už byl seznámen s tím, co se Taemu děje. Nejen díky papírku, co si vzal, když u něj byl poprvé, ale občas Taehyunga nachytal téměř plakat. Nedalo mu to, jedno odpoledne z něj prostě vypáčil tohle všechno. Zpočátku byl v šoku. Jak může takový malý človíček vůbec něco tak velkého zvládat? Avšak po čase na to skoro zapomněl. Nemluvilo se o tom. Taehyung o tom odmítal mluvit.

"Děkuju," vydechl po chvíli Tae. Podíval se na Hoseoka s drobným úsměvem na rtech. Starší chtěl něco říct, ale jen naprázdno otevřel pusu. Ten úsměv...byl tak jiný. Jiný od ostatních, co měl možnost zatím vidět.
"Díky tobě vím, že život umí být krásný," zamumlal a úsměv se stále rozšiřoval. Seok nepřišel na to, co bylo na něm tak jiné, ale byl úžasný.
Poté nikdo nic neřekl, chlapci si jen koukali do očí. Místnost úplně ztichla, snad jen dech obou dvou šel slyšet. Po chvíli se Seok začal pomalu přibližovat k jeho obličeji, nevěděl proč. Prostě mu něco uvnitř říkalo, ať to udělá. Jediné, co mohl slyšet v uších, bylo bušení srdce. Po chvíli se i Taehyung odhodlal a svým pohybem uzavřel poslední skulinku mezi nimi.
Byl to krátký, jemný polibek, který netrval moc dlouho. Jakmile se od sebe odlepili, Tae koukal do svého klína. Tváře mu hořely, v břiše ho stále lechtaly motýlí křídla.
"Budu muset jít domů," zašeptal skoro neslyšně. Zvedl se a aniž by čekal na Seoka šel tam, kam ho nohy zavedly. Proč se cítí tak, že ten polibek byl správný? Že se to mělo stát? Bál se. Bál se, že tímhle svého jediného přítele od sebe odstraší. Že ho opustí…
Šel dál tmavou tichou ulicí. Otřásl se zimou a zachumlal se do šály, která voněla po vanilce, po Hoseokovi. Nasál vůni a cítil, že se mu do očí derou slzy. V tom za sebou uslyšel běh, dotyčný se stále přibližoval. Najednou na jeho studené ruce cítil teplo. Hoseok ho chytil za ruku, propletl jejich prsty. Taehyung poznal, že je to on. S růží ve tvářích koukl na jejich propletené ruce, poté na Hoseoka, který ho jen mlčky obdaroval sladkým úsměvem. V příjemném tichu, bez dalších slov, pokračovali k domu Taehyunga. Z oblohy se během cesty začaly snášet sněhové vločky. Vlastně to vypadalo jako v romantickém filmu. Taehyung nedokázal myslet na nic jiného, než na jejich spojené ruce. Stále cítil krev ve tvářích, jeho zběsilé bušení srdce neustávalo.

Již stáli před dveřmi baráku Taeho. Bylo to teď o rozloučení. Ale jak? Jak se mají rozloučit?
Taehyung nervózně těkal pohledem všude možně okolo sebe. Hoseok se sám pro sebe usmál. Chytl jej za bradu a najednou se jejich oči setkaly. Nervozita v očích mladšího byla znát. Starší začal místo mezi nimi pomalu zmenšovat, mířil rty k těm jeho. Kousek po kousku, až opravdu zbývalo jen málo. Taehyung zavřel své oči, už chtěl ty rty znovu ochutnat.
Však v tom se ozvalo otevření dveří, Tae široce otevřel oči.
"Tae-ah," ozval se známý hlas paní Kim, "omlouvám se chlapci." A zalezla zpět za dveře s rozplývajícím se úšklebkem.
To už oba dva chlapci byli skoro metr od sebe. Taehyungovi se do očí hrnuly slzy z rozpaků. Otočil se a chtěl odejít, ale Hoseok ho chytnutím za zápěstí zastavil. Navázali jeden z posledních kontaktů očí.
"Zítra?" usmál se starší. Tae chvíli koukal, než odpověděl.
"Zítra." Úsměv na jeho tváři se nevytrácel. Už opravdu vešel dovnitř, do tepla, avšak ještě než zavřel, zamával Hoseokovi. Doslova ve své hlavě proklínal matku za vyrušení. Hoseok ho chtěl nejspíš políbit. A on se celým vzrušením nemůže přestat třást.

******

Taehyung si spokojeně vykračoval k univerzitě, kam chodil Hoseok. Nemohl se přestat červenat, na tváří široký úsměv. Nevěděl, jak to teď s chlapcem má. Jestli jsou pár nebo něco takového. Moc těmhle věcem nerozuměl. Ale to, že se občas chytli za ruce nebo něžně políbili na tvář, či na rty, mu stačilo až až. Jeho úsměv se ještě více rozšířil.
Vykračoval si dál, než uviděl konkrétní budovu, ke které mířil. Najednou z velkých, skleněných dveří vyšel Hoseok. Taehyung se zachichotal sám pro sebe a už otvíral pusu, aby na něj zavolal, avšak za hned za Seokem se hnala nějaká dívka. Smála se na něj a on zase na ni. Vypadali blízce. Taehyung by lhal, kdyby řekl, že ho nepíchlo u srdce. Jen na něj se Hoseok může takhle smát. I tak to nevzdal, mlčky pokračoval blíže k nim, ale pak uviděl to, co vidět nechtěl. Ta neznámá dívka si otočila Hoseoka k sobě. Tae viděl její vážný a chlapcův zděšený výraz. Schoval se za roh nějaké restaurace. Nenápadně sledoval, co se bude dít dál a vtom se jeho srdce roztříštilo na milion kousků.
"Proč jsou její rty na těch jeho?!" křičelo mu v hlavě. Ten pohled více než sekundu nevydržel. Celé tělo schoval za stěnu a sklopil mu hlavu.
"Proč ji od sebe neodstrčil?" zašeptal si sám pro sebe. Po tvářích mu nekontrolovatelně tekly slzy. Chytl se za srdce.
"Proč to tak bolí?" Další nezodpovězená otázka.
"V tom uslyšel kroky, běh k němu. Ale nezajímal se...dokud neuslyšel velmi známý hlas.
"Taehyungu!" Hoseok zhluboka dýchal. Koukal na chlapce opřeného o stěnu.
"On to viděl, že?" zaznělo mu v hlavě.
"Jasně, že to viděl…vždyť víš, že na tebe koukal," odpověděl si zase v duchu.
"Tae..." vydechl již nahlas a začal se přibližovat. Jakmile uslyšel tiché vzlyky, do očí se mu hrnuly slzy.
"Taehyungie..."
"Copak pro tebe ty polibky nic neznamenaly?!" vykřikl náhle Taehyung, pohledem střelil po druhém, slziček na tváři přibývalo.
"Samozřejmě, že zna-"
"Tak proč jsi ji nechal tě líbat?!"
"Nech mě to vysvětlit, Taehyungie..."
"Nech toho, jsi jako všichni ostatní! Nesnáším tě, nevěřím ti!" křičel, zajíkal se vzlyky.
"Taehyungu!"
"Nech mě bejt!" řekl a rozhodl se, že odejde. Ale Hoseok ho vzal, přitiskl ho celkem silně zpět ke zdi. Než by Tae stačil něco namítat, již cítil jeho rty na těch svých. Ta rty, které mu umožnily zapomenout, dodávaly mu životní energii. Ty rty, kvůli kterým by šel i na konec světa. Ty rty, kvůli kterým se jeho srdce snažilo tlouct dál.
Jemně bušil do jeho hrudi, další slzy tekly po tvářích.
"Omlouvám se, Taehyungie," zašeptal mu Hoseok do rtů, když se odpojil z polibku.
"Nikdo tě nesmí líbat kromě mě..." zašeptal mu Tae zpět, sám nevěřil, že opravdu něco takového řekl.
"Já vím..." Hoseok zavřel oči, Taehyung už nejspíš neviděl to, jak ji odstrčil a odmítl ji.
"Jak víš, že jsem tady byl?" zvědavě koukl po starším.
"Viděl jsem tě..."
"Uh, aha..." Zčervenaly mu tváře studem. Hoseok se pousmál a vzal druhého tvář. Pohladil ji a znovu jejich rty spojil ve vášnivý polibek. Vyjadřoval všechny ty emoce. Vzal ho za pas a více si ho k sobě přitiskl. Taehyung spojil své ruce za jeho krkem, čímž ještě více prohloubil polibek. Seok svým jazykem přejel přes spodní ret a to byl ten zlom, kdy se Tae odpojil.
"Přestaň," vydechl, tváře úplně rudé, odvrátil svou hlavu, "uvidí nás..."
Najednou zasténal, když ucítil vlhké polibky na krku.
"No a?" řekl mezi polibky Hoseok, "tak ať vidí. Chci, aby mi každý záviděl mého přítele..."
Při tom slově přejela přes Taeho záda husina.
"Takže jsem tvůj přítel?" vydechl trhaně. Hoseok zastavil své polibky těsně tam, kde začínal kabát, dál by se nedostal. Narovnal se a podíval se Taemu do očí.
"Samozřejmě, pokud tedy chceš..." Poprvé Taehyung viděl jakousi nejistotu, nervozitu v očích staršího.
"Ano...chci!" vykřikl nadšeně. Slzy stále v očích, ale skrz jiný důvod. Cítil se šťastný tak, jako nikdy předtím.

******

"Cože?!" vykřikl Taehyung na doktora před sebou. Maminka ho chytla za rameno, aby se uklidnil. Do očí se mu hrnuly slané kapičky vody. Ten starý děda to přece nemůže myslet vážně?! Zrovna teď...když se mu tak daří. Doktor se podíval na paní Kim. A pak zavolal na sestru.
"Sestro? Můžete prosím odvést Taehyunga?"
Sestra ihned přišla a čekala na chlapce, než se zvedne. Když se Tae trochu zklidnil, odešel spolu se sestrou do vedlejší místnosti. Doktor za nimi zavřel dveře. Taehyung se posadil na židli, která byla nejblíže dveřím ordinace.
"Zapíšeme vašeho syna na čekací listinu." Slyšel za dveřmi hluboký hlas doktora.
"Ale protože je mu 18let, budeme potřebovat jeho podpis, tedy souhlas...zatím to nespěchá, může zůstat doma. Musíte být však dostupní na telefonu, jakmile se objeví vhodný dárce. Taky by neměl chodit do školy nebo dělat nějakou náročnou práci. No s tím už jste seznámena," pokračoval doktor ve své ordinaci. Taehyung si schoval obličej do dlaní. Nechtěl to poslouchat. Chtěl být jen normální puberťák, který je momentálně zamilovaný. Proč? Chce jen vědět proč se mu tohle děje.
Po nějakých dvaceti minutách vyšla paní Kim. Vypadalo to, že sama má co dělat, aby se nerozbrečela. Jemně svého syna pohladila po rameni. Tae si beze slov stoupl a šel zpět do ordinace.
"Podepíšu to..." řekl mu jen. Doktor na něj překvapeně koukal, než přikývl. Zavolal sestru, aby připravili všechny papíry, co potřebují podepsat. Všechny knížečky s potřebnými informacemi postavila sestra na stůl před něj.
"Kde jsou ty papíry, kde to můžu podepsat?" zeptal se po chvíli.
"Dáme vám je domů, možná si budete chtít přečíst co všechno to obnáší a nějaké informace..." řekla sestra spíše směrem k jeho matce, která jen přikývla. Taehyung chtěl vzdorovat, ale nějak neměl sílu na to se hádat.

Šel vedle své matky, počasí se začalo oteplovat. Vše vypadalo tak vesele kolem něj, jen on se vevnitř úplně rozpadal.
"Chceš to říct Hoseokovi?" zeptala se najednou paní Kim. Přesto, že se přímo od svého syna nedozvěděla, že spolu chodí, dokázala to vycítit. Neměla proti tomu nic, chtěla ho vidět šťastného, což díky Seokovi byl.
"Ne," odpověděl rázně.
"Měl by to vědět..." řekla si spíš sama pro sebe.
"Ne. Nemusí to vědět. Ani si nevšimne toho, že něco proběhne. Prostě jen počkáme, až někdo bude mít srdce pro mě a bude."
"Tae...víš, že jsou tam velký rizika…? Může se stát cokoliv."
Taehyung moc dobře věděl, kam tím mířila. Klidně může umřít, může se cokoliv pokazit. Taky může přežít s tím srdcem jen pár měsíců. Přesto nechtěl, aby to Hoseok věděl.
Zastavil se a podíval se na svojí matku.
"Slib mi, že mu to neřekneš."

******

Přestože se mu celkem dařilo zakrýt všechny ty starosti o té transplantaci srdce, Hoseok poznal, že něco není v pořádku. Nenápadně se ptal, občas ho Taehyung nachytal, jak hledá něco po jeho pokoji. Věděl, že to tak nejde, ale přesto mu nic neřekl. Bylo to skoro měsíc, co papíry podepsal a dal doktorovi. Od té doby ani jednou nezazvonil telefon. Začal se čím dál více strachovat. Co když...co když to nestihnou. Co když by opravdu mohl...umřít?
Snažil se na to nemyslet, ale zaměstnávalo ho to přes celý den, přes celou noc. Sotva spal, každé ráno, co se viděl v zrcadle byl bledší a bledší, kruhy pod očima se snad i zvětšovaly. Moc nejedl, a tak dost zhubl. Hoseok se strašně strachoval. Taehyung mu sice vždy řekne, že to nic není a neřekne mu nic. On to tak však nemůže nechat.
Měl být krásný květnový den, když se rozhodl, že Taeho někam vytáhne. Když mu teda nechce říct to, co ho trápí, pokusí se ho rozptýlit. Společně s paní Kim (která jen tak mimochodem na tom nebyla o moc lépe než její syn) nachystal spoustu dobrého jídla. Bylo to brzo ráno, aby o tom Taehyung neměl ani ponětí a stejně paní Kim nemohla moc spát, takže byla jen ráda, že aspoň něco mohlo odvést její pozornost.
Vše to naskládal do košíku společně s dekou. Potom šel vzbudit Taeho. Když vešel do jeho pokoje, vypadalo to, že chlapec usnul teprve před malou chvílí. Sedl si k němu, chvíli jen tak pozoroval jeho roztomilou spící tvář. Jemně ho políbil na čelo. Zvedl se a šel roztáhnout závěsy, aby do pokoje mohlo proniknout jarní slunce. To však nepomohlo, chlapec na posteli se jen otočil zády k oknu. Hoseok se pousmál a pak se svým typickým křikem skočil k němu na postel, přímo na jeho tělo. To Taeho celkem probralo, starší čekal na reakci. Tae měl stále zavřený oči, rukou šmátral po Seokovi. Od břicha, přes jeho hruď a krk, až k tváři. Trochu ho po ní pohladil a potom ho silně odstrčil. Hoseok to nečekal, málem spadl z postele.
"Taehyungiee, vstávej!" Znovu se pokusil k chlapci připlazit, tentokrát z druhé strany, k jeho obličeji. Taehyung i když stále vypadal, že spí, se mračil. Hoseok ho trochu štípl do tváře s malým chichotáním.
"Mmmmm," zamrčel Tae a pleskl ho přes ruku.
"Honeeem nebo tě políbím," škádlil Seok. To se mladší trochu pousmál pro sebe, schválně zůstal ležet dál.
"Tak jak chceš..." řekl s hravostí v hlase druhý. Pomalu se přibližoval k tomu nevinnému obličeji, ke rtům, co tak vybízely k polibku. Ale přece mu nemůže hned dát to, co chce. Políbil ho nejdříve na čelo, pak na obě dvě tváře a nakonec na nos, při čem se Taehyung trochu zachichotal. Nakonec zbývala poslední část. Najednou na Hoseoka koukali ospalé, přesto velké oči. Šlo vidět, že na to mladší čeká. Seok se usmál, pomalu zmenšoval už tak malou vzdálenost mezi nimi. Když už byl hodně blízko, Taehyung zavřel oči. Čekal na to, až se jejich rty konečně spojí, ale vtom… dostal jen mokrý polibek na bradu. Překvapením a naštváním otevřel oči. Hoseok se musel začít smát nad jeho výrazem.
"Honem vstaň a nachystej se, budu čekat dole!" vykřikl a už byl ve dveřích, než by ho Tae stihl bouchnout nebo tak něco. Zavřel a s úsměvem šel po schodech dolů, kde uviděl spát paní Kim na pohovce. Pomalu k ní přistoupil. Trochu s ní zatřásl, aby ji probudil.
"Nechcete jít radši spát do ložnice?" usmál se na ni.
"Oh...nemůžu, budu muset uvařit oběd a pak..."
"O všechno se postarám i o vašeho syna, nemusíte se bát," jeho úsměv se ještě více rozšířil.
"Děkuju Hoseoku...nevím co bych si bez tebe počala..." oplatila mu úsměv, ale ten její byl tak nějak smutný. Ve svém županu odešla do ložnice.
Hoseok se nikdy neptal, kde je Taeho otec. Ale bylo mu jasné, že tady určitě ne. Chtěl jim oběma tak strašně pomoct. Jen nevěděl jak. Sám toho měl docela dost. Musel se starat o nemocnou babičku, přesto že ona ho doslova vždy vyhání za Taem.
Po chvíli se připlazil stále napůl spící Taehyung ve své černobíle kostičkované košili.
"Tak pojďme," řekl jen a propletl si s ním ruce.

******

Dovedl Taehyunga na krásnou louku, kde všechno rostlo. Slunce je hřálo tak moc, že oba dva sundali své jarní bundy. Mladší chlapec byl najednou strašně živý, nevěděl, kam dřív koukat. Byl tak nadšený z toho, co vidí. I když je to už nějaká doba, co je s Hoseokem, nikdy se neubrání zčervenání tváří kdykoliv, kdy ho políbí nebo se na něj jen podívá. Dělá s ním neskutečné věci.
Když konečně našli ideální místo na jejich menší "piknik", nachystali si deku. Už bylo dávno po obědě, přesto že tohle místo bylo krásné, bylo pěkně daleko. Taehyung byl nejen hladový, ale celkem i unavený. Vtom začal Hoseok vytahovat z košíku jídlo. Spoustu jídla. Mladší se neubránil šťastnému vzdechu. Nemuseli mluvit, jen snědli téměř všechno, co paní Kim společně s Hoseokem připravili. Téměř naplnění k prasknutí, leželi vedle sebe. Taehyung ležel na hrudi Seoka. Po dlouhé době se cítil zase tak živý. Tak jako vždy, když byl s ním.
"Omlouvám se..." zamumlal.
"Nemáš se za co omlouvat..." řekl Hoseok, a tak nějak doufal, že by mu už konečně mohl říct, co se děje.
"Je toho jen...hodně."
"Nechceš mi to říct?"
Najednou bylo až nekonečné ticho.
"Ani ne..." řekl najednou Taehyung, ale slova se mu skoro zadrhla v hrdle.
"Dobře," povzdechl si Hoseok, ale usmál se.


Byl večer, vysvitla první hvězda. Chlapci jakoby se nepohnuli z místa. Stále leželi tak, jako před několika hodinami. Vystřídali pár jiných poloh, ale nakonec jim stejně vyhovovala nejvíce ta, při které Taehyung ležel na hrudi Hoseoka.
Než by se nadáli, najednou se celé nebe zasypalo hvězdami.
"Wow," vydechl Tae a podíval se přímo nad sebe. Bylo to nádherné.
"Dívej, padá hvězda," řekl po chvíli Seok a ukázal na padající hvězdu, "přej si něco."
Podíval se Taehyungovi přímo do očí. Až musel mladší uhnout pohledem.

Chci s tebou být navždy.

"Určitě se ti to vyplní..."
"Ty sis něco přál?" optal se Tae zvědavě.
"Ano."
"Řekni co!" vykřikl nadšeně. Takovou nadšenost Hoseok dlouho neviděl, až ho to donutilo ke krátkému smíchu.
"Když ti to řeknu, tak se to nesplní."
Taehyung jen našpulil rtíky uražením. Hoseok se opět jen krátce zasmál. Najednou všechen smích zmizel, oba dva chlapci si koukali intenzivně do očí.

Polib mě.

Hoseok, jakoby četl Taeho myšlenky, se začal k němu přibližovat. Přesněji svými rty k těm jeho. Byla to nějaká doba, co měli moment jako tenhle. Polibek byl zpočátku sladký, jakoby se líbali poprvé. Avšak pak to nabralo na vášnivosti. Seok vzal během polibku chlapce a opatrně si ho dal na sebe. Taehyung byl až děsivě lehký.
Polibek se prohloubil, až když Tae sám od sebe otevřel ústa. Hoseokův jazyk prozkoumával každou skulinku úst druhého. Mladší sám od sebe začal hýbat svými boky, jejich rozkroky se o sebe otřely. Steny obou dvou se ozvaly tichou loukou. Vtom je Hoseok odpojil.
"Tohle nemůžeme, Tae..." řekl mezi velkými nádechy a výdechy, "jsme venku a tvoje máma by mě zabila, pokud by ses nachladil," zasmál se. Taehyung sice znovu našpulil rtíky a urazil se, ale nakonec to pochopil a lehl si zase vedle svého přítele.
"Slib mi ale, že to u mě doděláme..." řekl nevinně i když obsah věty nevinný vůbec nebyl.
"Dobře," pousmál se Hoseok a opět si mladšího k sobě přitáhl. Leželi vedle sebe, jejich srdce stále tloukla neskutečnou rychlostí.
Najednou se Tae trochu zavrtěl a podíval se na staršího.
"Slíbíš mi něco?"
"Hm?" podíval se na něj Hoseok zvídavě.
"Pokud se se mnou něco stane, cokoliv...slib mi, že budeš šťastný...i beze mě."
Seok se na chvíli zamyslel, věřil by, že se v Taeho očích zaleskly slzy.
"Neděs mě..." zamumlal, "ale slibuju."
Taehyung mu věnoval malý úsměv. A Hoseok se nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu...strachu.

******

"Jak to myslíte...že čeká na transplantaci?!" vykřikl na paní Kim, i když nechtěl. Právě se to dozvěděl, když se omylem prokecla. Neměla v plánu to říct, ale prostě o tom mluvila na denním pořádku a tak jí vůbec nedošlo, že právě mluvila s Hoseokem.
"Co se to děje?" dobelhal se do obývacího pokoje rozespalý Taehyung.
"Proč jsi mi sakra nic neřekl?!" křičel tentokrát na Taeho.
"Co?" zeptal se zmateně mladší.
"To pro tebe nic neznamenám?!"
Neplánoval být tak hysterický, ale vždyť sakra...jeho přítel, jeho milovaný přítel, čeká na něco tak riskantního jako je transplantace.
Pak to Taehyungovi došlo, věnoval svojí matce nepěkný pohled, ale pak se s klidnou tváří podíval na Hoseoka.
"V klidu, stejně pro mě zatím nemají srdce. Takže je dost možný že prostě...ani nic neproběhne," řekl to možná až moc klidně. Hoseok začal zase vyvádět, než se sbalil a odešel. Taehyung se hned na to zavřel a zamkl ve svém pokoji.
Hoseok nevěděl, co si o tom má myslet. Utíkal do svého bytu, kde se také zamkl a nevyšel nejméně na další tři dny. V hlavě mu to šrotovalo. Co má udělat. Neměl ani ponětí o tom, jak transplantace funguje. Hledal něco na internetu, ale nic moc mu to nepomohlo. Jen vědomosti, co zná a nebo informace, kterým nerozumí. Taehyung říkal něco o tom, že dárce ještě nemá. Což by mohlo znamenat...ne, nechtěl na to myslet. Zhluboka vydechl. Musí na něco přijít.

Nakonec téměř běžel do nemocnice. Jeho sestřenice byla vrchní sestra. Měl štěstí, že zrovna byla na chodbě nemocnice. Něco vyřizovala, ale hned jakmile si všimla svého udýchaného bratrance, zvesela mu mávala.

"Co se děje, Hoseokie?" zeptala se už, když seděli v prázdné sesterně.

"Já...já chci darovat srdce."


 


Komentáře

1 JaeRa JaeRa | Web | 26. února 2017 v 10:58 | Reagovat

Huh? Neudělá to, co si myslím, že udělá, že ne? T_T

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.