Beautiful life - Pt. 2

1. dubna 2016 v 13:10 | Natalii |  Jednorázovky
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: HoSeok x Taehyung
Žánr: Shounen-ai




Taehyung seděl na lavičce. Na lavičce, na které se potkal s HoSeokem. Už několikátý den sem chodil, ale bez úspěchu. Doufal, že ho potká. Modlil se každý den, jen aby ho třeba viděl. Nemuseli se bavit dlouho, ale prostě jen...chvíli.
Bylo ráno, měl by být ve škole, ale nechtěl tam jít. Ne s tou otravnou věcí, kterou musel mít připnutou na svém těle. Tížilo ho to. Ne, že by to bylo těžké, ale nezvládal to psychicky. Nechtěl si přiznat, že je opravdu nemocný. Určitě by se mu nepovedlo to tak dobře schovat a někdo ze školy by to uviděl, ptal by se na otázky. Neměl sílu na ně odpovídat. Stejně jediné, co mohl vnímat, jsou myšlenky na HoSeoka. Proč se cítil tak ublíženě? Opravdu mu věřil, že mu ukáže něco lepšího na tomhle světě. Něco, co by mu pomohlo zapomenout na to špatné.
A tak tu seděl jako hromádka neštěstí.
"Oh, copak tu děláš?" ozval se najednou hlas. Povědomý, známý, o kterém si myslel, že ho už neuslyší. Zvedl svůj pohled, avšak místo radosti v jeho obličeji se objevil spíše vztek.
"Jsi v pohodě?"optal se se starostí v hlase HoSeok, když se od mladšího chlapce nedočkal odpovědi, ale jen vraždícího pohledu.
"V pohodě?! Jasně, že nejsem v pohodě! Zapomněl jsi na mě! Jsi stejní jako všichni!" zakřičel Taehyung, slzy na krajíčku. Vzal svůj batoh, který ležel na lavičce a chtěl odejít, ale HoSeok ho chytil za zápěstí. Otočil si ho k sobě.
"Omlouvám se, Taehyungie...nezapomněl jsem, jen jsem nemohl..." zašeptal. Mladšímu stekla malá slzička. Seok ji utřel palcem a usmál se.
"Cos...cos dělal?" zašeptal po chvíli Tae.
"Oh...stav mojí nemocné babičky se zhoršil, musel jsem se o ni postarat..." promluvil se smutkem v hlase.
"Aha..." Taehyung se cítil jako největší blbec na světě. Křivdil Seokovi tak moc. Po tváři mu tekly další slzy.
HoSeok se jen pousmál, chlapec před ním byl tak roztomilý. Utřel mu prstem smočené tváře od slz i když věděl, že po chvíli se po nich budou znovu spouštět slané kapičky vody. Otevřel pusu a už chtěl něco říct, ale v tom se chlapec před ním chytl za hlavu a v obličeji zbledl.
Taehyungovi se zamotala hlava. Před očima měl černo. Cítil, jak mu slábnou nohy a postupně každý další sval v těle. Začal vrávorat, až ztratil vědomí a padal k zemi, jeho batoh vypadl z jeho ruky vedle něj. Ztratil moc nad svým tělem. Dopadl na studenou trávu ještě stále vlhkou od ranní rosy. Neslyšel nic, ani Seokovo zoufalé volání jeho jména.
HoSeok se během chvíle probral ze šoku a rychle se sklonil dolů k chlapci.
"Taehyungu?" zkusil to ještě jednou a marně doufal v odpověď. Avšak nic, žádná odezva. Popleskal ho po tvářích, ale ani to nepomohlo. Srdce mu tlouklo jako o závod. Nevěděl, co dělat. Bál se.
Zkontroloval mu všechny životní funkce. Zdálo se, že vše pracuje tak, jak má. A pak si vzpomněl na své školní léta, kdy měl kurzy první pomoci povinně každý rok. Taehyung nejspíš omdlel. Než by věděl, co dělá, zvedal chlapci nohy navrch tak, aby tvořily s tělem pravý úhel. Doufal, že tentokrát se probere... a opravdu. Taehyung široce otevřel oči a zalapal po dechu. Koukal na oblohu nad ním jakoby ani nevěděl, kde je. HoSeok si zhluboka oddechl. Opatrně mu položil nohy zpět dolů na zem a opět se sklonil k chlapci a jeho obličeji.
"Takhle lekat mě nemůžeš," řekl mu s malým úsměvem na rtech. Všechen strach z něj opadl. Pohladil Taeho po tváři. Byla studená, ale i tak hebká. Chlapec chtěl ruku dát pryč svou vlastní, ale nemohl, byl příliš zesláblý. Matně viděl chlapce a v uších se mu stále slabě ozýval ten nepříjemný, šustivý zvuk. Chtěl se zvednout, ale jeho tělo nechtělo, neposlouchalo.
"Vezmeme tě domů," zašeptal si HoSeok spíše pro sebe, přes rameno si přehodil batoh ležící na zemi a začal ze země drobného chlapce doslova sbírat. Taehyung chtěl vzdorovat, ale stále mu to slabost jeho svalů zakazovala.
Mezitím, co ho starší chlapec nesl v náručí, smířil se s tím a přitulil se k jeho hrudi. Zavřel oči a spokojeně nasál vůni vycházející z kabátu. Už teď věděl, že si jí zamiloval. S patrným úsměvem na rtech pomalu usínal. HoSeok byl sice rád, že chlapec klidně spí a jeho tvář byla opravdu k zulíbání, ale i když se to nezdálo, byl pěkně těžký.
Těžce oddechoval, pálilo ho na plicích, ani studený vzduch nebyl zrovna ideální, ale i tak ho donesl až domů. Aniž by musel chlapce sundat, nějakým způsobem svým loktem zazvonil. Netrvalo dlouho a dveře se otevřeli. Paní Kim uviděla HoSeoka a zeširoka se usmála, ale až poté si všimla svého syna v jeho náručí. Zděsila se a beze slov pustila chlapce dovnitř. Seok ocenil, že se neptala na žádné otázky. Těžce položil chlapce na pohovku v obývacím pokoji, batoh dopadl vedle pohovky. Zhluboka vydechl a i přes podzimní, nepříznivé počasí, mu tekly po čele krůpěje potu. Setřel je rukou a během toho došla maminka Taehyunga se skleničkou plné vody. Věnoval jí jen vděčný úsměv, protože skrz hluboké nádechy a výdechy nemohl ani mluvit. Vypil téměř celou sklenku a poté se znovu snažil popadnout dech.
"Co se mu stalo?" optala se se starostí v hlase paní Kim i když nejspíš tušila. Taehyung omdlíval dost často.
"Omdlel...opravdu mě vyděsil...ale probral se a když jsem ho sem nesl, usnul."
"Aha...omlouvám se za potíže! Ale opravdu nevím, co by se dělo, kdybys tam nebyl. Děkuju, že ses o něj postaral..."
"V pořádku," usmál se na ni zářivě a chtěl se vydat na odchod.
"Můžeš tu zůstat, než se probere..." nabídla mu nesměla paní Kim.
"Opravdu? Nebude vám to vadit?"
"Samozřejmě, že ne! Ale musíš mě s ním pomoct nahoru do pokoje..." usmála se. HoSeok ji úsměv oplatil a beze slov znovu vzal Taehyunga do náručí. Vyšel bez problému schody a počkal, než mu chlapcova maminka otevře dveře pokoje. Vešel do útulné místnosti, položil chlapce na velkou postel. Zakryl ho až po krk přikrývkou. Nemohl si nevšimnout množství léků na nočním stolku, ale snažil se tomu nevěnovat pozornost. On i paní Kim se potichu vyplížili z pokoje a mířili dolů. Mezitím se HoSeok teprve zul a vysvlékl z kabátu. Už teď se cítil špatně, že tu šlapal v botách, ale nebyl jiný způsob. Vrátil se zpět k mamince Taehyunga a sedl si ke stolu naproti ní. Nastalo podivné ticho.
"Děje se mu to často?" prolomil ho najednou Seok. Nechtěl se moc ptát na někoho, koho vlastně nezná moc dobře, ale zvědavost byla silnější.
"Vlastně ano…odjakživa se mu tohle stává. Bylo štěstí, že jsi tam zrovna byl, ale divím se, že nezavolali záchranku...a že tě vůbec nechali jít s ním pěšky až sem."
"Kdo?"
"No učitelé nebo tak, většinou volají, i když ví, co Taemu je..."
"Eh, učitelé?" HoSeok začínal mít takové zvláštní tušení, že Taehyung byl vlastně za školou.
"Ano, měl být zrovna ve škole...což mi připomíná, nechodíš s ním do školy?"
"Paní Kim, Taehyunga jsem potkal na ulici, přesněji seděl na lavičce...nevypadalo to, že by se chystal do školy..."
"To ale není možné, odcházel do školy..." odmlčela se na chvíli, "je pravda, že je teď Taehyung trochu ve vzdorném období. Nikdy jsem s ním neměla problém, do školy chodil rád a vlastně byl docela vzorný syn. Ale poslední týden je zvláštní, chodí pozdě spát, sotva promluví a vynechává dost často obědy a večeře. Nevím, co se děje a docela se obávám..."
"Oh..." hlesl jen HoSeok.
"Asi to vše jen špatně bere..." mluvila si už spíš pro sebe paní Kim.
"Co bere špatně?" Zdála se být zaskočená, nečekala, že se Seok bude zajímat.
"Ehm...myslím, že bych ti to neměla říkat já. Pokud to nevíš, Taehyung určitě nechce, abys to věděl, řekl by ti to sám. Určitě se o tom ale jednou dozvíš..." usmála se na něj. HoSeokova zvědavost jen rostla. Strašně moc ho zajímalo, co se před ním skrývá.
Poté nastalo ticho, oba dva měli své pohledy sklopené dolů. Za malou chvíli se však ozvaly rušné kroky po schodech dolů. Ve dveřích kuchyně se objevil Taehyung s rozcuchanými vlasy kvůli spánku, zhluboka vydechoval skrz rychlý pohyb na schodech. Těkal pohledem po své matce a HoSeokovi, jakoby si ověřoval jestli nesní a oba dva tam opravdu sedí. Po chvíli se uklidnil, jeho obličej se vrátil do svého neutrálního výrazu a sedl si k nim ke stolu. Opět nastalo ticho.
HoSeok se usmíval od ucha k uchu a díval se na mladšího chlapce, který jeho pohled zaregistroval. Nervózně polkl.
Paní Kim se jen rozplývala nad roztomilostí svého syna v rozpacích. Kdyby se nehlídala, možná by se začala chichotat jako malá školačka. Ale hned se probrala do reality a zpražila Taehyunga svým pohledem.
"Můžeš mi vysvětlit proč jsi nebyl ve škole?"
Mladší chlapec se zarazil, v obličeji trochu zbělal.
"Zrovna jsem si šel koupit svačinu..." Tahle věta se mu zdála jako dobrý výmluva, avšak ne tak dobrá pro jeho matku. Otočila se na HoSeoka a věnovala mu jeden ze svých milých úsměvů. Taehyung nevěřil, jak jeho matka dokáže být taková. Chvíli to vypadalo, že by ho nejraději sežrala za to, co udělal a teď jakoby se vůbec nic nestalo a není ani malinko naštvaná.
"HoSeoku, můžeš jít prosím navrch do Taehyungova pokoje?" zeptala se ho sladkým hlasem, který snad ještě nepoužila ani na svého syna. HoSeok jen přikývl a vydal se ke schodům.
"Neměl bych jít s ním? Určitě neví, kam jít!" Hned se zvedl Tae s nadějí v očích.
"Ale on to určitě zvládne sám. Takže si sedni." Hlas paní Kim byl najednou ostrý a přísný tak, že i HoSeok byl rád, že není v kůži chlapce.
Vyšel schody rychlostí světla, až se ocitl v pokoji, kam byl poslán. Bylo tu příjemné teplo. Posadil se na postel a v tichosti se rozhlížel kolem sebe. Jeho pohled skončil až u prášků na nočním stolků. I když věděl, že by to neměl dělat, natáhl se pro jedny. Ale jelikož byl nešikovný, shodil rukou na zem několik dalších krabiček, prázdných plat prášků a nějaké papíry, které se dávají společně s léky do krabiček.
Když se všechno snažil rychle posbírat, narazil na jeden papír, který ho zaujal. Strčil si ho do kapsy od mikiny a zbytek vrátil co nejpřesněji na své místo. Než by vůbec stačil ten papírek znovu vytáhnout a pročíst si ho, nasupeně došel Taehyung a práskl dveřmi. Plácl sebou na postel tak, aby nijak nezasáhl Seoka.
"V pohodě?" optal se starší chlapec, když druhý s ním nijak nekomunikoval a obličej měl schovaný rukou.
"Jo...v pohodě..." odfrkl si ironicky.
"Jaký máš trest?"
"Kdo říkal, že mi nějaký dala?"
"Většinou to tak bývá..."
"Nedala mi žádný trest, pokud teda nepočítáš to, že mě bude každej den jako malého parchanta vozit do školy!" Teď už se Taehyung rychle zvedl do sedu s naštvaným výrazem. Vypadalo to jako by chtěl něco rozbít.
"Aspoň ušetříš své nohy..." HoSeok se na tom snažil najít nějakou lepší stránku. Nepříjde mu to jako trest. Spíš jako odměna.
"Chci být prostě normální puberťák!" vykřikl najednou Taehyung. Seok se jen pousmál.
"Tak přestaň vyvádět a pojďme dělat to, co normální puberťáci dělají!" vykřikl s nadšením a Tae nemohl dělat nic jiného, než trochu povolit své mimické svaly a vytvarovat malý úsměv na rtech.

******

Celé odpoledne probíhalo tak, jak si Taehyung mohl jen přát. Smál se po celý den tak jako nikdy před tím. Cítil se tak...živý. Jakoby se znovu narodil a žádný problém neměl, vše zmizlo. Nechtěl, aby tahle chvíle někdy skončila. Zrovna když seděl mezi nohami HoSeoka a opíral se o jeho tělo zády, uvědomil si, že se venku již setmělo. Takže chlapec bude muset jít domů.
Opravdu si to celé dopoledne a odpoledne užil, nikdy nevěděl, že je tak citlivý a lechtá ho téměř každý dotyk na břichu, nohách nebo na krku. Věděl, že se opravdu hlasitě směje a jeho máma to určitě slyší. A taky nebylo zrovna nenápadné to, že stále klepala na jejich dveře, jestli něco nepotřebují nebo nemají hlad. Jenže ve tváři ji viděl něco, co už dlouho ne. V jejich očích se lesklo štěstí a na rtech měla zářivý úsměv. Vypadala tak šťastně. A takhle by si ji Taehyung přál vidět pokaždé.
HoSeok byl rád za to, že konečně viděl Taeho v takovým světle. Dokázal už teď přiznat, že jeho smích a rozzářené oči jsou něco, do čeho se zamiloval. Udělal by vše proto, aby to viděl znovu.
"Budu muset jít," zašeptal po chvíli do tiché místnosti s unaveným úsměvem na rtech.
"Opravdu?" zakňučel Taehyung. Starší chlapec se jen pousmál a kývl. Po chvíli se sesbírali ze země, na které seděli a vyšli ven z pokoje, pokračovali po schodech až na chodbu, kde se HoSeok oblékl do kabátu a obul se. Naposled se podíval na Taehyunga, který už teď vypadal, že bude plakat jako malé dítě někde v koutě. Tae otevřel dveře od baráku a vyvalila se na ně nepříjemná zima. Seok už teď věděl, že bude celou tu dlouhou cestu zmrzat. Ještě se otočil, aby se s chlapcem rozloučil, ale místo něj měl před obličejem tmavou látku. Taehyung koukal do strany a v natažených rukou držel teplou, černou šálu. HoSeok jen vyjeveně koukal než pochopil, co se vlastně děje. Usmál se a přijal ji. Obmotal si ji kolem krku a jeho úsměv se ještě rozšířil, když ho v nosu zašimrala Taehyungova jahodová vůně. Mladší chlapec koukal kamkoliv jen ne na Seoka. Měl načervenalé tváře a kdo ví, jestli to bylo ze zimy nebo ne.
"Děkuju," zašeptal Taemu přes látku, úsměv stále na tváři.
"Ale musíš ji vrátit..." dodal stydlivě Tae a svůj zrak stále neodlepil od země.
"Děkuju..." poděkoval mu ještě jednou a přišel blíž k chlapci, který cítil, že tenhle vděk byl nejspíš mířený na něco jiného. HoSeok se nahnul a věnoval mu jemný polibek na čelo. Mladšímu se rozšířili oči překvapením, do obličeje se mu nahrnula krev, srdce mu tlouklo tak, že se zdálo, že vyskočí z hrudi. Když se Seok odtáhl, Taehyung jen kývl, zamumlal něco na rozloučenou, rychlostí světla zalezl z dveře a zaklapl je. Seok se jen pousmál, zachumlal se co nejvíc do hřejivé šály a vydal se loudavým krokem domů.
Taehyung byl opřený zády o dveře, v předklonu se držel za srdce, zhluboka vydechoval.
"Co to sakra dělá? Chce mě zabít?!" zakřičel šeptem. Tohle bylo na jeho slabé srdíčko trochu moc. Uslyšel tichý chichot někde před sebou, za nejbližším rohem.
"Mami...nech toho prosím..."


 


Komentáře

1 JaeRa JaeRa | Web | 26. února 2017 v 10:31 | Reagovat

Bude pokračování, nebo je to konec? Moc bych si přála pokračování... Prosím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.