Beautiful life - Pt. 1

1. dubna 2016 v 13:09 | Natalii |  Jednorázovky
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: HoSeok x Taehyung
Žánr: Shounen-ai
Varování: Sprosté slova




Hnědovlasý chlapec seděl v čekárně nemocnice. Místo, které nenáviděl. Ze zápachu desinfekce se mu obracel žaludek. Všechny ty prostorné chodby se i tak zdáli úzké. Necítil se dobře. Nikdy se tady necítil dobře. Přesto sem musel chodit často. Vedle něj seděla jeho maminka, největší podpora, kterou kdy měl. Jemně ho pohladila po rameni. Již tu čekají několik hodin…a jeho jméno se stále neozývalo chodbou. Už začínal být netrpělivý. Nechtěl tu trčet pokaždé celé ráno. Chtěl chodit do školy, chtěl se bavit, chtěl být jako normální chlapec v jeho věku. Najednou se otevřeli dveře, chlapec už se zvedal. Byl si jistý, je na řadě.
"Jung HoSeok, pojďte dál..."
Mamka ho zachytila za zápěstí dřív, než by se stačil rozejít ke dveřím. Místo něj do dveří vešel černovlasý, vysoký chlapec.
"Tohle není fér," zamumlal a zase si sedl zpět na své místo, "už jsme měli jít my." Je už otrávený, nejradši by tam už vlítl a řekl jim, že už se nevrátí. Nejradši by utekl od všech problémů. Mumlal si něco pro sebe, aby se uklidnil. Nechtěl tu být. Proč ho sem máma stále nutí? On tu opravdu nechce být. Nepatří sem. On je normální, zdravý. Ví to, je si tím jistý. On ví přece nejlépe, jak mu je. Zná své tělo lépe, než doktoři nebo nějaké zrádné stroje.
Avšak netrvalo to dlouho, sympatický chlapec vyšel z ordinace, v ruce svíral malý papírek. Zamumlal něco na rozloučení a vypařil se.
"Kim Taehyung? Prosím, pojďte..."
"Konečně..." zabrblal ještě, než vešel dovnitř. Uvítali ho bílé stěny, stůl uprostřed místnosti, lehátko, kam si jako vždy lehal, starý doktor s flegmatickým výrazem, který si pročítal jeho kartu.
"Vždyť mě musí znát už nazpaměť…" pomyslel si a obrátil oči v sloup. Sedl si na židli, naproti doktorovi. Jeho matka si stoupla vedle něj a svou jemnou, malou ruku položila na Taehyungovo rameno.
"Hmmm..." po chvíli ticha zamumlal doktor. Své maličké brýle si ještě více přirazil k očím. Po chvíli začal dávat příkazy sestře, co má donést, během toho jí říkal názvy, které vyšetření dnes provedou. Taehyung to nevnímal, názvy slyšel poprvé, nedávalo mu nic smysl. Prostě jen poslechl vše, co mu poručili. Nejméně půl hodiny stále něco zkoušeli, kontrolovali, bylo to pro něj jen utrpení. Opravdu utrpení. Sotva odpovídal, většinou jen kýval nebo vrtěl hlavou. Nakonec mu doktor pokynul, že se může obléct. Navlékl si své šedé triko s dlouhým rukávem a téměř vyčerpaný dosedl na tu židli.
"Paní Kim...Taehyungu...nevypadá to dobře. Léky nezabírají a silnější nemohu předepsat. Ne teď. Je to risk. A proto vám budeme muset dát EKG Holter. Což je taková malá krabička, která kontroluje činnost srdce. Nebude to překážet. Je to jen proto, abychom viděli, jak tvé srdce pracuje přes celé dny. Nemusíš se bát, je to pro jistotu," odmlčel se, "Sestra vám ukáže, jak to funguje. Vše bude v pořádku. A za dva týdny se stavíte, dobře?" (Poznámka autora: nejsem zrovna biolog...takže...co se týče nemocí...prostě nějaké nesrovnalosti nebo nesmysly neřešte..:D)
"Dobře," promluvila s polknutím maminka Taeho, "běž za sestřičkou Taehyungie, já si ještě popovídám s panem doktorem, dobře?"
Na to chlapec jen přikývl, zvedl se jako tělo bez duše a šel do druhé místnosti k sestře. A ta mu s úsměvem povídala a ukazovala, jak to funguje.
"Jak může být sakra tak veselá?" optal se sám sebe Taehyung, když viděl s jakým až nadšením to vykládá. Ta věc byla opravdu malá, nejspíš nebude překážet, i tak ji nechce.
"Děkuji," zamumlal, vzal si přístroj do ruk a odešel. Prošel chodbu čekárny, vyšel z nemocnici. Na paní Kim nečekal, chtěl být sám. Ta věc, co svíral v dlani a schovával ji v kapse, dokazuje jen to, že není normální. Že není zdravý. Že mu určitě moc času už nezbývá. Tohle je jen něco, čím oblbují lidi. Ale Taehyunga neoblbnou. Šel ulicí, až došel k dětskému hřišti. Sedl si na jednu z laviček a zrak zabořil do země. Do očí se mu hrnuly slzy. Chvíli jen tak seděl, celý ztracený ve svých myšlenkách.
"Chci být jako normální dospívající, chci toho tak moc?!" šeptem křičel. Proklínal tenhle svět a cokoliv, co je nad ním. Čím si tohle zasloužil?
"A proč bys nemohl být normální?" ozvalo se najednou vedle něj. Taehyung leknutím vykulil oči. Zvedl svůj pohled a uviděl chlapce. Toho chlapce, co ho předběhl v nemocnici. Co ten tady chce?
"To není tvoje věc," odpálkoval ho. Opět se zadíval do země. Doufal, že chlapce od sebe odradí. Neměl náladu na společnost. Avšak ucítil, že si sedl vedle něj na lavičku. Povzdechl si. Nepotřebuje slyšet lítost, ani nic jiného. Chce být prostě sám.
"Život je krásný, jsi mladý, máš toho ještě tolik před sebou..." promluvil po chvíli ticha druhý chlapec. Taehyung si jen ironicky odfrkl. Jo, má opravdu spoustu času.
"Život je jen nudná otrava, vůbec nevím proč tu jsem, bylo by lepší, kdybych nebyl."
"Pšššt, nic takového neříkej… Nerad tohle poslouchám..."
"To je mi jedno...Jung HoSeok." Jeho jméno vyslovil až s odporem v hlase.
"Odkud znáš mé jméno?" podivil se HoSeok. Začal si být trochu nejistý. Otřásl ho strach, vždyť úplně neznámý člověk ho právě oslovil jménem. Neměl by utéct?
"Vždyť jsi mě kurva předběhl!" vykřikl naštvaně Taehyung a pohlédl druhému chlapci do tváře. Jejich pohledy se poprvé střetly. Nastala chvíle divného ticha. Ani jeden s pohledem neuhýbal.
"Ahh! Už si vzpomínám! Ty jsi byl dnes v nemocnici, že?" usmál se na něj svým obřím (koním:D) úsměvem.
"Nevím proč se usmíváš. Seděl jsem tam skoro tři zasraný hodiny a pak si tam nakráčíš ty a předběhneš mě!"
Na to se HoSeok začal smát.
"Haha...fakt vtipný."
"Ne, není, já vím...omlouvám se," utřel si slzu z oka, "jen … vždyť jsem byl během pěti minut venku! Šel jsem jen pro recept."
"To ti stále nedává právo mě předbíhat, víš to?"
"Omlouvám se, příště už se to nestane."
Na to si Taehyung opět jen odfrkl a odvrátil svůj pohled. Věděl, že řeší blbost, ale prostě byl jen naštvaný. Naštvaný na celý svět...a bylo mu jedno, na kom si to vybije.
"Můžu si to u tebe spravit kávou?" optal se po chvíli mlčení HoSeok. Počasí se ochladilo, a tak to uznal za vhodné, protože už ani kapse u bundy mu nedodávali dostatečné teplo.
"Kávu nemůžu..."
"Tak…" zamyslel se, "horkou čokoládou?"
Taehyung se na něj podíval, téměř hvězdičky v očích. Což Seokovi připadalo roztomilé. Mladší chlapec začal rychle kývat hlavou, snad aby si to druhý nerozmyslel. HoSeok se pousmál a stoupl si.
"Tak pojď!"

******

"Takže…řekneš mi své jméno, když jsem ti koupil čokoládu?" optal se se zvědavostí HoSeok, když už seděli uvnitř kavárny, oba dva v rukách kelímky vonící po čokoládě. Taehyung stále koukal kamkoliv, jen ne na chlapce naproti němu. Kousal si svůj spodní ret nervozitou. Nikdy by si nemyslel, že s někým takovým skončí v kavárně. Byl pěkný a milý. Neuměl dobře komunikovat s lidmi. Je to už nějaká doba, co se s někým v jeho věku bavil. Jediná jeho společnost byla maminka a malý kocourek, co vlastnil.
"T-Taehyung..." vykoktal ze sebe po chvíli, ruměnec v jeho tvářích.
"A dál?"
"Kim Taehyung..."
"Dobře, teď je to fér..." Věnovali si vzájemný úsměv a nastalo ticho. Mladší z chlapců se koukal z okna, zatímco starší sledoval utíkající páru nad svým kelímkem.
"Takže...Taehyungu..." rozmluvil se nakonec HoSeok, "proč se ti tady...na světě...nelíbí? Víš...jsou tady různé věci, ze kterých můžeš mít radost, které ti přináší štěstí. Třeba zrovna čokoláda..." Pousmál se. Když se nedočkal žádné reakce, pokračoval.
"Taky jsou tu jiné věci...pocity. Štěstí, láska..."
"O těchto věcích nic nevím, neznám je a ani je nepotřebuji," promluvil najednou chladně Taehyung.
"Každý potřebuje lásku."
"Ne, nepotřebuje."
"Potřebuje, nikdy si ji nezažil, nemůžeš vědět, jak úžasný pocit to je..."
"No, to máš pravdu, nemůžu..." Taehyung cítil slzy v očích. Ani neví, jak moc mu to ublížilo.
"Ale to stále neznamená, že ji nemůžeš zažít..." poznamenal na to hned HoSeok s milým úsměvem na tváři, kterého si Tae všiml.
"Nemám čas na to, abych ji poznal," povzdechl si mladší chlapec.
"Nemáš? Na lásku nepotřebuješ čas...čas se podřizuje zamilovaným, čas se zastaví, pokud chceš..."
Po téhle větě nastalo ticho. Taehyungův čas se nezastaví, kdy bude chtít. On není jako každý jiný. On není jako HoSeok. Jeho čas ubíhá rychle, rychleji než ostatním. V tom ho Seok chytil za hřbet dlaně, který volně ležel na stole. Jeho dotek byl tak jemný, teplý.
"Jen...jen mě nech ti ukázat, jak krásný život může být..."

******

Šli tichou ulicí. Jejich ruce se několikrát omylem dotkly. Taehyung musel uznat to, že trochu toužil po doteku HoSeoka. Bylo to jiné, jiné než když ho držela maminka, aby ho uklidnila nebo spíš uklidnila sebe. Z HoSeoka sálalo jiné teplo. A on si to teplo zamiloval i když to byla jen chvíle, co ho pocítil.
Už se blížili k domu Taeho, který si uvědomoval jak moc se nechce se starším chlapcem rozloučit. Co když ty sliby, že mu ukáže život v lepším světle byli jen marné sliby, které nikdy nebudou vykonány? Co když už se nikdy nesetkají a už nikdy neuslyší jeho smích, který v jeho uších zněl jako symfonie? Co když už nikdy neucítí ten dotek na své ruce? Chce ho cítit, znovu a znovu. Již stáli u dveří. Taehyung chtěl něco říct, když najednou se otevřeli dveře. Vyvalilo se na něj teplo a typická vůně domova.
"Taehyungie!" vykřikla jeho máma najednou a svého syna sevřela do pevného objetí. Z očí jí teklo pár slz.
"Měla jsem strach, kde jsi byl?" Ještě více ho sevřela v objetí. Byla pravda, že nebylo normální, aby Taehyung jen tak chodil ven. Neměl kamarády a když už šel na vzduch, nikdy se nevracel až v podvečer. Navíc nevěděla, kam Tae zdrhl. Mobil si nechal doma, k doktorům si ho nebere.
"Mami..." povzdechl si trochu Taehyung. Do tváří se mu hrnula krev. Cítil se trapně, udělat mu takovou scénu před novým kamarádem. Teď už se určitě nikdy neuvidí. Kdo by se chtěl bavit s maminčiným mazánkem?
"Mamiii…" zahučel Taehyung znovu a snažil se z jejího objetí dostat. Paní Kim se probrala a otevřela oči. Uviděla za zády Taehyunga chlapce, který je s úsměvem pozoroval. Hned se odtáhla a uviděla, jak Tae kouká do země s jemně narůžovělými tvářemi.
"Kdo je to? Tvůj kamarád, Taehyungie?" usmála se.
"Dobrý den, já jsem Jung HoSeok, Taehyungův přítel..." představil se Seok a uklonil se.
"Oooo," zahihňala se.
"Teda… ne přítel jako přítel!" začervenal se HoSeok.
"Já tomu rozumím," zasmála se Taeho maminka a pohladila chlapce po tváři.
"Mami, rád bych se rozloučil..." přerušil jejich doteky Taehyung. Byla to jen jeho máma, ale i tak žárlil, že se té dokonalé pleti dotýká někdo jiný.
"Ahh, jasně! Tak někdy příště, HoSeoku. Těšilo mě." Zamávala a zmizela za přivřenými dveřmi od baráku. Taehyung stále cítil stud. Neodlepil svůj pohled od země.
"Tvá máma je milá," dodal po chvíli ticha HoSeok, který měl úsměv od ucha k uchu.
"Hmmm."
"Tak, zatím ahoj, Taehyungie," sladce vyslovil jeho přezdívku, čímž si vysloužil jemné bouchnutí do ramena. Zasmál se a se zamáváním odešel. Taehyung vlezl domů a s velkým výdechem se opřel o dveře zády.
"Tae?" rozpustilý hlas jeho maminky ho vyrušil z přemýšlení, "líbí se mi."
"A co?" chladně k ní pronesl.
"Jen…že bych ho ráda viděla znovu, nechceš ho zítra pozvat na oběd?"
"Nemám na něj žádnej kontakt… už si půjdu lehnout, dobrou mami..." Věnoval jí pusu na tvář a odebral se do svého pokoje. Rozplácl se na postel, pevně zavřel oči. Chce vidět HoSeoka znovu tak moc...


 


Komentáře

1 JaeRa JaeRa | Web | 26. února 2017 v 10:17 | Reagovat

Nádherná povídka... Srdce se mi z toho svírá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.