Why him? - 1. část

30. března 2016 v 18:18 | Natalii |  Why him?
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: Hoseok x Taehyung
Žánr: Yaoi






Ptal se sám sebe. Stále jedna a ta samá otázka.
"V čem je lepší?"
Seděl na studené zemi. Studená zem a temnota kolem něj. Ne, že by byla tma, ale nic jiného téměř nevnímal. Jen tu temnotu. Dotěrnou a bolestivou. Nikdy si nemyslel, že by ho něco tak směšného jako láska, mohlo zničit. Proč? Proč jen se zamiloval do nesprávného? Nebo je ten správný? Ale proč tedy věnuje pozornost někomu, jako je on? Ten druhý, který mu zavazel v cestě. Své slzy už neudržel, sklopil hlavu a nechal je téct po svém obličeji. Nikdo z členů skupiny tohle nemusí vidět. Byl unavený. Poslední noci nespal. Nemohl. A zas. Kvůli němu.
Nadával si. "Vzchop se, vzchop se!" Už to nevydržel, musel ho vidět. Utřel své slzy a porozhlédnul se kolem sebe. Oči zabloudily až k tomu, kterému patřily. Viděl jeho úsměv, štěstí. Když v tom tam přišel nejmladší ze skupiny. Objal dotyčného zezadu a přitulil se na jeho krk. Usmíval se. Oba vypadali tak šťastně. Proč on taky nemůže být šťastný? Proč jen nemůže být na místě nejmladšího? Na místě někoho, kdo si nezaslouží mít někoho tak...tak úžasného. Žárlivost v něm bublala.

Začal vzpomínat na to, jaké to kdysi bylo. Když poprvé uviděl toho stydlivého hnědovlasého kluka se srdcem na pravém místě. Vyměnili si pár pohledů a úsměvů, a už byli nerozlučnou dvojkou. Měli k sobě tak blízko, nikdy se od sebe nevzdálili. Zamiloval se do něj během chvíle. Byli stejně staří, a tak sdíleli své pocity. Pamatuje svou nervozitu při prvním živém vystoupení. Ale ten kluk s ním byl a podporoval ho. Díky němu to dokázal. Věděl, že je tam a že se na něj může spolehnout. Cítil se s ním tak skvěle, a tak opuštěně, když se odloučili třeba jen na chvíli. Jednoho dne to už nevydržel a vyznal se chlapci přímo do očí. Občas by si vážně nafackoval. Proč to kdysi udělal? Proč to netajil? Tolik otázek, a tak málo odpovědí.
Tehdy, při příjemné letní noci, ho pozval ven. Začal ho sužovat pocit, že mu uniká přímo před očima. Najednou s ním netrávil tolik času. Neříkal mu tolik věcí, jako kdysi. Obával se. Lámalo mu to srdce. I když už věkem nebyl dítě, vevnitř se tak cítil. Jako dítě, kterému někdo bere hračku. A ten někdo byl JungKook. Ten večer byl klučina, kterého pozval, tak moc tichý. Zaplatil mu oblíbenou ledovou kávu s domněním, že se trochu rozmluví a procházeli se po pláži. Ta noc byla tehdy opravdu klidná. A tak už to nevydržel. Chytnul ho za zápěstí a otočil k sobě. Všechny jeho city, které se v něm za poslední dobu objevovaly, mu řekl na jeden nádech. Ovšem později toho večera hned litoval.

"Miluji tě, Jimine," mu stále hrálo hlavou a již tu noc nezaspal. Dotyčný chlapec mu na to nic neřeknul. A tak se dále topil ve svých smutných, osamělých pocitech. Od té doby o tom nemluvili. Jimin se choval jakoby se to ani nestalo, ale stále byl odtažitý. Začal trávit spoustu času s JungKookem. Začal být ještě divnější. Zatímco jeho to ničilo a vše si dával za vinu. Nikdo ze skupiny nic nepoznal, i když NamJoon a Jin začínali mít podezření, zda se s ním něco neděje. Občas se ho zeptali, ale i když ve svém nitru trpěl depresí, jim vždy zvesela odpověděl "Nic se neděje, nedělejte si starosti,". Opravdu moc se snažil vše zakrýt, aby si toho nikdo nevšimnul. Hlavně ne Jimin. Po tom všem nechtěl, aby viděl, jak moc na dně je. Během těch jeho depresí se ale vztah mezi Jiminem a JungKookem zpevnil a zvětšil se v lásku. Nemluvili o tom, ale on to poznal. Poznal ty pohledy, to jak spolu mluvili a ty nechtěné dotyky. Ostatní členové to neřešili, když se jich ptal, co si o tom myslí. A doteď vše bylo stejně. Doteď sledoval ty dva, jak jsou šťastní, a utápěl se ve vlastním žalu. Proč jen on? Udělal něco hrozného, za co ho někdo trestá? Nedokázal to pochopit.
I když zkoušel se odmilovat a přijímat lásku od jiného, nedokázal to. A proto tady teď sedí. Sám, na studené zemi, sledujíc zamilovaný pár před sebou. Sklopil opět hlavu, ale už jen bolestně syknul. Celé tělo ho bolelo z nevyspání a únavy. Chtěl pryč. Chtěl pryč z tohohle světa.

******

"Tae, pojďme, jde se domů," probral ho hlas HoSeoka. Rychle nasadil svůj falešný, ale působivý úsměv a vyskočil na nohy. Nevnímal tu bolest, ani fyzickou, ani psychickou. Jen se zasmál a debatoval s ostatními. Očkem sledoval Jimina a JungKooka. Nasadil svou neprůstřelnou masku a zvesela zvolal: "Taky pojďte, vy milenci," a zasmál se. Pár se od sebe odtrhnul a zčervenal. "Nejsme milenci, pabo," dodal jeden z nich. To už tu ale Taehyung nebyl. Už byl pryč. Na cestě domů. Tentokrát to ukončí. Ukončí jeho trápení. Jinou možnost ani nevidí nebo nechce vidět. Rozloučí se světem a odejde na místo, kde mu bude lépe. Kde se nebude trápit jako tady. Život je jen samé trápení!

Počkal, až všichni usnou. Ve správný okamžik se vydal do koupelny. Ve skříňce nad umyvadlem hledal žiletku. Žiletka, která by mohla ukončit všechehn jeho žal. Zaváhal. Vážně to chce? Nezpůsobí mu to jen další bolest? Po chvíli ji odhodil, zacinkala v umyvadle. Našel si prášky. Prášky na spaní, které dostal kdysi Jimin, když ho probouzeli noční můry. Pousmál se nad tou ironií. Zabíjel jsi mě celou tu dobu a teď to dokončí i tvé věci. Už si sypal do ruky několik prášků. Mělo by to zabrat, usnout a už se neprobudit. Možná je to zbabělost, ale nad tím už nepřemýšlel. Sklopil hlavu a do umyvadla padaly slzy. Proč teď? Ptal se. Chtěl svůj život ukončit, avšak něco v něm ho furt nutilo, aby přestal. Nenáviděl se. Nedokáže už ani tohle?
"Přestaň," ozval se za ním tichý hlas. Ve dveřích stál NamJoon.
"Proč mi bráníš?" zeptal se zlomeně Taehyung. Nemohl uvěřit tomu, co se děje. Někdo ho našel a nejspíš to bude problém. Tuplem když je to leader skupiny. Kdyby neváhal a udělal to hned. Litoval a nenáviděl se snad ještě více. RapMon za sebou zavřel dveře a šel blíže k plačícímu chlapci u umyvadla. Otočil ho prudce k sobě, až se prášky v jeho ruce rozlítly po celé koupelně. Vzlykající chlapec nechal volně téct slzy. Vlasy si nechal spadnout do obličeje, aby na něj druhý neviděl.
"Jak můžeš být tak sobecký?" zeptal se ho až příliš klidně leader a Tae se trochu zarazil.
"Sobeckej? A v čem?"
"Myslí i na ostatní, ne jen na sebe!" křičel v šepotu.
"Ostatní? A to je kdo?" chtěl se zasmát. Nikdo se o něj nezajímá. Proč by se měl ohlížet na někoho jiného.
"Nejsi sám, jsi ve skupině a tady držíme pohromadě, chápeš? Nemůžeš jen tak zahodit svůj život! Máš spoustu fanoušků, spoustu talentu a vše ještě před sebou. Nebyl jsi to ty, kdo byl nejvíc sebevědomý při každém dalším vystoupení, při každém natáčení nového klipu? Ty jsi nám dával sílu se smát, i když byl každý k smrti vyčerpán. Tak proč?" zněl tak zoufale, až to Taeho překvapilo. Vzpomněl si na všechno, co zmínil. Na to jak těžké bylo získat úspěch. Jak těžké dokázaly být tréninky. Ale drželi spolu a nic je v ten moment nemohlo rozdělit.

"Zaleží mi na každém z vás, nemůžu nechat jen tak odejít kolegu a také…přítele," myslel to zcela vážně NamJoon. Viděl chlapcovi slzy. Otřel je svým prstem a zvedl mu bradu. Uviděl jeho červené oči plné žalu a smutku. Bylo mu opravdu líto, že ho vidí zrovna takhle. Věděl, co ho trápí. Věděl o jeho lásce k Jiminovi. Po chvíli se Taehyung uklidnil a pokusil se o jemný úsměv. Slova leadera se ho trochu dotkly u srdce. Necítil se tak hrozně jako před tím. Měl přece skvělý tým a to ho hřálo u srdce.

Už se o tom nemluvilo. Leader a Taehyung si to nechali pro sebe. Bylo to jejich malé tajemství. Vztahy se zlepšili. A chlapec, který se kdysi utápel ve smutku, byl jako vyměněný. Jako dřív.



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.