Lovely Days - 6. kapitola

28. března 2016 v 18:06 | Natalii |  Lovely Days
Skupina: Bangtan Boys (BTS)
Pár: Jimin x Taehyung (Jimin x V)
Žánr: Shounen-ai







Šel jsem celkem pozdě prázdnou ulicí domů, jelikož jsem se zdržel ve školní tělocvičně. Miluji tancování a kdykoliv mám možnost, tancuji. Mělo to i jiné důvody. Taehyung po našem zvláštním polibku onemocněl, a tak jsem měl fůru času. O té 'věci' jsme si ještě nepromluvili. Už je to doba, co chybí a mě možná zavaluje trochu strach a nervozita. Dokážu se na něj po tom všem vůbec podívat? Nebyla chyba ten polibek? A nad tímhle jsem přemýšlel celé dny. Rodiče stále nepřijeli a já měl celý den jen na tupé zírání před sebe a přemýšlení o těchto věcech. Vím, kde bydlí, ale přišlo mi nevhodné se tam objevit bez oznámení. A tak stesk v mém srdci jen rostl.
"Ahoj, to je náhoda, že jsem na tebe narazil," ozvalo se vedle mě a já málem vyskočil leknutím. Byl jsem tak zaujatý svými problémy, že jsem ani nikoho nepostřehl.
"Ahoj HoSeoku," můj hlas byl trochu skleslý. Neměl jsem chuť vidět někoho jiného, kromě Taeho. HoSeokovi a moje rodiče se hodně znají, a proto se i já znám s ním.
"Dlouho jsem tě neviděl, jak vůbec žiješ? Jak se mají rodiče? Nemohl bych jít s tebou? Už je to doba, co jsem vaše viděl," vybalil na mě jako kulomet.
"Naši stejně nejsou doma," má odpověď byla jednoduchá. Měl spoustu otázek a já na všechny jaksi nedokázal odpovědět. Jediný, co jsem věděl bylo, že opravdu nechci, aby mi dělal společnost. Jednoduše moje nálada nebyla nijak veselá a on je možná veselý až příliš.
"To nevadí, nemohu jít i tak s tebou? Chtěl bych si popovídat," usmál se na mě širokým úsměvem a já neměl to srdce ho odmítnout. Jen jsem přikývl a mlčky jsme pokračovali k naší ulici.

******

"Chceš nějaké jídlo?" optal jsem se ze slušnosti staršího chlapce, když už jsme dorazili. HoSeok se pousmál a přikývl, mezitím i s mojí kabelou odešel do pokoje. A já začal chystat jídlo. V lednici se schovával můj včerejší pokus o těstovinový salát. Moc dobře se to nevyvedlo, ale bude muset jíst to, co je. Připravil jsem dvě porce a zavolal na HoSeoka.
"Pojď jíst, je to tu nachystané!"
Zasedl jsem k talíři a čekal, než se přivolaný uráčí dojít. Můj žaludek každou chvíli hlásil hlad, ale já nechtěl začít dokud tu nebude i on. Už to bylo divné a tak jsem ho zavolal ještě jednou. Stále nic.
Nedalo mi to, zvedl jsem se a šel do pokoje.
"Hej, HoSe-," zarazil jsem se, když jsem uviděl chlapce držící můj mobil a vesele do něj zíral.
"Měl by sis to lépe hlídat," koukl na mě s velkým úsměvem. Najednou se ozval zvuk a vibrace oznamující zprávu. Vrhl jsem se po něm a mobilu. Začali jsme se spolu prát, ale já vyhrál. Rychlým pohybem prstu se otevřela zpráva a já byl svědkem toho neštěstí.
"Děláš si srandu?" řekl jsem zoufale. Mé oči nevěřily tomu, co vidí.
"Ahoj Jimine, mohl bys mi prosím donést nějaké sešity do školy? :) Taehyung." Při čtení se mi málem zastavilo srdce. Opravdu by mě zajímalo, kde vzal moje číslo.
"Ahoj Taehyungu, jasně, stavím se hned jak budu moct!:)" Sakra! Blbec HoSeok. Probodl jsem ho pohledem. Tohle bych v životě nenapsal. Mé tváře červenaly a já se cítil trapně. Tak moc trapně, že by mi nevadilo se propadnout někam hluboko do země. Vrátil jsem svůj pohled zpět na displej a přečetl novější příchozí zprávu.
"Dobře, těším se… :)"
Možná, že bych měl spíš tomu blbcovi poděkovat? Kdo ví, jestli bych se tam odvážil a nevymluvil se na něco, že nemohu. Takhle už nemohu couvnout. HoSeok měl na tváři svůj široký úsměv, až mě to donutilo se taky trochu pousmát.
"Doufám, že mi aspoň poděkuješ," usmál se ještě víc.
"Pojď se raději najíst," zvedl jsem se se smíchem a druhý mě následoval.

******

Objevil jsem se na docela známé ulici. Na ulici Taehyunga. V mém těle proudila nervozita tak silně, i když byl mým doprovodem HoSeok, mlčeli jsme. V ruce jsem svíral tašku se sešity a v té druhé bonboniéru. Nic takového bych nebral, není to jednoduše můj styl, ale to pako, které tohle všechno zařídilo, bylo jiného názoru a vybral mi tu největší bonboniéru v obchodě, ze které má peněženka zaplakala. Došli jsme k tomu domu a v mých očích se objevil strach. Právě tady proběhl můj první polibek. HoSeok mě poplácal po rameni a sebevědomě se usmál. Trochu mi to pomohlo a já se odvážil ke stisknutí zvonku na brance. Během toho se starší schoval za keř a stále mi ukazoval palce nahoru. Napětí stoupalo a každá sekunda se vlekla jako hodina. Nakonec se ve dveří objevila moc pěkná paní s úsměvem na tváři. Zamávala mi a já stál ztuhle na místě. Krev se mi hrnula do tváří a uvnitř sebe jsem zmatkoval.
"Ahoj, ty musíš být Jimin!" vykřikla zvesela přes tu dálku, co nás dělila. Stále mi mávala. Hodil jsem pohledem po HoSeokovi, ten mi gesty naznačil, ať jdu k ní blíž. Zaváhal jsem, ale nakonec se ozvalo vrznutí branky. Ve spěchu jsem zamával ještě chlapci schovávajícímu se za keřem a šel přímo k té paní.
"D-dobrý den," vysoukal jsem ze sebe při cestě. Pochybuji, že mě slyšela, ale stále lepší, než kdyby nic.
"Pojď dál," řekla mi mile, když už jsem byl skoro u ní. Byla opravdu krásná a mladá. Najednou zmizela za dveřmi. Stoupl jsem si těsně k nim a nakoukl trochu dovnitř. Odvážil jsem se udělat jeden krok dovnitř a zavanula vůně nějakého koláče, až se můj žaludek trochu ozval.
"Taehyungu, máš tu návštěvu!" zakřičela najednou, když už jsem za sebou zavíral dveře. A mé uši uslyšely, jak někdo zběsile utíká po schodech dolů. Pokud to má být Tae, tak se mi nezdá, že by byl nějak nemocný.
K mému překvapení to ale nebyl on. Objevila se přede mnou malá, roztomilá holčička. Obdivně si mě prohlížela a stejně tak já ji. Byla tak rozkošná a podobná Taehyungovi. Hned za ní se však objevil on. Taehyung, v domácím oblečení, které na něm vypadalo tak…sexy, jako cokoliv jiného. Tyhle myšlenky jsem si nemohl odpustit. Mé srdce začalo bušit ještě zběsileji, než doteď. Byla to taková doba, co jsem ho naposled viděl. Připadal mi snad ještě roztomilejší, než byl. Jak on to dělá?
"Ahoj," pozdravil mě stydlivě a i přes to, že sklopil pohled, šla vidět růž v jeho tvářích.
"A-ahoj," zakoktal jsem se. Jak jinak, neumím v tomhle chodit. Raději jsem se zaměřil na sundání bot.
"Půjdeš si teď hrát k sobě do pokoji, jup?" začal Taehyung mile na tu malou holčičku. Odvrátil jsem svůj zrak na ně. Ona sladce přikývla a utíkala někam pryč, až se ztratila z mého dohledu. Koutky mi utekly do drobného úsměvu.

Tae si mě odváděl do pokoje a já viděl, jak mu celou dobu ujíždí zrak k té bonboniéře. Bylo dobře, že jsem HoSeoka poslechl, za tohle mu budu muset ještě poděkovat. Objevili jsme se v celkem malém pokojíčku. Tašku jsem položil na jeho židli. Taehyung si sedl na postel a já se k němu přidal. Mezi námi byla bonboniéra. Mé oči nervózně těkaly po místnosti. Ani jednomu z nás nebylo do řeči. Slyšel jsem jen jak mi buší srdce i v uších.
"Děkuju," ozval se po chvíli, čímž mě zaskočil.
"Za co?" naše pohledy se setkaly a já se pousmál.
"Za tu bonboniéru," stydlivě sklopil pohled a také se usmál, "a sešity."
"Není za co děkovat," trochu jsem se uvolnil.
"Jak ti vůbec je?"
"Už lépe, bral jsem nějaká antibiotika. Příští týden už půjdu do školy," usmál se na mě.
"To je dobře, už jsi mi chyběl," vypadlo ze mě, než jsem si vůbec uvědomil, co říkám. Dal jsem si ruku před pusu. Taehyung znovu sklopil pohled a stydlivě se usmál. A mě studem zčervenal obličej.
"Taky jsi mi chyběl," dodal stydlivě. Trochu nevěřícně jsem na něj koukl, ale poté mě zavalila vlna štěstí. Měl jsem chuť se po něm vrhnout a celého ho zmačkat v objetí, ale odvahy mi chybělo.
Taehyung se ovšem začal pomalými pohyby přibližovat. Nenápadně se koukal jinam, což bylo opravdu roztomilé. Bonboniéru odkopal pryč. Nahradil ji a trochu se ke mně přitiskl. Objal jsem ho přes pas a přitáhl ho k sobě. Byl o trochu níž, tak jsem se zachumlal do jeho vlasů. Nasával jsem vůni. Byl to úžasný pocit. Být u někoho, koho milujete. Nakonec jsem si to přiznal, od prvního setkání jsem mu propadl.
Taehyung se natáhl pro tu bonboniéru a rozbalil ji. Věřil bych, že by ji nejraději snědl i s obalem. Na jedné sladkosti si hned smlsl. Tu další mi dal k puse.
"Je to celé tvoje," odmítl jsem ho jemně, ale Tae se nenechal jen tak odradit a ještě více mi ji přirazil k ústům, až se mi otřela o rty. Nakonec jsem tedy povolil a ucítil čokoládovou sladkost rozpouštějící se mi na jazyku.
"Já bych tě měl krmit, ty jsi tu nemocný," pousmál jsem se nad situací. Druhý chlapec se na mě podíval a s úsměvem otevřel pusu. Vzal jsem tedy jeden a jemně ho dal do jeho úst. Hned jak spolkl, podíval se hluboce do mých očí. Nějak jsem vytušil, co má na mysli a začal se přibližovat. Taehyung udělal to samé a naše rty se spojily v jemný a začátečnický polibek. Nevydržel jsem to. Mé emoce byly silnější. Musel jsem se usmát. Druhý chlapec se odtáhl a tázavě se na mě podíval.
"Já jen...jsem šťastný," nijak jinak to okomentovat nešlo. Také se na mě usmál a znovu mě stydlivě políbil. Jen krátce, poté se zvedl z postele. Šel k televizi naproti jeho postele.
"Chceš si pustit nějaký film?" pousmál se na mě.
"Jasně, něco tam zapni," oplatil jsem mu úsměv. Chvíli tam něco dělal, až to vypadalo, že se v tom ztrácí, ale po chvíli se obrazovka rozsvítila. Přicupital a lehl si vedle mě. Ucítil jsem, jak mě tahá za triko, abych se přidal. Nenechal jsem se dlouho přemlouvat a už ležel přitulený vedle něj.

******

Ani jsem nepostřehl, že ten čas tak rychle ubíhá. Na obrazovce se objevily závěrečné titulky a v celém pokoji byla černočerná tma. Protáhl jsem se a zívl si. Podle všeho bylo asi hodně pozdě večer.
"Měl bych jít," mrkl jsem na Taeho, který mi jen smutně přikývl. Zvedli jsme se z postele a potichu, jako myšky, šli do chodby. Rychle jsem se obul, zatímco druhý mě otevřel dveře. Stáli jsme naproti sobě a já tak nějak nevěděl, jak se rozloučit. Nastalo trapné ticho a naše pohledy byly sklopené do země. Nakonec jsem se pokusil nabrat odvahy. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a zvedl Taehyungovu hlavu za bradu. Když se mi podíval do očí, usmál jsem se. Přibližovali jsme se k sobě a já jemně přejel přes jeho rty těmi svými. Druhý na nic nečekal a nasál můj spodní ret. Mé srdce bušilo jako zblázněné. Tak sladké rozloučení jsem si ani nepředstavoval.
"Tak ahoj," rozpojil jsem nás a otočil se k odchodu. Ještě jsem se otočil a zamával mu na rozloučenou. Neváhal a také mi vesele mával zpět.

S úsměvem jsem se vytrácel domů. Šel jsem ladným, pomalým krokem. Bylo mi jedno, že zítra prospím celé hodiny ve škole a možná se vrátím s poznámkou od učitele. Právě jsem byl nejšťastnější člověk na světě. Za tohle musím ještě HoSeokovi poděkovat.


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.