Lovely Days - 5. kapitola

28. března 2016 v 2:07 | Natalii |  Lovely Days
Skupina: BTS (Bangtan Boys)
Pár: Jimin x Taehyung (Jimin x V)
Žánr: Shounen-ai


"Jmenuji se Jeon JungKook a ty se jmenuješ…?" vyzvídal na mě kluk vedle mě jdoucí k mému baráku. Byl opravdu roztomilý. I se šrámy v jeho obličeji.
"Park Jimin," měl jsem rudé tváře. Co se to právě teď vlastně stalo?


Když jsem sem dobíhal s domněnkou, že toho mladšího ochráním před partou těchto chuligánů a upoutal jejich pozornost, nestačil jsem se divit. Takzvaný "JungKook" využil situace a jednoho po druhém zcela sám zvládnul. Já i ten týpek, co se mě právě ptal na to, co tu dělám a chtěl mi, kdo ví co udělat, jsme nevěřícně koukali na toho rváče před námi. Ve tváři měl velmi zvláštní úsměv. "On si to snad ještě užívá," dodal jsem potichu, když se zrovna koukal na toho posledního, který stál u mě.
"Proč to sakra neudělal hned?" hned se mi mihlo hlavou. Strach se mnou zatřásl, jen když jsem je uviděl. A on s nimi najednou nemá problém. Spíš já mám problém. Bylo to sakra děsivý. Neměl bych také utéct, jak to právě udělali ti zbití? Stál u mě. Koukal na ně, jak mizí v dálce.
"V pořádku?" zeptal se po chvíli ticha. "V pořádku? Jako opravdu? Právě jsem viděl něco, co nenajdeš ani v béčkových filmech," zaznělo mi v hlavě ironicky.
"A-ano," vykoktal jsem a koukl do jeho tváře. Tekla mu krev ze rtu. Celkově vypadal celkem dost pomlácený. Všiml si, jak si ho prohlížím.
"Vypadám hrozně, viď…"
"Ne, to ne," skoro jsem vykřiknul.
"Takhle se doma nemohu ukázat," vzdechl si. A já nevěděl co mu na to říct, ale najednou se mi v hlavě objevil nápad. Možná trochu nevhodný, ale zkusit to mohu.
"Jestli chceš, mohu tě u sebe doma nějak ošetřit…" stydlivě jsem nabídnul.
"Ne, to nemohu přijmout, děkuji," usmál se na mě.
"Je to v pořádku, nemám s tím problém, takhle opravdu nemůžeš jít domů," snažil jsem se ho přesvědčit. Nevím proč, ale cítil jsem se, jako bych za to mohl. Nakonec tedy přikývl a vydal se společně se mnou ke mně domů.

******

"Posaď se třeba tady," ukázal jsem na kuchyňskou židli. Mlčky si sednul a já šel najít nějakou desinfekci, vatu a možná náplasti. Vše jsem položil na jídelní stůl a JungKookův výraz byl trochu vystrašený. "Tak tohohle, tohohle se bojíš, jo…" rýpnul jsem si v hlavě do něj. Ale beze slov jsem vzal kousek vaty a polil ji trochou peroxidu. Nejdřív jsem se soustředil na bolístku na čele a poté u jeho sladkého, malého nosíku. Nakonec přišlo na tu nejhorší, a to ten ret. JungKook trochu ucuknul, když se ho namočená vatička dotknula. Poté silně zavřel oči. Věřil bych, že se za chvíli rozbrečí. Po chvíli otevřel jedno oko a kouknul po mně. Usmál jsem se. Otevřel i to druhé a věnoval mi svůj vděčný úsměv.
"Děkuju."
"Není za co děkovat. Chceš i náplasti?"
"Asi ne," usmál se, "měl bych jít."
"Jup, půjdu s tebou. Musím do obchodu,"
"No tak to máme stejnou cestu, tam jsem měl původně jít, než se stalo to, co se stalo…" odmlčel se. Po chvíli jsem nabral odvahy a zeptal se "Stává se ti tohle často?"
Neodpovídal, jen zakroutil hlavou. Nevím proč, ale nevěřil jsem mu.

"No dobře, neřešme to, pojďme…nebo umřu hlady,"

******

Celou cestu do obchodu i v obchodě jsme se vesele bavili. Byla s ním sranda a já se kolikrát neuhlídal a vybouchnul smíchy. Byli jsme možná trochu hlasití a všechny pohledy směřovaly k nám, ale ani jeden z nás to nevnímal. V obchodě jsem se po chvíli trochu uklidnil a velmi důležitě vybíral to, co budu další dny jíst. Chtěl jsem toho vzít co nejvíce, abych už delší dobu nemusel zbytečně vycházet z domu. JungKook stál vedle mě a já cítil jeho pohled. Rychlostí blesku jsem otočil hlavu.
"Co?" zasmál jsem se.
"Nic," zčervenal a též se zasmál. Smáli jsme se společně a já za ním uviděl velmi povědomou osobu. Taehyung? Můj pohled byl upřen na dotyčného, který nás svým pohledem téměř propaloval. V tom si všiml, že na něj koukám. Byl to on. Byl to Tae. Chtěl jsem mu vesele zamávat, ale hned zmizel za rohem směrem ke sladkostem. Stalo se mu něco?
"Děje se něco?" všiml si kluk přede mnou mého nepřítomného pohledu.
"Ne, ne, nic," usmál jsem se, ale celou dobu byl zticha. JungKook už nic neříkal a já mu za to byl vděčný. Docela mě to zarazilo, provedl jsem něco Taemu?
Nakonec jsem zaplatil svůj nákup a čekal na JungKooka venku před obchodem. U zdi kousek ode mě stál nějaký kluk. Měřil si mě pohledem od hlavy k patě. Mým tělem projel nepříjemný pocit. Ať už to zaplatí a je tu....
"Promiň za čekání, objevily se menší komplikace, nešel načíst čárový kód a..." zarazil se ve svým veselým vyprávěním. Také uviděl toho chlapce. Vypadal velmi překvapeně. Najednou se ten chlapec rozešel k nám a ve mně stoupal strach. Co se týče těchto situací, jsem fakt strašpytel, ale stejně na ně furt narážím. Nevypadal až tak děsivě, ale jeho výraz nebyl zase tak přátelský.
"Kde jsi byl celou tu dobu?" začal mluvit. JungKook vedle mě měl sklopenou hlavu. Vypadal nervózně. Po chvíli si ten před námi vzdechl, trochu naštvaně, ale usmál se.
"Ani nevíš, jaký jsem měl strach..." a přistoupil blíže k JungKookovi. Zvednul mu za bradu hlavu a prohlížel si ho.
"Yoongi..." zašeptal JungKook. Připadal jsem si jako v nějakém filmu. Ještě popcorn, prosím.
"Co jsi zase dělal..." zklamaně pověděl chlapci při prohlížení těch šrámů.
"Nic..." odpověděl a uhnul svým pohledem.
"Aspoň že ta krev už neteče," všiml si rtu, který dopadl nejhůř.
"Už mi neutíkej," a políbil ho na čelo. Mě si ani nevšímali, ale to mi nevadilo. Sledoval jsem je s velkým údivem. JungKook se ale od něj rychle odtrhnul, div nespadnul.
"Tohle nedělej, je to trapné," jeho tváře nabraly červené zbarvení. Byl opravdu roztomilý.
"A kdo je tohle?" přešel jeho poznámku ten chlapec a kouknul na mě.
"Emmm," zamyslel jsem se, co říct.
"To je Jimin, on se o mě postaral a vše mi vydesinfikoval," skočil mi do toho JungKook hrdě.
"Fakt? On to aj vydržel?" podíval se na mě druhý chlapec se smíchem a já jen rychle, prudce přikývl. Asi měl s čištěním jeho ran nějaké zkušenosti.
"Hele, nech toho, Yoongi," zastyděl se JungKook a oslovený chlapec se usmál a pohladil toho druhého po ruce.
"Pojďme domů," řekl klidně na JungKooka, který jen přikývl.
"Děkuji, že ses mi o něj postaral, už to zvládnu snad sám," usmál se na mě. Už nevypadal tak moc naštvaně. Rozloučili se se mnou a já chvíli postával a koukal na ně, než mi zmizí z dohledu. Ten 'Yoongi' po chvíli chytnul něžně JungKooka za ruku a ten se tentokrát tolik nebránil. Bylo to opravdu pěkné.
"Budu někdy mít něco podobného?" a hned při téhle myšlence se mi vybavil roztomilý Tae.

******

Vzbudil mě zvonící budík. Zase vstávat do školy. Vůbec se mi nechtělo ani vstát. Ale vzpomněl jsem si, že uvidím mého milovaného Taehyunga a už jsem byl na nohách. Rychle jsem se nachystal, něco málo posnídal a byl na cestě do školy.

"Ahooj~," zvesela jsem se usmál na hnědovlasého kluka sedícího ve třídě, který upřeně sledoval něco pod sebou.
"Ahoj," odpověděl mi příliš smutně na to, jak veselý bývá. Trochu se usmál, ale to bylo vše, poté zabořil svůj zrak znovu do učebnice na lavici.
"Co je s ním?" řekl jsem si neslyšně pro sebe. Začal normální školní den a já se začínal nudit. Koukal jsem ven z okna téměř celou dobu. Tae za mnou nepřišel ani o velké přestávce, stále koukal do svých sešitů a učebnic. Vypadal tak osaměle, až mi ho bylo líto. Chtěl jsem ho mít u sebe a svírat ho ve své náruči. Když jsem viděl Yoongiho s JungKookem, začal jsem mít velké představy o něm a mně.
Skončilo vyučování a celá třída se hrnula ke skříňkám.
Jen já a Taehyung jsme tu zůstali. Už mi to nedalo.
"Co se děje?" rázně jsem stál před jeho lavicí.
"Co by?" zeptal se nervózně, ale tvářil se jakoby nic.
"Nechceš mi něco říct?"
"Ne?" vypadal opravdu překvapeně, ale já mu to nežral.
"Pojď se mnou, zvu tě ke mně," nabídl jsem mu, ale sám sebe jsem nepoznával. Kde se ta odvaha ve mně bere?
"To nemohu," váhal.
"Ale můžeš." Poté se po chvíli mlčky zvednul, což jsem bral jako 'dobře' a společně jsme šli ke skříňkám. Ještě jsem si odskočil na záchod, abych se mohl trochu upravit. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že bude lepší, když zkontroluji, jak vypadám. Opláchnul jsem se vodou a začal si upravovat vlasy. Když už jsem usoudil, že lepší to nebude, vydal jsem se ke skříňce. Taehyung už čekal před školními dveřmi. Nenechal jsem ho dlouho čekat a hned jsme se vydali ke mně domů.
"Budu dělat palačinky, budeš chtít taky?" zeptal jsem se pohodově. Taemu se trochu rozzářily oči a sladce přikývl. Věděl jsem, že jídlo bude nejspíš jeho slabinou, a tak toho trochu využiji.

******

"Konečně doma," vydechl jsem, když mě známá vůně domova zašimrala v nosu. Tae si nervózně odkašlal.
"Neboj, jsme tu sami," a do mého hlasu se přimíchala kapka provokace. Trochu se na mě usmál a začal si sundávat boty. Zatímco já už byl v kuchyni a chystal se na palačinky. Těsto už bylo připravené ze včera, když jsem jen tak listoval v máminé kuchařce a teď jen stačilo na rozpáleném oleji udělat ten pokrm. Slyšel jsem jak, si Tae sednul na židli za jídelní stůl. V mé tváři byl velmi vážný výraz, soustředěnost právě patřila jen těm palačinkám. Chtěl jsem, aby se mi povedly a Tae si skvěle pochutnal. První byla nic moc, druhá už lepší a od třetí a dál už to vypadalo docela chutně a upraveně. Dařilo se mi a já cítil v mém těle proudící radost v žilách.
"Hele s čím to chceš? Mám tu i..." začal jsem na Taeho a hrabal se ve spíži. Vytáhl jsem větší sklenici Nutelly.
"Nutellu."
"Oh! Ano, Nutellu prosím," najednou vypadal docela šťastně. Byla pro mě slast, vidět ho tak veselého po tak smutném dni.
Vše jsem mu nachystal a naservíroval. Vrch palačinky zdobila šlehačka.
"Dobrou chuť," popřál jsem a pustil se do své palačinky s jahodovou marmeládou.

******

"Ty hele, Tae, nechceš mi fakt něco říct?"
Už jsme seděli u mě v pokoji na posteli. Atmosféra se již trochu uvolnila. Místo odpovědi mi jen záporně zakroutil hlavou a svůj zrak upíral na mou peřinu.
"Opravdu ne?" vyzvídal jsem a trochu se přiblížil k jeho obličeji. Rudly mu tváře.
"No já..." začal, ale odmlčel se. Bylo najednou pro něj těžké něco říct, což byla celkem vzácná situace.
"Včera jsem tě viděl s někým... v obchodě... a nevím proč, ale cítil jsem se potom divně...smutně...nebo tak něco..." city se mu vyjadřovaly fakt těžce.
"Tím chceš říct, že žárlíš?" dobíral jsem si ho trochu, ale zvláštním způsobem mi to udělalo radost. On opravdu žárlil? Bože, to je roztomilý. Na mou otázku neodpověděl, jen se na mě krátce podíval. Vycítil jsem jakousi příležitost a najednou mé tělo jednalo zcela za mě. Mé rty se přisály na ty jeho. Mé srdce začalo zběsile bušet. "Co to dělám?"
Najednou jsem se odtrhnul a podíval se na Taeho. Seděl velmi překvapeně s vykulenýma očima a pusu měl stále pootevřenou. Oba dva jsme měli růž ve tvářích. Myslíte, že je to dostačující důkaz toho, že nemusí žárlit?
"Tak to bylo divný..." dodal jsem potichu. Tae se na mě podíval a najednou jsme se začali smát. Byla to opravdu zvláštní situace. Bylo mi trochu trapně. Ale chcete slyšet pravdu? Ten polibek byl můj první a bylo to to nejhezčí, co jsem kdy zažil.
Až jsme se uklidnili, kluk vedle se na mě hluboce podíval. "Do čeho jsem se to právě zamotal?" Ovšem po chvíli nás vyrušil jeho mobil. Volala mu máma, že po cestě zpět domů má koupit nějaké léky. Jeho mladší sestra se někde nachladila a prý potřebuje něco na sražení horečky.
"Tak to bys měl jít, ať moc dlouho nečeká," řekl jsem hned po telefonátu smutně.
"Ne v pořádku, ještě nějaké prášky máme, ale dochází. Nemusím spěchat," pousmál se. Popravdě jsem byl rád, sice je mi líto jeho sestry, ale není jen jeho! No není ani můj, ale třeba časem..."Ne, nepřemýšlej o tom," nadal jsem si vduchu.
Celý den utíkal jako voda, Tae se opět uvolnil a byl takový, jak ho já znám. Bavili jsme se a ten polibek byl naštěstí zapomenut. Nebo by mě to mělo být spíše líto? Možná bych chtěl pokračovat. Jeho rty byly tak hebké a sladké, jako ta nejsladší věc na světě.
Když v tom se začalo stmívat. Jak to, že to zase tak uteklo?
"Sakra! Musím do té lékarny, ještě mi zavřou!" vykřikl Tae a zvednul se. Utíkal ke dveřím a já ho následoval. Dnes ho doprovodím hezky až domů, abych byl ujištěný, že bude v pořádku. Pospíchali jsme k nejbližší lékarně. Naštěstí ještě bylo otevřeno. Tae šel dovnitř a já čekal. Chvíli to trvalo.
"Tak, hotovo, děkuju, že jsi šel se mnou," ozvalo se za mnou milým hlasem. Otočil jsem se a za mnou stál usmívající se Tae.
"Jdu ještě dál, doprovodím tě."
"Oh, to nemusíš Jimine," byl zaskočený.
"Ale musím, jak si jinak dohlédnu na to, že dojdeš v pořádku?"
"No...dobře," zasmál se.
Nechal jsem se vést k jeho domu. Byla téměř tma, když jsme dorazili k malému, pěknému, rodinnému domku. Zastavili jsme se u branky.
"A kdo to vlastně byl? Ten kluk s tebou včera," začal vyzvídat a kouknul mi do očí.
"Ale...ani nevím, vlastně jsem ho potkal náhodou, měl nějaké problémy, ale společně jsme to vyřešili a potom si ho tam vyzvednul jeho přítel," trochu jsem si zalhal...ale přece to nebyla taková lež, ne?
"Aha," oddechnul si a vypadal klidněji. Nastalo divné ticho. Vybavil se mi polibek, který se stal odpoledne. Trochu jsem zčervenal a děkoval Bohu, že je tma.
"P-půjdu," vykoktal jsem po chvíli a chtěl se dát na odchod, ale zastavila mě ruka druhého. Překvapil mě. Byl jsem k němu zády, ale najednou si mě otočil směrem k sobě. Co to?
Nastala chvíle napětí a čas jakoby ani neubíhal. Najednou jsem však ucítil opět jeho jemné rty na těch mých. Začínal jsem se bát, jestli se nestihl někde opít. Nebo jestli to není sen.
Polibek trval déle, než jsme oba čekali. Ovládla mě touha, chtěl jsem víc. Zkousnul jsem jeho spodní ret. Povolil a svou pusu pootevřel. Můj jazyk začal plenit jeho ústa. Bylo to opravdu vášnivé. Naše jazyky si spolu chvíli pohrávaly, ale poté se ode mě Tae odtrhnul.

"Už opravdu musím, ahoj," ukončil to rychle a bleskovým pohybem byl za brankou. Ani se za mnou neohlédnul, ale já se ani trochu nedivil. Chvíli jsem tam stál, než jsem uslyšel klapnutí dveří od jeho domu. Byl jsem červený až za ušima. Prsty jsem sáhnul na své rty. V životě jsem se necítil šťastněji. Asi jsem opravdu zamilovaný. Už jsem chtěl jít domů, ale v mých kalhotech najednou bylo těsno. Bylo mi fakt trapně a teď už opravdu děkuji Bohu, že je tma.


 


Komentáře

1 Ďábelská Victoria Renkse Ďábelská Victoria Renkse | Web | 28. března 2016 v 4:36 | Reagovat

zajímavý blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.