Lovely Days - 3. kapitola

28. března 2016 v 1:50 | Natalii |  Lovely Days
Skupina: BTS (Bangtan Boys)
Pár: Jimin x Taehyung (Jimin x V)
Žánr: Shounen-ai






Obléknul jsem se a šel zpět do pokoje. Tae seděl na posteli. Hrál na mojí konzoli. "Ani se nezeptal" řekl jsem si nakvašeně potichu. Ručníkem jsem utíral poslední kapky vody stékajících po mém obličeji z mých vlasů. Taehyung si mě nevšimnul, byl tak zaujatý tou hrou, že koukal s otevřenou pusou do televize. Zasmál jsem se. Uměl být opravdu rozkošný, jako malé dítě. Uslyšel mě, a tak se na mě podíval, ale svůj pohled hned odvrátil a zčervenal. Mé srdce začalo bít rychleji a nohy se mi podlamovaly. "Takové neférové útoky roztomilosti mě jednou zabijí."
"Promiň, že… že jsem ti tam vlezl," vykoktal ze sebe "opravdu jsem ale nic neviděl!" vykřiknul s vážností a podíval se mi do očí. Musel jsem se trochu hlídat, abych nevybuchl smíchy. Tahle situace byla celkem komická.
Přišel jsem k němu, cvrnknul ho do čela. "V pohodě," zasmál jsem se. Rozpačitě se na mě usmál a zatahal mě celkem silně za triko. Mé nohy zavrávoraly a já spadnul vedle něj. Hned mi podával ovladač ke konzoli. "Já se prostě nemůžu dostat dál," zamrčel ještě. Podíval jsem se na obrazovku. Měl jsem štěstí, tuhle hru znám jako své boty. Ukážu mu, kdo je tady mistrem.
"Sleduj," dodal jsem sebevědomě a pustil se do hraní. Dařilo se mi. Když už jsem byl u té hranice, kde to Tae nemohl zvládnout, začal mě najednou lechtat na břichu. Smál jsem se a snažil se bránit. Najednou se však ozval zvuk oznamující takové to typické "YOU ARE DEAD" .
"Teď jsi to pokazil, už to skoro bylo," zněl můj hlas trochu naštvaně.
"Promíň," usmál se nevinně. Vytrhl mi z ruky ovladač, zvolil možnost "RETRY". Pokračoval ve hraní a já ho sledoval s úsměvem na tváři.

******

"Tý brďóó, to je tma," najednou prohodil Taehyung po napínavém tichu, jestli se ve hře dostanu dál. Porozhlédl jsem se a opravdu jsem sotva viděl po pokoji. Vše se schovávalo ve tmě. Natáhnul jsem se přes Taeho pro mobil, abych zjistil, kolik je hodin. Ležel na stolečku vedle postele. Nemohl jsem na něj dosáhnout, a tak jsem se trochu vrtěl přes jeho klín. Když už jsem ho konečně dostal do rukou, vrátil jsem se zpět na své místo. Zmáčknul jsem tlačítko na odemknutí a to osvítilo naše obličeje. Uviděl jsem, jak kluk vedle mě kouká dolů a má tak červené tváře, že i slabší svit mobilu ho odhalil.
"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se po chvíli zkoumání jeho obličeje. Zvedl svůj zrak a rychle vykřiknul "Jo, jo, samozřejmě!" a nervózně se chichotal.
"Oravdu?" zeptal jsem se ještě zvědavěji a prohlédl si ho celého.
"Jistě! Kolik je teda hodin?" zakecával svou nervozitu. Mlčky jsem znovu rozsvítil displej mobilu.
"Už je…půl devátý?" ujel mi hlas. Byl jsem udivený. "Tolik? Kdy se to stalo? A jak?"
"Jéé, no tak to je čas vyrazit!" zvolal a stoupnul si s úsměvem naproti mně.
"Um? A kam?" Nikam se mi nechtělo. Chtěl jsem s ním zůstat tady. Bylo mi s ním opravdu fajn. A on mě teď chce odvést pryč?
"No, to uvidíš," zněl jako nějaký pán tajemný. Má zvědavost po chvíli vyhrála a tak jsem se líně zvednul. S poskakujícím Taehyungem kolem mě, jsem se dostal ke vchodovým dveřím. Obul jsem své kotníčkové plátěné boty, přes sebe hodil svou koženou bundu a prohlédl se ve zrcadle.
"Můžeme?" ozvalo se za mnou. Kývl jsem hlavou k souhlasu a otevřel dveře do ulice. Naše obličeje osvítily lampy. Zamknul jsem a zeptal se kluka vedle mě: "Kam teda jdeme?". Byl jsem opravdu zvědavý.
"No…" začal štrachat do zadní své kapsy a po pár minutách vytáhnul zmačkaný papírek.
"Takže, Pirundareo a číslo 10,"
"A víš vůbec kudy?" začal jsem si ho dobírat.
"Jasně, že jo!" řekl trochu uraženě. "To by mě vážně zajímalo, kde tohle vzal."
"No tak prosím," rozevřel jsem ruce, "veď mě."

******

Taehyung šel přede mnou a stále si něco mumlal. Vždy nečekaně zahnul do nějaké odbočky, až jsem měl pocit, že sám neví, kam jde. Po asi dvaceti minutové cestě jsme se objevili před velmi hlučným, místním nočním klubem.
"A jsme tu," otočil se na mě vítězně.
"Není to zrovna bezpečné místo pro tebe Tae," řekl jsem se starostmi. Věděl jsem, že se tu pije alkohol, a také je tu pár týpků, kteří by se třeba chtěli s Taem seznámit blíže, ať už by chtěl nebo ne. A já se necítím na noční záchrany, jako nějaký Batman.
"Pojďme raději domů," v mém hlase byly znát obavy.
"Né! Prosím, Jimine, jen na chvíli," žadonil.
"Achjo…" odmlčel jsem se. Opravdu jsem tahle místa nemusel. Byl jsem raději sám, se sluchátky v uších, zachumlaný v posteli. A pak přišlo tohle malé stvořeníčko a vše obrátilo vzhůru nohama.
"Tak pojď, ale opravdu jen na chvíli," upozornil jsem ho. Neváhal, jen se usmál a šel přímo do dveří a já hned za ním. Ponořili jsme se do hrající hlučné hudby a plného davu. Osvítilo nás spoustu reflektorů, až jsem na chvíli ztratil zrak. Ani trochu jsem se necítil dobře, bylo tu opravdu hodně lidí. Po chvíli, až jsem znovu viděl, rozkoukal jsem se kolem sebe, ale Taeho jsem neviděl. Zcela se mi ztratil z očí, jako by se propadl do země. Rozhlížel jsem se všude kam mé oko dohlédlo, ale nikde ani stopy po roztomilém hnědovlasém klukovi. Po asi 15 minutách věčného hledání okolo sebe, jsem se rozhodl vydat k baru. Třeba ho po cestě najdu.

******

"Prosím jednu vodu," objednal jsem si u baru a nevnímal suchý výraz barmana. Už jsem ani nedoufal, že ho najdu. Ale odejít nemohu. Příliš se o něj bojím a strach se každou minutu víc a víc stupňoval. Zrovna jsem uhasil svou žízeň perlivou vodou a v tom…
"Jiminnie~" ozvalo se za mnou opileckým hlasem. Neříkejte mi, že on…
"Nesu pro tebe něco dobrého, bude ti to chutnaaat, uvidíš," a škytnul. Otočil jsem se a před sebou uviděl Taeho jak drží dva panáky. On se opravdu stihnul za těch pár minut opít? Přemýšlí vůbec někdy nad tím, co dělá?
"Kde ses tak zřídil, pako," trochu nabručeně jsem se zeptal. Zasmál se a pověděl: "Já nejsu opilej, ale potkal jsem no toho…víš koho…no tam sedí u stolu…no NamJoon!" znovu škytnul. Při jméně oné osoby mi přejel mráz po zádech. A začalo mi docházet, kde vzal adresu na tenhle pochybný podnik. Kromě toho že pomohl Taehyungovi se vloupat ke mně domů, musel ho určitě pozvat i sem.
"Kde sedí?" zpražil jsem opilého kluka pohledem.
"No tám," natočil hlavu doprava a hrknul do sebe jednoho z panáků. Vzal jsem ho za zápěstí a táhnul za sebou. Stolů tu moc nebylo a já NamJoona určitě najdu. Určitě je za tím, že Tae vypadá tak, jak vypadá.
Konečně jsem zahlédnul jeho tvář a zrychlil jsem. Taehyung za mnou něco mumlal a zakopával o vlastní nohy. Už jsem nasupeně stál u jeho stolu. Naše pohledy se setkaly.
"Ahoj Jimi…"
"Cos mu to provedl?!" skočil jsem mu do řeči a začal ho obviňovat. Zatáhl jsem za zápěstí za mnou stojícího opilého kluka, aby stál vedle mě. NamJoon si ho prohlédnul, Taehhyung si zrovna dával další alkohol na jeden lok.
"Hej počkej, Jimine, to není tak, jak si myslíš," obhajoval sebe i svou skupinku, se kterou tam seděl.
"Prostě přišel, sednul si mezi nás a všechen náš alkohol začal mizet. Jako já se ho ptal, kde jsi ty, ale po chvíli už nebyl schopný odpovědět. Vypadá to, že je to jeho první alkohol. Všechno do sebe lil, jak jen mohl."
"Mohl jsi ho zastavit, když jsi viděl, že to dělá," dodal jsem už slabším hlasem. "Takový trapas!"
"Hele, já nejsem jeho matka, ani žádný přítel. Ty by sis ho měl hlídat," přejel mě káravým pohledem. Stál jsem, jako opařený a nevěděl, co říct. Měl pravdu.
"Ahooj~" vrátil se zpět z vlastního světa Tae a vesele zdravil a mával na všechny u stolu, kteří si mě měřili od hlavy až k patě. "Co si teď asi musí myslet?"
Tae se vymanil z mého sevření a sednul si k nim. Automaticky vzal do rukou to, co jen jako alkohol vypadalo. Chvíli to zkoumal pohledem a pak se chystal to vypít, ale moje ruka ho zastavila.
"Hej Jimine, nech mě!" Jeho opilost se stupňovala snad sama od sebe.
"Nebo ty snad chceš taky?" zeptal se a mrknul na mě, "dej si!" Vzal do ruky další skleničku a pokusil se stoupnout si. Ale zavrávoral,čímž vylil všechen alkohol na sebe a na holku, která seděla vedle něj. Vykřikla a začala nadávat. Chtěl jsem se jí omluvit, ale to už se Tae na ni otočil a omlouval se po svém. Sedl si a namáčkl se na ni.
"Ty jsi pěknáá," snažil se laškovat. Musel jsem se smát. Radši nebudu riskovat, aby se ztrapnil úplně. Zatáhl jsem ho za rukáv, aby se věnoval mně.
"He?" zmateně po mně hodil očkem.
"Půjdeme," zvážněl jsem.
"Ne, Jiminnie, jen to né," a vrhnul se mi kolem ramen. Nebo spíš, spadl na moje ramena, při tak prudkém pohybu. Byl najednou tak blízko a mé srdce zběsile tlouklo.
"Já si myslím, že už stačilo," nezněl jsem moc přesvědčivě. Pohlédnul mi do obličeje a udělal psí oči. Stále se přibližoval, až jsem cítil jeho dech na svých tvářích. Když přejdu ten pach alkoholu, zažíval jsem právě nejhezčí chvíli mého nudného a nijakého života. Cítil jsem krev ve tvářích. Ještě že je tma.
"Hej, vy dva," probral mě NamJoon, "je pravda, že jsem Taehyunga sem pozval a řekl mu, ať tě přivede, ale mělo to své důvody." Otočil jsem pohled k němu a čekal, co mi poví dál. I Tae odvrátil svůj zrak, i když pochybuji, že vůbec ví, o co tu vlastně jde.
"Chci jen říct, že v ten večer jsem nebyl zrovna ve svý kůži. Dal bych si vodstup hned, znáš mě, ale potřeboval jsem se na něčem vyřádit. A on prostě vypadal jako skvělý terč. Omlouvám se."
Nevěřil jsem svým vlastním uším. To že by si dal odstup hned, jsem mu sice nevěřil, ale i tak bych tohle nečekal. Koutkem oka jsem se podíval na Taeho, který byl na tom podobně jako já. NamJoon se zvedl a přistoupil k nám.
"Jako omluvu jsem vás chtěl pozvat aspoň na nějaký přípitek, že je to dobrý," pousmál se, ale kouknul na Taeho, který mu hned přitakal : "Jdemeee!"
"Ale při pohledu na něj si nemyslím, že by to byl dobrý nápad," zasmál se.
Nevím proč, ale najednou jsem ho viděl v jiném světle a nebylo to tím, že reflektory změnily barvy. Usmál jsem se. Avšak Tae se rozhodnul jít k blonďákovi naproti nám.
"NamJoo…" nedořekl a málem se plazil po zemi, kdyby ho jmenovaný nechytil.
Ten pohled ve mně vyvolal žárlivost. Taehyung by se měl určitě lépe s ním. Byl by opravdu v bezpečí. S ním ano. Burácel ve mně vztek. Ale na koho? Můžu z něčeho takového obviňovat NamJoona? Nebo bych měl obviňovat spíše sebe?
"Zdovolením," ozval se za mnou ženský hlas a vytrhnul mě z vlny žárlivosti. Hned na to jsem zběsile uhnul.
"Pane NamJoone," začala mluvit na chlapce držícího Taeho, "vaše vystoupení se blíží. Mohl byste prosím jít se mnou?"
"Vystoupení?" mihlo se mi hlavou.

"Ano, jistě," odpověděl mužně blonďák a pomohl druhému chlapci se postavit. Trochu se zamotal, ale to už jsem ho i já stihnul přidržet.

"Rád bych ještě kecal, ale musím," omluvně se na nás podíval, "tak doufám, že je to v pořádku, Tae, Jimine," kývl na nás a já na něj. Odešel. Moje zvědavost neznala meze, chtěl jsem zůstat. Ne, že by se mi tu líbilo, ale o jakém vystoupení ta žena mluvila? Jenže při pohledu na Taehyunga jsem to zamítnul. Bude lepší, když hned vypadneme. Chytnul jsem ho za ruku a vyváděl pryč. Davy, kterými jsme se prodíraly, se zdály nekonečné. Už jsem chtěl být venku. Stále se mi před očima přehrávalo, jak bezmocný jsem byl, když si Tae málem zlomil nos. "Bože!"



 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.