Lovely Days - 2. kapitola

28. března 2016 v 1:43 | Natalii |  Lovely Days
Skupina: BTS(Bangtan Boys)
Pár: Jimin x Taehyung (Jimin x V)
Žánr: Shounen-ai





Dobíhal jsem k nějakému trochu osvětlenému místu. U zdi vysokého domu stál kluk, postavou podobný Taemu. Kolem něho stáli nějaké tři osoby. Atmosféra, která panovala, se mi vůbec nelíbila. Už jsem nemohl, sotva jsem popadal dech. "Zrovna teď?" Zpomalil jsem a sledoval, co se bude dít. Slyšel jsem nějaké hlasy, ale byly nesrozumitelné.
"Nechte mě!" rozlehlo se ulicí zřetelně, mě známým hlasem. Mé nohy se opět rozběhly, ať už mohly nebo ne. Najednou se jeden z těch tří rozešel a byl až moc blízko ke klukovi u zdi. Osvítilo ho slabé světlo lampy a já začal rozpoznávat obličej. Blonďaté vlasy mi to potvrdily. Byl to NamJoon.
Věděl jsem o něm, že tohle dělává, je hodně hravý člověk a jeho nejčastější hračkou jsou právě lidé. Vím to, ještě donedávna bydlel s rodiči vedle nás, dokonce jako malí jsme spolu strávili spoustu času. I když byl mým celkem blízkým známým, kdyby mu jakkoli ublížil, neodpustil bych mu to. Byl jsem tak blízko, abych viděl, že ho hladí po tváři. Došel jsem skoro až k nim a zuřil. Nejspíš slyšeli mé těžké oddechy a NamJoonova pozornost právě patřila mně.
"Nech ho, NamJoone..." zaznělo z mých úst mezi prudkými nádechy a výdechy. Bylo ticho, ale poté se blonďák zákeřně zasmál.
"Ale, ale, Park Jimin, můj milovaný bývalý soused a kamarád...copak hodláš udělat?" a ještě více se přibližoval k Taemu. Jeho nohu dal mezi ty jeho a nahnul se k němu tak blízko, že jejich rty dělily jen milimetry. V mé krvi proudila zlost, ale uklidnil jsem se a šel blíže. Tae začal uhýbat svou tváří a koukal do země.
"Běž si zaplatit nějakou šlapku, ale jeho nech na pokoji," řekl jsem, když už jsem stál vedle nich.
"Já ale chci, aby jí byl on," řekl bezcitně a nasával vůni na krku své oběti. Vteřiny se najednou vlekly, jako by ani neubíhali. Pobral jsem trochu odvahy, dstrčil jsem ho a stoupl si před Taeho. NamJoon se nad mým činem pousmál a dodal : "Takže už je zabraný, jo? Škoda, je fakt sladkej..." neodpustil si pichlavou poznámku.
"Odejdi, prosím," zněl jsem tak klidně, ale kdybych nebyl v nevýhodě, nejspíš bych už to nevydržel a dal mu přinejmenším facku. NamJoon se odvrátil, pískl a kývl na ostatní k odchodu. Nevím, zda to udělal proto, že jsem byl kamarádem z dětství, ale byl jsem rád, že už jsou pryč. Taehyung se za mnou sesunul na zem a ozval se tichý vzlyk. Pohotově jsem se otočil a sehnul se.
"Omlouvám se," utřel jsem mu stékající slzu. Nic neříkal a upřeně koukal někam za mě, jako by se bál, že se ještě vrátí. Sedl jsem si vedle něj a mé tělo jednalo za mě. Jeho hlavu jsem položil do svého klína a hladil ho po zádech. Jeho tělo se začalo svíjet pod vzlyky. Kdybych jen šel s ním, nemuselo by se stát, že by znovu zažil to, kvůli čemu se odstěhoval.
"Proč se to děje? Proč? Proč pořád jen mně? Proč už mi nedaj pokoj?" šeptal. Nevěděl jsem, co odpovědět. Ničilo mě přijmout tu pravdu, že opět trpěl. Cítil jsem, jako bych zklamal. A tak jsem ho donutil, aby si sednul a pohlédnul do mých očí.
"Nemusíš se bát, já...já tě ochráním."
Nevěděl jsem jak, ale ve svém srdci jsem cítil, že díky němu dokážu cokoliv. Koukal velmi překvapeně a já se pokusil o úsměv. Hned mi ho oplatil, akorát že jeho byl až příliš veselý vzhledem k situaci. Energicky vyskočil na nohy a pomáhal mi si stoupnout. "Jak zvláštní tenhle člověk ještě umí být?"

******

"Děkuji ještě jednou, že jsi mě v to úterý doprovodil až domů, Jimine," stál před mou lavicí Tae.
"Už jsi mi děkoval několikrát, říkám, že není proč děkovat," pousmál jsem se. Sladce se mu rozzářili oči a vesele si odcupital ke své lavici. Zbytek dne se vlekl a já se nemohl dočkat, až dojdu domů a lehnu si do mé měkké postele. Poslední dny jsem toho moc nenaspal.


"Konečně," oddechl jsem si nahlas, když za mnou mizela škola. Kolem mě se vznášela příjemná vůně jarního kvítí. Jak já miluji jaro.
Došel jsem domů a všude bylo ticho a prázdno. No jo, vždyť je pátek, rodiče odjeli k babičce, jak plánovali. Usmál jsem se při pomyšlení, že zítra nebudu muset vstávat brzo a pospím si. V pokoji jsem si svléknul školní uniformu a na téměř nahé tělo padli tepláky a mikina s kapucí.
Seděl jsem na posteli, hlava schovaná v kapuci a v uších mi hrála písnička. Před očima jsem uviděl Taeho. "Musíš mi furt takhle motat hlavu?"

******

Najednou jsem se probral a všude kolem mě se rozléhala tma. Usnul jsem? Nejspíš. Bez většího přemýšlení jsem se zachumlal do peřin a opět upadnul do říše snů.
Objevil jsem se na onom místě, kde byl Tae obtěžován NamJoonem. Zjevili se mi před očima a znovu tam stáli, stejně jako v tu noc, kdy se to událo. NamJoon na Taehyunga znovu sahal a tím mu způsoboval pláč. Nemohl jsem se pohnout a blonďák, který si mě všimnul, začal ještě více hrabat tam, kam neměl. Chtěl jsem křičet, ale můj hlas jakoby se ztratil. Nemohl jsem nic udělat.
"Slíbil jsi mi, že mě ochráníš," pověděl najednou mezi vzlyky Tae. Zlomilo mě to. Padl jsem na kolena a najednou se objevil v černočerné tmě.
"Jimine, zradil si mě. Neochránil jsi mě. Už ti nevěřím," ozývalo se někde v dálce. "Už mi nechoď na oči, už tě nikdy nechci vidět. Odcházím s NamJoonem!" stále se ozývalo a já cítil přicházející pláč. "Co se to děje?" ptal jsem se sám sebe.
Najednou jsem otevřel oči a viděl svůj bílý strop. Byl to jen...sen. Oddechl jsem si. Otočil jsem se ke zdi a chtěl znovu zavřít oči, když jsem slyšel tiché odkašlání hned za mnou. Rychle jsem se otočil a uviděl sladce usmívajícího se Taehyunga. Ani jsem ho nepostřehl, že by vedle mě někdo seděl. "A nebo stále sním?"
"Co tady sakra děláš?" zeptal jsem se naštvaně, ale trochu i překvapeně, když jsem se přesvědčil, že tohle opravdu není sen.
"Hihi, dobré ráno Jimine," rozpustile se usmál kluk vedle mě, "strašně dlouho jsem u vás zvonil, čekal a ty si tu vychrapuješ!" zasmál se.
"Jak ses sem dostal?"
"No, po asi deseti minutách nekonečného mačkání zvonku, mě uviděl ten…Nam...eh,?" snažil se rozpomenout a asi pětkrát zkomolil jeho jméno.
"Myslíš NamJoona?" zeptal jsem se pobaveným hlasem, ale začínal jsem mít obavy.
"Jo! Přesně on. Bez zeptání, co tu dělám, mi poradil, že máte zadní vchod, který většinou je otevřený a pak odešel a-"
"Počkej, nic ti neudělal?" zarazil jsem ho se starostlivým obličejem.
"Ne," usmál se a vykulil oči plné štěstí, "i když jsme nezačali dobře, umí bejt i slušnej a poradit," a odmlčel se. Chvíli jsme jen tak seděli v tichu a já přemýšlel nad NamJoonovým zvláštním chováním...a také nad tím, že bychom si měli lépe zajistit byt. Tentokrát to byl Taehyung, ale příště to může být někdo jiný.
"To mi ale stále neodpovědělo na otázku, co tady děláš, Taehyungu," začal jsem po chvíli velmi vážně. Přece nemůže jen tak vlézt k někomu do domu.
"No, myslel jsem, že bychom dneska mohli někam zajít," usmál se, ale takovým úsměvem, který mi málem způsobil srdeční zástavu.
"Ale...ale ty jsi mohl třeba jen poslat SMS a nebo se stavit později a ne se sem vloupat," povzdechl jsem si.
"Stejně nemám tvé číslo...a víš jak dlouho mi trvalo, než jsem našel tvůj dům!"
"Tak si mě aspoň mohl vzbudit hned jak jsi přišel. Jak dlouho jsi tu seděl?"
"Ani ne deset minut a neboj, nic jsem neukradnul," zasmál se a i na mém obličeji se zjevil úsměv. Co zmůžu proti něčemu tak nevinnému? Zvedl jsem se z postele a protáhnul se.
"Jdu do koupelny. Tak tu počkej a hlavně nic nerozbij."
"A co tady budu dělat sám?" zakňučel, "Nech mě jít s tebou!" a rozesmál se na celý pokoj. Byl tak roztomile dětinský.
"Ne ne, na to ještě příjde čas," odpověděl jsem a vypláznul na něj jazyk. Jeho obličej se zkřivil do smutného výrazu. Vzal jsem si ze skříně čisté oblečení a bez ohlédnutí mířil ke koupelně naproti mému pokoji. Svlékl jsem se a vlezl pod sprchu. Po mém těle tekly příjemně horké kapičky vody a já si nemohl ten pocit vynachválit. Po asi deseti minutách jsem vodu zastavil a vylezl. Porozhlédl jsem se po koupelně... "Heh? Žádné ručníky? A co teď?"

******

"Ty, Tae...mohl by jsi mi donést prosím tě ručník?" ozval jsem se asi po dalších deseti minutách, než jsem se odhodlal hnědovlasého kluka požádat.
"A kde je najdu?" bylo mi hned odpovědí a slyšel jsem jak vyšel z pokoje.
"No, vidíš na chodbě komodu? Tak poslední zásuvka."
Přivřel jsem dveře, přišel k zrcadlu a sehnul se k umyvadlu pod ním. Oplachoval jsem si svůj obličej studenou vodou.
"Máš ho na prádelníku..." uslyšel jsem najednou za sebou stydlivý hlas. Podíval jsem se za sebe v zrcadle a viděl Taeho jak si zakrývá oči.
"Stačilo zaklepat, pako," odfrkl jsem a Taehyung se pomalu plížil ze dveří pryč. I přes to, že měl zakrytou tvář, jsem viděl jeho načervenalé tváře. Pousmál jsem se. "Kdo ví, co viděl."


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.